Loď Empire Engineer atakovalo minutu před tři čtvrtě odpoledne jediné torpédo německé ponorky U-123 pod velením kapitána Karla-Heinze Moehleho, která narazila na loď plující bez doprovodu asi 600 kilometrů jihovýchodně od irského přístavu Rockall. Útok nebylo třeba opakovat, loď se potopila během čtyř minut.

Všech čtyřicet mužů na palubě, tedy kapitán, střelec a osmatřicetičlenná posádka, při katastrofě zahynulo. Němci na ponorce sice později nahlásili, že zahlédli několik přeživších na nafukovacích člunech, žádná pomoc se však k mužům z obchodní lodi včas nedostala.

Zabiják v Atlantiku

Empire Engineer se stala v pořadí 13. obětí řádící ponorky U-123, která od října předchozího roku „lovila“ spojenecké lodě a během války se stala jednou z nejslavnějších německých ponorek na moři, byť za svou „popularitu“ vděčila ne právě úctyhodnému počínání.

Ponorka U-123 byla dokončena v dubnu 1939 v Brémách a v německém válečném námořnictvu začala sloužit od konce května 1940.

Jejím prvním kapitánem se stal již zmíněný Karl-Heinz Moehle, třicetiletý profesionální německý námořní důstojník, který velel třicetičlenné posádce. Před U-123 už sloužil jako velitel na ponorce U-120 a potopil s ní v Severním moři osm spojeneckých lodí. Na kapitánském můstku nového podmořského plavidla měl tento počet brzy překonat.

U-123 vyplula k první hlídce 21. září 1940 ze severoněmeckého přístavu Kiel a přes Severní moře proklouzla mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy do Atlantského oceánu západně od Irska, kde začala spolu s ostatními německými ponorkami napadat britské zásobovací konvoje. Jenom během října potopila v této oblasti šest lodí.

Souboj s nepotopitelným parníkem

Do historie se zapsal především příběh britského nákladního parníku Shekatika, který 19. října atakovaly hned tři ponorky, jež do něj napálily nejméně pět torpéd. Přesto trvalo sedm hodin, než se potopil, a celá jeho posádka, 36 mužů, útok přežila.

Moehle s U-123 zaznamenal Shekatiku, vezoucí náklad dřeva a oceli, asi 145 kilometrů jihovýchodně od Rockallu a zaútočil jako první před půl devátou večer dvěma torpédy. Jedno zasáhlo zhruba střed lodi, druhé udeřilo pod kapitánský můstek. U-123 se poté vynořila na hladinu a o kus dál udělala totéž další německá ponorka U-99, jejíž kapitán Kretschmer byl roztrpčený, že nestihl vypálit jako první, protože už notnou chvíli parník pronásledoval.

Vzdorující Shekatika dala posádce dost času na to spustit na vodu záchranné čluny a nalodit se do nich. Když Moehle uviděl, že je parník opuštěný, vypálil do něj další torpédo, jímž ho doufal dorazit, a ponechal zvolna se potápějící plavidlo jeho osudu. Také Kretschmer se vzdálil.

Shekatika se ale stále držela na hladině. Po jedenácté večer ji našla ještě ponorka U-100 pod velením kapitána Shepkeho a dala jí „ránu z milosti“, ale ani to nezdolný parník nevyřídilo. Těžce poškozená a opuštěná loď se čtyřmi dírami pod čarou ponoru jakoby odmítala zmizet ze světa. Kolem třetí ráno se U-123 ještě jednou vrátila do oblasti, kde parník zanechala, a její posádka s úžasem zjistila, že Shekatika pořád pluje.

Ve 3:17 ráno vypálila ponorka na parník poslední, páté torpédo, které zasáhlo střed trupu a vyvolalo požár ve strojovně. Teprve pak se až strašidelně pevná loď potopila. Celá její posádka však byla zachráněna – ještě týž den vylovila všechny muže britská válečná šalupa Fowey.

Závod o život s tragickým koncem

U-123 „úřadovala“ v Atlantiku dál a jejích obětí přibývalo. Pod Moehleho velením nakonec potopila 16 lodí, jednu z nich, cestovní parník Grootekerk, po devítihodinovém pronásledování.

Byl to dramatický souboj s tragickým koncem, který se odehrál ve dnech 23. a 24. února 1941. Kapitán parníku Baren Albert Veen si ponorky všiml a nasadil klikatý kurs, při němž se pokusil co nejrychleji se vymanit z jejího dosahu

Loď se hnala rychlostí až 14 uzlů (kolem 25 kilometrů v hodině) a ponorka byla jen nepatrně svižnější. Moehle uspěl teprve poté, co Veen, možná v domnění, že se mu podařilo Němce setřást, kolem půlnoci zpomalil. U-123 vypálila na Grootekerk dvě torpéda. První loď minulo, ale druhé ji zasáhlo pod kapitánským můstkem.

