Hranice postavená na Vieux Marché pro Janu z Arku se v mnohém lišila od těch, jež byly ve Francii obvyklé. Běžným zvykem v té době totiž bylo odsouzence přivázaného ke kůlu obestavět dřívím a otepmi tak, že se za nimi téměř ztrácel. Avšak pro vrchní velitelku francouzských vojsk vystavěl popravčí města Rouen Simon Dailli naopak vysoké lešení z kamenných desek, aby ji bylo na hranici dobře vidět už zdálky – a také, což si její angličtí nepřátelé zvlášť vymínili, aby se na ni lidé dívali zdola.
Hranici zapálil kat Geoffroy Thérage. I přes praskání ohně a hluk zástupů prý bylo slyšet, jak Jana z Arku naříkala a dovolávala se svatých. Pak hlas utichl a dívka zmizela v ohni a dýmu.
„Když měli za to, že oheň, který hrdinskou pannu ze všech stran obklopoval, ji již zasáhl a zcela jistě zadusil, část hořícího dřeva byla odstraněna, aby byl lid zbaven pochyb. A když ji dav již dosti viděl uprostřed ohně, že je mrtvá připoutána ke kůlu, přihrábl kat oheň zase k ní…“ citoval autor knihy Historie trestu smrti Martin Monestier anonymní dílo Spravedlnost a soudy ve Francii.
Podle anonymního kronikáře 15. století zvaného Měšťan pařížský vzešel tento krutý nápad přímo od lorda Bedforda, anglického regenta francouzského království, který byl Janiným hlavním soupeřem.
Bedford tak chtěl vyvrátit protimluv vzniklý z toho, že odsouzená byla považována za čistou pannu (což potvrzovalo svědectví čtyř žen, jež ji prohlédly ještě před započetím jejího válečného tažení), ale současně byla odsouzena za „obcování s ďáblem“.
Jana z Arku v Rouenu na hranici
Takový rozpor a z něj plynoucí řeči nechtěl anglický představitel připustit, a proto rozhodl, že francouzský lid musí vidět, jak pohlaví Jany z Arku hoří. Pak prý uvěří, že s ďáblem opravdu obcovala. I proto byla hranice tak nezvykle vysoká.
„Chtěl, aby po spálení šatů odsouzenkyně zůstala nahá a pochyby lidu se rozptýlily. A protože kat oheň na chvíli odhrábl, přišli všichni, aby viděli i vše, co na ženě zůstává obvykle skryto. A po tomto nestydatém divadle přihrábl kat opět oheň a nešťastná nebožka zmizela za vysokými plameny,“ napsal Měšťan pařížský.
Kdo vlastně byla ona mladá žena, s níž její kati tak krutě zúčtovali? Proč u Angličanů vyvolávala tak nesmiřitelnou nenávist? A co její život a smrt přinesly Francii?
Když Jana z Arku poprvé vstoupila do světla dějin, psal se rok 1429 a Francii už déle než tři čtvrtě století ničila válka, která byla později nazvána stoletou.
Po bitvě u Azincourtu, v níž 25. října roku 1415 podlehlo francouzské vojsko invazním silám anglického krále Jindřicha V., okupovala severní část země anglická armáda. Francouzský král Karel VI. byl donucen podepsat v roce 1420 smlouvu v Troyes, která zaručovala anglickému panovnickému rodu Lancasterů dědičné právo na francouzský trůn. Také Francie však měla následníka – byl jím králův syn, Karel z Valois, v roce 1429 poslední žijící potomek francouzské královské dynastie.
Francii nyní rozdělovala řeka Loira vlastně na dvě země – všechno od řeky na sever patřilo Angličanům nebo s nimi sympatizujícím Burgunďanům, země od Loiry na jih podléhala Karlovi z Valois.
Klíčovou roli tak hrálo město Orléans ležící na pravém loirském břehu, jež představovalo poslední velké město na této řece pod správou Francouzů a současně vstupní bránu k jižním územím, protože jím procházely všechny hlavní cesty, které na jih vedly. Angličané tedy převelice toužili toto město dobýt – a Francouzi zase věděli, že padne-li Orléans, padne celá Francie.
Francouzská armáda město ještě stále bránila. Velel jí sotva šestadvacetiletý hrabě Jean z Dunois, známější pod přezdívkou „Bastard Orléanský“, pramenící z toho, že vzešel z nelegitimního vztahu Louise Orléanského.
Dunois byl přes své mládí zkušený válečník, který v roce 1427 porazil Angličany v bitvě u Montargis, ale v obleženém městě začínaly jeho mužům postupně docházet zásoby i síly.
Když v únoru 1429 přepadli Angličané v tzv. „slanečkové bitvě“ u Rouvray francouzský zásobovací konvoj a zmocnili se všeho proviantu určeného pro hladovějící město, zdálo se, že Orléans už může zachránit jedině zázrak. Ten ale opravdu nastal. A vzal na sebe podobu sedmnáctileté dívky.
„Ve jménu Božím, Roberte de Baudricourt, říkám vám naposledy, váháte poslat mě ke králi, ale tím škodíte Francii. Vinou vašeho otálení bylo před Orléansem právě poraženo francouzské vojsko a bude poraženo znovu, jestli mě za ním ihned nepošlete,“ naléhala právě v tu dobu na francouzského místodržitele města Vaucouleurs zvláštní neodbytná mladinká venkovanka.
Guvernér Baudricourt téhle podivné dívce, která se představila jako Jana, dcera Jakuba z Arku, dlouho nevěřil. Jednou ji dal dokonce vyhodit, ale zpráva o výsledku slanečkové bitvy ho nakonec přesvědčila, že to tajemné děvče možná ví, o čem mluví. Poslal ji tedy s malým vojenským doprovodem do Chinonu, kde v té době Karel z Valois pobýval. Ze jmen mužů v tomto doprovodu se nám dochovalo jméno asi třicetiletého francouzského šlechtice Jana z Met neboli Jeana de Metz, jenž se tak stal prvním Janiným průvodcem na její cestě.
