Bývalý přední protikomunistický disident a šéf polské diplomacie odmítá znovu předložit své lustrační osvědčení, a proto by podle polského zákona měl o postavení europoslance přijít. Avšak europoslance nelze připravit o křeslo jen z rozhodnutí národních úřadů a unijní předpisy nejsou jednoznačné.

Lustrační zákon, který platí od poloviny března, nařídil předložit příslušné prohlášení i lidem, kteří už v minulosti lustrováni byli. Geremek jako jediný z polských europoslanců tak v zákonné lhůtě neučinil, a proto dostal od státní volební komise výzvu, aby lustrační osvědčení předložil pod hrozbou ztráty veřejné funkce.

"Požadavek na opětovné předložení lustračního osvědčení pod hrozbou ukončení mandátu pokládám za odporující principům právního státu a za zpochybnění rozhodnutí 121.805 voličů. Odporuje ústavnímu principu o respektování lidské důstojnosti," napsal Geremek v listu Gazeta Wyborcza. Připomíná, že do EP byl řádně zvolen a že během tří posledních let se neobjevilo nic závadného: nepodal falešné lustrační osvědčení, nezastával neslučitelné funkce, ani nebyl odsouzen žádným soudem.

"Je to pěkný čin občanské neposlušnosti," pochválil Geremka jeho kolega z EP a další polský exministr Janusz Onyszkiewicz, litující jen toho, že ho nenapadlo totéž.

Zatím není jasné, zda neposlušný europoslanec o mandát opravdu přijde. Předpisy EP počítají s touto možností pro případ "ztráty volitelnosti", což je podle části polských expertů Geremkův případ. Jiní argumentují, že mandát se opírá o voliče, a to je více než lustrační nápady nynější moci. Europoslanec se navíc při výkonu mandátu řídí unijním právem a "ztrátou volitelnost" se prý rozumí spíše ztráta svéprávnosti a podobné okolnosti než změna polských zákonů.

Podle mluvčího EP by polské úřady měly nejprve oficiálně vyrozumět předsedu sněmovny. Pokud však věc bude nejasná, případ prozkoumá právní výbor EP.

Nový lustrační zákon byl mezitím napaden u ústavního soudu, který by se měl věcí zabývat příští měsíc.

Profesor Geremek, původní profesí historik, dovedl Polsko jako ministr zahraničí do Severoatlantické aliance. V politice se angažoval už od 70. let, nejprve jako přednášející v tajných vzdělávacích kurzech, pak jako poradce protikomunistického hnutí Solidarita. V letech 1950 až 1968 býval členem komunistické strany, z níž vystoupil na protest proti okupaci Československa.