K havárii hlubokomořské miniponorky Pisces III došlo ve středu 29. srpna 1973 v Atlantském oceánu asi 240 kilometrů od irského pobřeží. Dva muži zůstali uvězněni v ocelové kouli o průměru metr osmdesát na dně pod bezmála pětisetmetrovým vodním příkrovem. Ve chvíli záchrany je od smrti dělilo už jenom pouhých 12 minut.

Jejich příběh, který nyní znovu připomněla britská stanice BBC, však nakonec přece jen dopadl šťastně.

Narozdíl od ponorky Titan. Americká pobřežní stráž ve čtvrtek večer potvrdila, že zhruba 490 metrů od vraku Titaniku objevila trosky plavidla. Odborníci mají za to, že ponorka implodovala, což okamžitě zabilo všech pět lidí na palubě. Podle webu Daily Mail se plavidlo zhroutilo pod enormním tlakem vody.

Rutinní ponor

Aktéry dramatu byli tehdy osmadvacetiletý bývalý ponorkář Královského námořnictva Roger Chapman a pětatřicetiletý inženýr Roger Mallinson. Oba zahájili 29. srpna 1973 hodinu a čtvrt po půlnoci rutinní ponor v kanadské komerční ponorce s cílem položit transatlantický telefonní kabel na mořské dno zhruba 240 kilometrů jihozápadně od druhého největšího irského města Cork.

„Trvalo to asi 40 minut, než jsem se potopil do hloubky necelých 500 metrů, a trochu rychleji, než jsem se dostal zpátky nahoru. Dělali jsme po osmihodinových směnách a pohybovali se po povrchu mořského dna rychlostí asi 800 metrů za hodinu. Používali jsme čerpadla a trysky, které zkapalňovaly bahno, pokládali kabely a ujišťovali se, že je to všechno zakryté. Byla to velmi pomalá a špinavá práce,“ popsal Chapman. 

Ponorka mířící k Titaniku zřejmě implodovala. Pobřežní stráž nalezla trosky:

Pátrání po ztracené ponorce v severním Atlantiku má tragický konec. Odborníci mají za to, že plavidlo poblíž vraku Titaniku implodovalo, což zabilo všech pět lidí na palubě
Nalezené trosky patří pohřešované ponorce. Posádka zřejmě zahynula po implozi

Podle Mallinsona byla tato práce kvůli špatné viditelnosti velmi únavná. „Bylo to, jako když jedete po dálnici v husté mlze a snažíte se udržet vedle bílé čáry - člověk se musel neuvěřitelně soustředit. Ten, kdo právě řídil, musel jednou rukou ovládat ponorku a druhou manipulátor - mechanickou ruku, která se mohla zvedat, kroutit, vysouvat a hýbat se do stran. Pak jsme se vyměnili a dělal to druhý. Bylo to hodně nepohodlné. Museli jsme klečet s hlavami u kolen,“ uvedl. 

Mallinsonova směna navíc přišla na řadu poté, co strávil 26 hodin bez spánku. „Předchozí ponor poškodil manipulátor, takže jsem musel celý den pracovat na jeho opravě,“ doplnil.

Zdroj: Youtube

Šťastná intuice

Byla to náhoda, že se inženýr během oprav rozhodl také vyměnit kyslíkovou nádrž. „Pro ponor zcela dostačovala, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodl vyměnit ji za plnou, ačkoli to fyzicky nebylo vůbec jednoduché, protože hodně vážila. Výměna jen napůl použité láhve mě mohla dostat do problémů, mohli mě za to sjet, ale kdybych to neudělal, teď bychom nežili.“

Kromě pokládání kabelu ponorkáři každých 40 minut zapínali ventilátor s hydroxidem lithným, aby nasáli oxid uhličitý, který vydechli, a poté přidali malé množství kyslíku. Během každého ponoru měli také pořizovat videozáznam s komentářem.

Končila jejich první osmihodinová směna, když se dosud poklidná, i když náročná práce změnila v nepředvídatelný horor.

Pád do hlubin

K havárii došlo 18 minut po deváté ráno ve chvíli, kdy se ponorka po skončení první osmihodinové směny znovu vynořila a „odpočívala“ na hladině.

„Čekali jsme, až k nám připojí vlečné lano, které nás zvedne a vytáhne zpět na mateřskou loď. Uslyšeli jsme řadu úderů, jakoby nárazů lan a kovových úchytek, ale to bylo během poslední fáze operace obvyklé. Jenže pak nás najednou něco hodilo dozadu a potopili jsme se. Zhoupli jsme se hlavou dolů a už se to s námi rozjelo jako nějaký obří výtah,“ vyprávěl později Chapman.

Záďovou kupoli - menší kulovitou vodotěsnou kapsli, v níž bylo umístěno strojní zařízení - zaplavila při náhlém potopení ponorky voda, protože její poklop zůstal otevřený. Ponorka byla najednou více než o tunu těžší, než měla být.