O tom, kdo opravdu byla tato mladá žena a z čeho pramenila její silná víra, příliš mnoho nevíme. Podle dostupných pramenů se narodila 6. ledna 1412 jako jedno z pěti dětí v rodině rolníka Jacquesa ďArc neboli Jakuba z Arku a Isabely Romée ve vesnici Domrémy v kraji Champagne.
Od svých 13 let slýchala hlasy a měla opakovaná vidění, v nichž se jí zjevovali andělé a světci, zejména archanděl Michael, svatá Kateřina a svatá Markéta.
Svatí ji přesvědčovali, že je schopna zachránit Francii tím, že osvobodí Orléans a dovede Karla z Valois do korunovačního města Remeš, kde mu bude na hlavu vsazena koruna francouzských králů.
Tajemné hlasy přikázaly Janě vydat se ke králi a vysvobodit Francii ze spárů AnglieNeznáme ani její skutečnou podobu, protože všechny obrazy zachycující její tvář vznikly až po její smrti a řídily se spíše fantazií svých autorů. Jedinou výjimkou je drobná kresbička soudního písaře na okraji soudního protokolu, zachycujícího její výpověď před církevním soudem. Tato malůvka ztvárňuje profil dlouhovlasé dívky v sukni. Za zmínku stojí, že dlouhé vlasy má Jana i na většině ostatních středověkých zobrazení, včetně těch, jež ji zachycují ve zbroji, a to navzdory rozšířeným zprávám o tom, že coby velitelka francouzských vojsk chodila nakrátko ostříhaná.
Určitě byla rázná, podle všeho se ale vyznačovala také smyslem pro humor. Když ji král přijal v Chinonu, nechal ji před posláním k vojsku přezkoušet před univerzitní komisí v Poitiers, která měla zjistit, zda si dívka své hlasy a svá vidění nevymýšlí. Komise jí položila mimo jiné otázku, jakou řečí k ní svatí mluvili, a dostala odpověď, že francouzsky. „Lepší francouzštinou nežli je tvoje?“ zeptali se univerzitní mistři. „To nevím, ale určitě lepší, než je ta vaše,“ odpověděla prý se smíchem Jana.
Poté, co se úspěšně obhájila před komisí, podstoupila ještě diskrétní fyzickou prohlídku v provedení zkušených žen, které ověřovaly, zda je skutečně panna – sama se totiž nazývala Jehanne la Pucelle, tedy Panna Johanka, a její panenství bylo důležitým atributem jejího Božího poslání. Rovněž touto zkouškou dívka prošla – v té chvíli ještě nemohla tušit, jak krutou roli sehraje později její panenství v provedení její popravy.
Poté, co uspěla v Poitiers, nadiktovala 22. března 1429 mistru Jeanu Eraultovi první ze slavných a často citovaných dopisů, určených anglickému regentovi ve Francii, vévodovi z Bedfordu:
„Ježíš, Maria. Králi anglický i vy, vévodo Bedforde, co se nazýváte regentem francouzského království, vy, Guillaime de La Poule, hrabě de Suffort (jde o zkomolení jména William de la Pole, hrabě Suffolk, pozn. red.), Jeane, pane de Talbot, a vy Thomasi, pane de Scales, vydejte Panně klíče všech dobrých měst, kterých jste se zmocnili násilím. Byla poslána od Boha, aby hájila právo královské krve pravého dědice, a je ochotna uzavřít mír, jestliže vydáte Francii a zaplatíte za to, že jste ji drželi. Králi anglický, jestliže to neuděláte, já povedu boj, a kdekoli narazím na vaše vojáky, dám je zahnat, ať chtějí, nebo ne. A pokud ustoupí, přijmu je na milost, vězte ale, že neustoupí-li, Panna přijde je pobít. Přichází od krále Nebes, aby vás do jednoho vyhnala z Francie, a Panna přísahá a ujišťuje vás, že vzbudí takový válečný ryk, jaký nebylo po tisíc let slyšet ve Francii.“
K Orléansu se už jako velitelka francouzského vojska přiblížila na konci dubna 1429. Původní plán francouzského krále byl zřejmě použít Janu jen jako symbol a nechat velení na zkušených válečnících – jeho armáda byla stále bojeschopná, potřeboval jen někoho, kdo vojákům pozvedne morálku a vrátí víru ve vítězství.
Tento úkol splnila mladá dívka dokonale, rychle se však začala prosazovat i jako skutečná velitelka. Ještě před Orléansem se tak dostala do kompetenčního sporu s jeho vrchním obráncem Dunoisem.
Ten nechal spolu s ostatními francouzskými kapitány dojít vojsko k městu od jihu, kde ještě nebyla cesta obsazena Angličany a zdála se bezpečnější. K dopravení zásob do Orléansu však bylo třeba překonat Loiru proti proudu. A to v danou chvíli nešlo, protože foukal ostrý protivítr.
Jana naproti tomu chtěla překročit řeku už dříve a při příchodu rovnou napadnout anglické pevnosti na severním břehu. Proti svému přivedení na jižní břeh ostře protestovala a její autoritě napomohl jeden z mnoha „zázraků“ provázejících její cestu – krátce po jejím příchodu se náhle otočil vítr a zásobovací lodě mohly konečně vyplout k městu. Pro všechny přítomné to byl důkaz, že ji posílá skutečně Bůh.
Jak skončil boj o Orléans a co se dělo dál? Poslechněte si podcast.
PODCASTY A VIDEA
14
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