Kolem čtvrt na dvě ráno 24. února se parník potopil a ke dnu s sebou vzal bohužel i všechny na palubě – posádku složenou z 18 Nizozemců a 35 Číňanů a 13 britských pasažérů.

Na dohled od New Yorku

V květnu 1941 vystřídal Moehleho na kapitánském můstku ponorky teprve devětadvacetiletý Reinhard Hardegen, pod jehož velením se ponorka zapsala do historie nejen chmurným výčtem potopených lodí, ale i drzým kouskem, jaký neměl na moři obdoby – když se uprostřed války vynořila na dohled New Yorku.

Krátce po vstupu Spojených států do války proti Japonsku a Německu poslal admirál Karl Dönitz, velitel německého ponorkového loďstva, šest ponorek, aby zaútočily na ropné tankery a nákladní lodě v amerických a kanadských vodách. Operace s krycím názvem Paukenschlag (Úder do bubnu) měla Američanům znemožnit zásobování Británie a demoralizovat je.

Jednou z těchto ponorek byla i U-123, jež záhy po zahájení operace potopila dvě americké lodi vyslané z newyorského Long Islandu. Její kapitán pak udělal něco neobvyklého – dovedl ponorku až na dohled od zářících světel na Manhattanu a 14. ledna 1942 se s ní vynořil u ústí do newyorské zátoky. Pak se vyšplhal na můstek velitelské věže, aby si tento pohled dopřál na vlastní oči.

„Nedokážu ten pocit vylíčit slovy, ale byl neuvěřitelně skvělý a nádherný,“ napsal ve své válečné monografii, vydané v Německu v roce 1943. „Celé království bych dal za tuhle chvíli, kdybych nějaké měl. Poprvé v této válce se německý voják díval na pobřeží Spojených států.“

Hardegenova kousku okamžitě zneužila německá propaganda. Kamera na palubě U-123 sice na pořízení záběrů rozsvíceného New Yorku nestačila, ale Němci s pomocí archivních filmů a fotografií vyrobily jejich falzifikáty a představily je v propagandistických filmech. Jakkoli působily amatérsky, zfanatizované německé publikum je v kinech přijímalo jako pravé.

Stroj na zabíjení

Znělo by to jako rošťácký kousek, ale počínání německých ponorek u amerických břehů bylo všechno jiné než roztomilé. Američany bohužel dostatečně nepoučila tragédie Pearl Harboru, cítili se být doma v bezpečí a jejich lodě se plavily podél pobřeží osvětlené a bez ozbrojené eskorty.

Bylo to jako pozvat ponorky k prostřenému stolu. Jen během ledna potopila řádící U-123 osm obchodních lodí, z toho šest poblíž amerického pobřeží, další dvě při zpáteční cestě. Neméně úspěšná byla při své další misi, kdy během března a dubna potopila dalších osm lodí.

Hardegenovi vynesl jeho zabijácký um rytířský kříž s dubovou ratolestí a Hitler ho v květnu 1942 pozval osobně na večeři. Sebevědomý kapitán si však nebral servítky ani tady a zkritizoval vůdce za to, že hrubě zaspal s vývojem námořního letectva. Hitler údajně zrudl hněvem a přítomný generál Alfred Jodl Hardegena ostře pokáral. Ponorkový velitel se nedal: „Pane generále, vůdce má právo slyšet pravdu a já jsem povinen mu ji říct,“ reagoval údajně.

Na palubu U-123, která mezitím procházela generální opravou ve francouzském přístavu Lorient, se již nevrátil, začal se věnovat výcviku nových námořních důstojníků a později převzal velení ponorkové sekce nacistické Námořní akademie. Po kapitulaci Německa se dostal na rok a půl omylem do britského zajetí, protože si ho spletli s esesákem téhož jména. Nakonec byl se ctí propuštěn a v následujících letech se věnoval obchodu a politické kariéře, dvacet let byl poslancem za CDU. Dožil se vysokého věku 105 let, zemřel až v roce 2018.

Velení na ponorce po něm ještě v roce 1942 převzal nadporučík Horst von Schroeter, který během roku 1943 potopil dalších šest spojeneckých plavidel. V červnu 1944 vyřadilo německé námořnictvo ponorku U-123 konečně z provozu a v srpnu téhož roku ji po přiblížení se spojeneckých jednotek potopilo. Tím ale její osud neskončil; Francouzi ji po kapitulaci Německa vyzvedli, opravili a pod jménem Blaison provozovali až do roku 1959.

Celkový účet U-123 za celou válku je děsivý: 43 potopených obchodních lodí, jedna loď válečná, šest lodí poškozeno. Patřila k nejvražednějším německým plavidlům druhé světové války.