Posádku ponorky mohou potkat četné komplikace.
Bezmoc uvnitř ztracené ponorky: Posádka čelí podchlazení i panickým záchvatům

Podle Mallinsona se celá ponorka otřásla a při propadu vodami se pak všechno uvnitř sypalo. „Byla to neuvěřitelná hrůza. Jako kdybychom seděli ve střemhlavém bombardéru stuka, který se řítí k zemi, jeho motory ječí a ručička tlakoměru se zběsile točí dokola.“

Oba ponorkáři rychle vypnuli všechny elektrické systémy, takže v ponorce nastala úplná tma. Také uvolnili a odhodili olověné závaží o hmotnosti 181 kilogramů, aby ponorku odlehčili, a zmírnili tak její předpokládaný náraz do mořského dna. 

Zdroj: Youtube

„Trvalo asi 30 vteřin, než jsme narazili. V hloubce asi 150 metrů jsme vypnuli hloubkoměr, protože by mohl prasknout, rychle jsme popadli nějaké polštářky a schoulili se, abychom přežili náraz pokud možno ve zdraví. Podařilo se nám také najít nějakou bílou látku, kterou jsme si nacpali do úst, abychom si neukousli jazyk,“ řekl Mallinson.

V půl desáté dopoledne narazila ponorka do mořského dna. V té chvíli nad ní bylo asi 480 metrů vody. Až mnohem později se oba ponorkáři dozvěděli, že na dno dosedli rychlostí až 65 kilometrů v hodině.

Kyslík na 66 hodin…

První Mallinsonovou myšlenkou byla úleva, že jsou oba pořád ještě naživu. Vnitřek ponorky byl ovšem po nárazu v dost žalostném stavu.

„Nezranili jsme se, ale všude kolem se válelo rozsypané naše vybavení a my viseli na kusu potrubí. Aniž bychom to věděli, narazili jsme do podmořského žlebu, takže jsme napůl zmizeli pod mořským dnem,“ uvedl Chapman.

Titanic na dně oceánu.
Sám byl v ponorce u Titaniku. Režisér Cameron tvrdí, že ten risk za to stojí

Ve tři čtvrtě na deset se podařilo oběma ponorkářům navázat telefonický kontakt s hladinou, oznámit, že jsou oba v pořádku a připravení spolupracovat při své záchraně.

Rychle se také podívali na zásoby kyslíku. Plná nádrž měla vydržet zásobovat ponorku kyslíkem 72 hodin, ale osm hodin už spotřebovali předchozím ponorem. Zbývalo jim 66 hodin…

Čekání na dně

Veškeré zařízení ponorky bylo na hromadě, takže prvním úkolem mužů bylo uklidit a zajistit svůj nečekaný miniaturní domov před dalšími škodami. „Ponorka byla téměř vzhůru nohama, takže jsme ji museli celou přestavět, opravit řídící systémy a ujistit se, že nic neprosakuje,“ popisuje Chapman.

Ponorkáři si také rychle uvědomili, že jejich záchrana z půlkilometrové hloubky může trvat výrazně déle než 66 hodin, a že musí udělat něco pro to, aby se po celou dobu udrželi naživu. Rozhodli se proto, že po úklidu výrazně omezí fyzickou aktivitu. „Když úplně vypnete, spotřebujete jen čtvrtinu kyslíku oproti běžnému provozu. Rozhodli jsme se nemluvit ani se nehýbat,“ uvedl Chapman.

Oba se tak uložili ke spánku, a to tak vysoko, jak to jen bylo možné, aby se vydechovaný těžký vzduch držel dole a jim zůstala co nejdéle dýchatelná vzdušná kapsa. 

„Skoro jsme spolu nemluvili, jen jsme se chytili za ruku a stiskli ji, abychom si dali najevo, že jsme v pořádku. Byla nám velká zima, oba jsme byli promočení. Já jsem navíc nebyl v nejlepší kondici už předtím, protože jsem už tři nebo čtyři dny trpěl nevolností z nějaké hrozné bramborové a masové směsi, kterou jsem snědl. Ale náš úkol teď zněl zůstat naživu,“ vyprávěl Mallinson.

Záchranné práce

Na hladině zatím panoval horečný ruch, jehož cílem bylo najít způsob, jak oba nešťastníky vrátit z mořského dna zpátky do života.

Jako první byla krátce po půl jedenácté kontaktována podpůrná loď Vickers Venturer, jež se v tu chvíli nacházela v Severním moři, a dostala úkol okamžitě vyložit sesterskou ponorku Pisces II v nejbližším přístavu. 

Britská jaderná ponorka Conqueror (uprostřed) po boku ponorky Warspite  (vlevo) a ve společnosti ponorky Valiant (vzadu) se ukázala veřejnosti při příležitosti námořních dnů v Devonportu 26. srpna 2006
Odvážná krádež pod vodou. Drzá operace britské ponorky vstoupila do dějin

Po poledni tam byla vyslána i britská loď Hecate se speciálními lany a letouny Nimrod Královského letectva. Z Kalifornie vyplula do Atlantiku americká ponorka Curv III určená k vyzvedávání bomb z mořského dna a ze Swansea loď kanadského námořnictva John Cabot.

