Kliknutím zvětšíteNěmecká ponorka U-43, spuštěná na vodu v květnu 1939, patřila v německém ponorkovém loďstvu mezi opravdová esa. Od listopadu 1939 do července 1943 absolvovala celkem 14 bojových výprav a potopila 21 obchodních lodí o výtlaku více než 117 tisíc tun. Další dvě lodi poškodila natolik, že se daly považovat za odepsané. V pátek 30. července 1943 tuto ponorku konečně opustilo štěstí.
Ponorka U-43:
Její poslední bojová plavba začala 13. července 1943, kdy vyplula z francouzského Lorientu a zamířila na jihozápad do Atlantiku. O šest dní později, večer 19. července, ji spolu s další německou ponorkou U-403 napadl v Biskajském zálivu britský bombardér Liberator Mk.V z 86. perutě RAF. U-43 vzala na sebe těžký úkol krýt druhou ponorku, jež se okamžitě ponořila, a zahájila proti bombardéru palbu. S pomocí protiletadlového děla se jí podařilo Liberator lehce poškodit a odrazit. Letoun sice ještě shodil dvě samonaváděcí torpéda, ale ta ani jednu z ponorek nezasáhla a obě německá podmořská plavidla vyvázla z tohoto střetnutí se zdravou kůží.
V pátek 30. července 1943 už ale bylo všechno jinak. Ten den ponorku vyslídil torpédový bombardér Grumman TBF Avenger z americké eskortní lodi Santee, poskytující ozbrojený doprovod zásobovacím konvojům. Bombardér atakoval ponorku torpédem Mark 24 Fido a jihozápadně od Azorských ostrovů ji konečně potopil. Spolu s ní šlo ke dnu i všech 55 členů její posádky; útok nikdo nepřežil.
Zkáza ponorky U-43, kterou ještě týž den následovalo pět dalších německých ponorek, byla v mnohém charakteristická. Bylo to totiž právě nasazení eskortních letadlových lodí, které se v roce 1943 ukázalo jako rozhodující pro zvrat v námořní válce. Tyto lodě totiž konečně uzavřely mezeru, která až do té doby zela uprostřed Atlantického oceánu a představovala pro zásobovací konvoje smrtící kapsu, protože byla mimo dosah letadel startujících ze země.
Vybombardovat ponorkové základny? Těžko
„Ve druhém čtvrtletí roku 1943 muselo německé velení odepsat 73 ponorek a jejich ztráty překročily výrobu nových. Přesto však ponorky představovaly i nadále vzácnou kořist, protože bylo mimořádně obtížné je najít. RAF se je pokoušela vybombardovat už začátkem roku 1942, kdy zaútočila na francouzské doky v naději, že tak zničí německé ponorkové základny, ale brzy s tím přestala, protože se jasně ukazovalo, že je to bezvýsledné. Výstavba krytých ponorkových shromaždišť představovala jeden z nejintenzivnějších stavebních programů třetí říše,“ uvádí americký odborný spisovatel Barrett Tillman v článku Těžké cíle, publikovaném v titulu Air and Space Forces.
„Poté, co ponorková ofenzíva způsobila v roce 1942 znepokojivě vysoké ztráty spojeneckých lodí, se ponorkové základny staly pro vzdušné útoky cílem nejvyšší priority. Bombardovací nálety však měly až do roku 1945 na výrobu ponorek jen malý vliv,“ potvrzuje tento názor válečný zpravodaj C. H. Spilman v dobovém článku Německá ponorková válka, publikovaném v červnu roku 1947.
Německá ponorka U-461 v roce 1943
Británie po svém vstupu do války těžila ze zkušeností, jež nabyla během první světové, a okamžitě zavedla zásobovací konvoje, které dopravovaly do ohrožené ostrovní země životně důležité potraviny, suroviny a paliva. Protiponorkových plavidel na jejich ochranu však bylo zpočátku nebezpečně málo. Situace se zlepšila až s americkými torpédoborci a dalšími bitevními loděmi, které se zapojily do ochrany konvojů.
Dalšími faktory, které postupně pomohly zvrátit vývoj námořní války v Atlantiku, bylo prolomení německého šifrovacího kódu Enigma a od roku 1943 právě nasazení bojových letounů schopných startovat z letadlových lodí a letounů s delším doletem, které efektivně pokryly celou délku zásobovacích tras.
„Tajné složky šéfa německého ponorkového loďstva velkoadmirála Karla Dönitze, nalezené po zhroucení nacistického odporu, ukazují, že ztráty, které ponorky utrpěly během vrcholu své aktivity koncem roku 1942, byly o 300 procent vyšší než měsíční průměr do té doby. V listopadu 1942 vyslali Němci do Atlantiku 63 ponorek a 15 z nich bylo zničeno,“ píše C. H. Spilman.
