Kdo byl mladík, jehož čin se stal záminkou pro nejničivější a nejvražednější předválečný pogrom otevírající cestu k masovému vyhlazování Židů? Dospívající polsko-německý židovský uprchlík, jehož dosavadní životní příběh jako by byl archetypem osudů mnoha jiných Židů té doby. Násilí, které bezděčně pomohl rozpoutat, smetlo i jeho.
Herschel Feibel Grynszpan se narodil v Hannoveru, ale od 14 let byl na cestách. V Německu, jež se dostalo pod nadvládu Hitlera a jeho soldatesky, nemohl židovský mladík najít uplatnění. Toužil proto po odchodu do Palestiny a ve Frankfurtu nad Mohanem absolvoval roční studium hebrejštiny v ješivě, tedy židovské škole vyššího vzdělání, Jacoba Hoffmana.
Ani poté ale nezískal vízum, pravděpodobně proto, že byl příliš mladý a příliš malý na to, aby ze sebe „udělal staršího“. Vrátil se tedy do Hannoveru a zkusil se uchytit jako instalatérský učeň, ale bezúspěšně. Nikdo ho nepřijal, protože byl Žid. Obrátil proto pozornost k Francii, kde v té době už žili jeho strýc a teta.
Na cestu do Francie mladík nastoupil v polovině července roku 1936, kdy mu bylo patnáct. V ruce měl platný polský pas a německé výjezdní vízum. Protože ale slyšel, že němečtí ani francouzští pohraničníci nepovolují průchod Židům, nezamířil přímo do Francie, ale vydal se do ní oklikou přes Brusel, kde měl dalšího vzdáleného příbuzného.
Ten ho sice ubytoval, ale přivítání bylo chladné – Herschel směl zůstat jen pod podmínkou, že se nezdrží déle než pár dnů. V polovině září 1936 proto mezi přilehlými pohraničními městy Quievran a Valenciennes nelegálně přešel hranici do Francie. Tuto cestu běžně využívali lidé, kteří žili v jednom městě a pracovali ve druhém, proto zde byli cestující bez zavazadel jen málokdy kontrolováni.
Francie se sice v předválečné Evropě řadila mezi země s kladným přístupem k uprchlíkům, ale z obavy před přistěhovaleckou vlnou z Německa svou imigrační politiku zpřísňovala. Složitá ekonomická situace pak vedla k tomu, že do práce byli přednostně přijímáni rodilí Francouzi. Herschel se téměř rok snažil svůj pobyt v zemi zlegalizovat a dát si doklady do pořádku, v čemž mu pomáhal i strýc, včetně toho, že za něj zaplatil stofrankovou pokutu za chybějící vízum. Oficiální odmítavý postoj francouzských úřadů však vedl k tomu, že Grynszpanovi nikde neuspěli.
Dne 11. srpna 1938 dostal Herschel vyrozumění, že musí během čtyř dnů opustit zemi. Odmítl tento příkaz uposlechnout a uchýlil se do tajného úkrytu v prázdném podkroví u svých příbuzných. V říjnu francouzská policie prohledala dům, ale nenašla ho.
Poté, co vypršela platnost jeho německého víza a polského pasu, se stal židovský mladík běžencem bez domovské země, kterou by mohl opustit zákonnou cestou. To u něj vedlo k nárůstu pocitů frustrace a bezmoci, jež později vyústily v násilí. Ve výpovědi, kterou po atentátu citovala francouzská policie, uvedl: „Být Žid není zločin. Nejsem pes. Mám právo žít a židovský lid má právo existovat na této planetě. Ať jsem byl kdekoli, všude mě pronásledovali jako zvíře.“
Posledním spouštěčem atentátu se stala událost z konce října 1938. Grynszpanův otec, matka, sestra a bratr byli vyhnáni z hannoverského domu, v němž do té doby žili, a násilně deportováni gestapem do polského pohraničního města Zbaszyn na železniční trati mezi Berlínem a Varšavou. Spolu s dalšími dvanácti tisíci až sedmnácti tisíci polských Židů žijících v Německu se dostali do mlýnice mezi dvěma antisemitskými režimy, jedním německým a druhým polským.
Německá vláda se snažila deportovat ze svého území všechny Židy polského původu v reakci na vyhlášku, kterou 16. října 1938 vydala polská vláda. Ta v ní pohrozila, že všem polským občanům žijícím v Německu ukončí platnost jejich pasů, a tím je i zbaví práva vrátit se do Polska. Toto opatření bylo všeobecně vnímáno jako namířené vůči Židům.
Německé úřady na základě tohoto výnosu uvěřily, že mají jen dva týdny, kdy zůstanou polské pasy v platnosti, a rychle vypověděly všechny Židy s polským občanstvím. Na takovou reakci ale nebyly polské orgány připraveny. Když na hranice dorazily gestapem vypravené nákladní vozy s židovskými občany, odmítli je polští pohraničníci vpustit do země.
Tisíce lidí tak zůstaly v bídných podmínkách v zemi nikoho mezi hraničními přechody, kde těžce přežívali v železničních vagonech a v provizorních ubytovnách zřízených z kasáren a zrušených škol. Jen málo jich bylo natolik majetných, aby si mohli dovolit lepší ubytování v soukromí nebo pronajmout pokoj v penzionu.