Ve čtvrtek 30. srpna 1973 v osm ráno doplula mateřská loď potopené miniponorky Vickers Voyager do Corku, aby tam naložila dvě další miniponorky Pisces II a Pisces V, které do přístavu dorazily přes noc letadlem. V půl jedenácté vyplula s oběma loděmi na palubě zpátky k místu nehody.

Potápěči pomáhají zachráněným členům posádky miniponorky Pisces IIIPotápěči pomáhají zachráněným členům posádky miniponorky Pisces IIIZdroj: Wikimedia Commons, United States Navy, volné dílo

Pozdrav od špatné královny

Uvězněné posádce pak výrazně zvedl náladu mimořádný osobní vzkaz, který jim poslalo jedno z hladinových plavidel. „Dostali jsme zprávu od královny Alžběty, že nám přeje vše nejlepší a těší se na naše šťastné vynoření. To bylo opravdu vřelé. Byla nám tam dole strašlivá zima a bylo úžasné, jak nám to zvedlo adrenalin a zvýšilo tep,“ vyprávěl Mallinson.

Vzkaz jim ovšem neposílala jejich panovnice, ale loď Queen Elisabeth II. (Královna Alžběta II.), která při plavbě z Ameriky změnila svůj kurs a přiblížila se k místu nehody. Zpráva však zněla natolik formálně, že oba potopení trosečníci nepochybovali, že k nim hovoří skutečně královna. „Pak najednou přišla zpráva: sorry, chlapi, špatná dáma,“ smáli se později.

V pátek 31. srpna se začaly k potopenému vraku nořit první miniponorky. Jenže záchranné práce se nedařily. První miniponorka se musela vrátit na hladinu kvůli přetržení zvedacího lana, druhá se sice dostala na dno, ale nemohla uvázlou sesterskou loď najít. Nakonec se tedy také vynořila s nepořízenou.

Když doplnila na hladině energii a kyslík, vydala se na mořské dno znovu. A kolem 13. hodiny konečně přišla šťastná zpráva: Pisces V našla to, co hledala.

Boj do poslední chvíle

Vyprošťování se ale stále nedařilo. Ponorka Curv III, určená pro vyzvedávání, se zpozdila kvůli poruše elektrických rozvodů a ponorce Pisces V, jež zůstávala na dně vedle své potopené sestřičky, začala docházet energie.

„Najednou byla půlnoc, Pisces V byla málem bez šťávy a hrozilo, že místo jedné miniponorky budou v moři uvězněné dvě,“ vyprávěl Chapman.

Najít ztracené slavné ponorky a lodě na dně moří je cílem mnoha dobrodruhů. Ilustrační foto.
Ze záběrů se tají dech. Britská ponorka se před 81 lety ztratila, teď ji našli

Pisces V proto dostala rozkaz k vynoření. Tento vzkaz uvězněnou posádkou poprvé výrazně psychicky otřásl. Jejich 72 hodin už uplynulo, docházel jim hydroxid lithný k čištění ovzduší, pořád byli ve strašné zimě a teď to vypadalo, že se všechno vrací zase zpátky na začátek a oni zůstanou opuštění na mořském dně. Poprvé si začali připouštět, že se ke svým rodinám už možná nevrátí.

Curv III ale nakonec přece jenom dorazila. Byla sobota 1. září 9:40 ráno, když záchranná ponorka začala konečně připevňovat lana k zádi potopené lodi. Oba muži uvnitř v tu chvíli právě snídali. Dopřávali si jednu z posledních plechovek limonády a sendvič.

Dvanáct minut života

Když Mallinson zjistil, že Curv připojuje lana k zadní kapsli se strojním zařízením, znervózněl. Právě tuto část při potopení jako první zaplavila voda a inženýr měl strach, že se při vyzvedávání utrhne a zbytek ponorky dopadne zpátky na dno. „Říkal jsem si, že to vážně není dobrý nápad.“

V 10:50 nicméně začalo vyzvedávání. Loď se třásla, kolébala, několikrát se zastavila, ale nakonec se po 76 hodinách přece jen objevila nad vodou. Poklop se zasekl a dobrých třicet minut nešel otevřít. Nakonec se to ale podařilo.

Části vraku Titaniku by se mohly brzy zhroutit. Postupující rozklad potopeného plavidla ukazují první snímky vraku po 14 letech.
Titanic, jak ho lidé neznají. Vědci zveřejnili utajované video z roku 1986

„Dovnitř proudil čerstvý vzduch a oslepující sluneční světlo, šíleně nás z něj rozbolela hlava, ale byli jsme neskonale šťastní. Ovšem také zřízení. Vylézt z ponorky bylo těžké, strávili jsme tolik času v tak stísněném prostoru, že jsme se stěží mohli pohnout.“

Oba muži strávili v Pisces III i s předchozím ponorem nakonec celkem 84,5 hodiny. „Když jsme poprvé ponořili, měli jsme kyslík na 72 hodin, takže se nám podařilo získat 12,5 hodiny navíc. Když jsme se podívali do tlakové láhve, zbývalo nám 12 minut,“ konstatoval Chapman.