V dubnu 1943 odhadovalo americké námořnictvo sílu německého ponorkového loďstva na 400 až 500 ponorek s tím, že „na lovu“ je jich vždy zhruba třetina, další třetina je na cestě z přístavu nebo do přístavu a zbytek se na ponorkových základnách podrobuje nezbytným opravám a renovaci.
Léto navázalo na černý květen
Legendou se pak stal měsíc květen roku 1943, kdy Němci vyslali do akce celkem 118 ponorek. Ani přes jejich masové nasazení však nedokázali potopit více než asi 30 spojeneckých lodí – a sami ztratili 43 ponorek, tedy plnou čtvrtinu své aktivní bojové ponorkové síly. Daný měsíc se díky tomu až dodneška považuje za zásadní zvrat bitvy o Atlantik a do historie se zapsal jako černý květen německého ponorkového loďstva.
V červnu a v červenci tento trend pokračoval dál, což názorně ukázal už zmíněný 30. červenec, kdy šlo ke dnu hned šest německých ponorek. „Opatrná hlášení o účinnosti našich protiponorkových opatření odhalují, že v květnu, červnu a červenci 1943 bylo zničeno celkem 90 ponorek, tedy asi jedna denně. Námořnictvo Spojených států vyřídilo 29 z nich. Ponorek zničených v srpnu, září a říjnu 1943 bylo celkem asi 60,“ tvrdí C. H. Spilman.
Jak k tomuto obratu došlo? Částečnou odpověď nabízí seznam lodí námořnictva Spojených států, zprovozněných právě v roce 1943. „K 11 eskortním letadlovým lodím, jež vstoupily do služby v roce 1942, přibylo v roce 1943 dalších 24. Kromě nich námořnictvo uvedlo v tomto roce do provozu 233 torpédoborců a americké loděnice postavily pro britské královské námořnictvo celkem 26 eskortních lodí a 66 doprovodných torpédoborců. Protiponorkové hlídky armádního letectva se už v roce 1943 staly natolik kompetentními, že ponorky se k americkému pobřeží přibližovaly jen s velkým rizikem,“ dodává Spilman.
Souběžně s tím zesílila hrozba ze vzduchu, která už byla tak velká, že Němci začali montovat do ponorek protiletadlová děla a změnili taktiku boje. Už se nemohli střídavě potápět a vynořovat, takže se snažili najít způsob, jak nechat ponorku celou operační dobu ponořenou. To ovšem významně omezovalo její bojové možnosti.
Tři jednou ranou
A byl to právě onen pátek 30. července, který úspěšnost vzdušného boje velmi názorně demonstroval, protože německé ponorky šly ke dnu právě v důsledku leteckých útoků. O útoku na U-43 tu už byla řeč. Ještě úspěšnější byla letecká akce, která ukončila existenci tří ponorek najednou, a sice U-461, U-462 a U-504 operujících v Biskajském zálivu.
Přítomnost všech tří ponorek ohlásil pilot bombardovacího letounu AAF B-24 Liberator, který je zahlédl asi 240 kilometrů severně od mysu Finisterre. Liberator už neměl dost paliva, proto nezahajoval akci, ale ohlásil vysílačkou polohu ponorek a navedl na ně celkem pět dalších strojů: britský čtyřmotorový létající člun Sunderland, další dva britské bombardéry Halifax, ještě jeden AAF B-24 Liberator a jeden létající člun amerického námořnictva.
Německá ponorka U-185 se potápí po kombinovaném útoku několika letadel z eskortní lodi amerického námořnictva Core. Incident přežilo 25 mužů z U-185 a devět z dříve potopené U-604, kteří byli na palubě U-185. Zachráněni byli 24. srpna 1943
Těchto pět letadel se pak bez ohledu na protiletadlovou palbu vrhlo do útoku, zatímco k místu mířily další posily. Začala bitva, na jejímž konci byly tři potopené německé ponorky. Ponorku U-461 zlikvidoval Sunderland Královského australského letectva, který se dostavil na bojiště v průběhu boje, ponorku U-462 zničil jeden z Halifaxů a ponorka U-504 se sice stačila ponořit, ale svému osudu stejně neunikla: válečné lodě, které připluly na místo střetnutí, ji vyhodily do vzduchu hlubinnými pumami.
„Šlo o skvělou ukázku společné taktické spolupráce spojeneckých letadlových i námořních sil v protiponorkovém boji,“ uvádí A. Timothy Warnock v článku Letecká síla v. ponorky. O tři dny později, asi 400 kilometrů severně od tohoto místa, potopil bombardér B-24 4. protiponorkové perutě ještě jednu německou ponorku, U-706. Německé loďstvo už nikdy nezískalo v námořní válce převahu.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