Mladý Grynszpan se o těchto událostech pravidelně dočítal v pařížském židovském tisku, ale touhu po pomstě v něm vyvolal až dopis jeho sestry Berty z 3. listopadu. Starší sestra v něm podrobně popisovala situaci rodiny a prosila bratra o peníze. O čtyři dny později se ozvaly výstřely na německém velvyslanectví.
Grynszpanův atentát přitáhl pozornost tisku po celém světě. Zvláštní péči mu věnovaly zejména německé noviny. Už večer 7. listopadu vydal říšský ministr propagandy Joseph Goebbels prostřednictvím německé zpravodajské služby všem německým redakcím pokyn, že tento pokus o vraždu musí „zcela dominovat titulním stranám“.
Grynszpanově aféře se však věnovala i média ve Spojených státech amerických a ve zbytku Evropy. Americký reportér Quentin Reynolds přirovnal židovského mladíka ke Gavrilu Principovi, jehož atentát na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu de facto rozpoutal světovou válku. S širším úhlem pohledu přispěla do veřejné diskuse rozhlasová reportérka Dorothy Thompsonová, která také iniciovala veřejnou sbírku na Grynszpanovy právníky. Ale pozornost demokratického tisku se od atentátu rychle přesunula k jiným věcem.
Mladíkův čin samozřejmě zaznamenala i mezinárodní židovská veřejnost, která v něm však spatřovala především nositele zla, jaké se sneslo na Židy v podobě rozsáhlého protižidovského pogromu, pro nějž atentát posloužil jako vítaná záminka. Tento pogrom, pojmenovaný podle rozbitého skla z židovských obchodů křišťálová noc, proběhl zejména v noci z 9. na 10. listopadu v Německu, Rakousku a v bývalém československém pohraničí, na řadě míst pak pokračoval i během 10. a dokonce ještě 11. listopadu.
Jen v Německu při něm shořelo 267 synagog a bylo zničeno kolem 7,5 tisíce židovských obchodů a bytů. Zabita byla téměř stovka Židů, dalších zhruba 30 tisíc většinou majetnějších jich skončilo v koncentračních táborech Dachau a Sachsenhausen, odkud byli propuštěni až poté, co se zavázali k emigraci a vzdali majetku ve prospěch Říše.
Večer 10. listopadu 1938 proto vydal Světový židovský kongres prohlášení, v němž sice odsoudil Grynszpanův čin, ale současně uvedl, že je nucen energicky protestovat proti výpadům německého tisku vůči celému judaismu na základě tohoto atentátu a proti represím páchaným na německých Židech.
Grynszpanův osud po atentátu lze spolehlivě sledovat až do druhé poloviny roku 1940, později se už ocitáme spíš na půdě spekulací. Zatčen byl bezprostředně po činu a až do června 1940, kdy Němci vpochodovali do Paříže, byl držen v pařížském vězení pro dospívající.
Po pádu hlavního města vypravily francouzské úřady zvláštní vlak, jímž poslaly všechny vězně včetně Herschela Grynszpana do neokupované jižní Francie. Vlak však po cestě zastavil nálet německých letadel a Grynszpan se ocitl dočasně na svobodě.
Přidal se k proudu uprchlíků utíkajících před postupující německou armádou a z ne zcela zřejmých důvodů se sám dobrovolně přihlásil ve dvou francouzských věznicích – v Toulouse a v Bourges. V první ho odmítli, ale věznice v Bourges ho přijala a držela až do 18. července 1940, kdy byl protiprávně vydán do Německa. Pak už se jeho stopa stává nejasnou.
Podle poválečného vyjádření jednoho z jeho právníků byl Grynszpan v Německu popraven krátce po své nelegální deportaci, tedy ještě během roku 1940.
V 50. letech se však pod vlivem prací zejména některých německých historiků rozšířil názor, že Grynszpan válku přežil v německém vězení a po osvobození spojeneckými vojsky začal nový život v Paříži pod změněnou identitou. K přijetí nového jména jej údajně mohla vést skutečnost, že se snažil utajit svůj homosexuální poměr s vom Rathem, jenž měl být skutečnou příčinou atentátu. Nikdo však tuto verzi nedoprovodil věrohodnými důkazy.
Koncem 50. let minulého století se Grynszpanově osudu podrobně věnoval francouzský fyzik a lékař se zálibou v historii Alain Cuenot. Ten nakonec došel k závěru, že z německých zápisů a seznamů mizí Grynszpanovo jméno definitivně v roce 1942 a že to je pravděpodobně rok jeho smrti. Cuenot označil za nepravděpodobné, aby mladík přežil a v německých archivech, vedených s příznačnou důsledností, o něm nebyla už ani zmínka.
Německá vláda prohlásila Herschela Grynszpana oficiálně za mrtvého až v roce 1960. O tom, kde a jak skončil, nevíme s jistotou dodnes. Jeho jméno historie bezmála zapomněla. Děsivý příběh masové nenávisti a systematické genocidy, u jejíhož zrodu mimoděčně stál, však nebude zapomenut nikdy.
PODCASTY A VIDEA
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
