V říjnu 1837 narazil na hranicích Persie a Afghánistánu poručík Henry Rawlinson, člen britské vojenské mise, na jednotku ukrajinských kozáků mířících do této Bohem zapomenuté země.

Doprovázeli Poláka v carských službách Jana Prospera Witkiewicze, kterého car Mikuláš I. pověřil průzkumem regionu. „Toto setkání se ukázalo nakonec pro Brity jako osudové. Vyústilo totiž v krutou válku, rozhodně ne první ani poslední v této oblasti. Zároveň ze vzpomínek na tehdejší boje těží místní obyvatelé dodnes,“ napsala o skoro zapomenutých událostech polská Gazeta Wyborcza.

Kábulská partie bridže

Oba účastníci setkání byli mimořádní lidé. Rawlinson, fascinovaný vším východním, měl brzy odkrýt tajemství staroperského klínového písma. Witkiewicz, Polák narozený v Litvě, zbavený šlechtického titulu za účast v ilegální protiruské mládežnické organizaci a odsouzený k doživotní službě v ruské armádě, skončil v stepní posádce bez práva na povýšení. Witkiewicz mluvil persky, arabsky a paštunsky. Ve své službě potkal i známého německého cestovatele a přírodovědce Alexandra von Humboldta, který se za něj přimlouval u ruských úřadů. Ve střední Asii vykonával od roku 1835 diplomatickou misi, do Afghánistánu ho car poslal v roce 1837.

Rawlinson o své schůzce s Polákem okamžitě informoval své nadřízené. Brzy poté potkal Witkiewicze v Kábulu další Brit. Alexander Burnes, skotský cestovatel, diplomat a tajný agent. Partie byla rozehrána, ale trumfy v ruce držel Polák. Byl to nakonec on, kdo jménem carské vlády uzavřel spojenectví s tehdejším vládcem Afghánistánu chánem Dost Mohamedem. Burnes vyslal depeši do Londýna s varováním, že „Rusové budou brzy před branami Indie, která je v současnosti bráněna jen několika našimi posádkami.“

Londýnská panika byla ale zcela předčasná a zbytečná. Rusové neměli technické kapacity k rozmístění svých armád do pouští střední Asie. Guvernér Orenburgu, tzn. jižních partií ruského impéria, a nadřízený Witkiewicze, hrabě Vasilij Alexejevič Perovský, brzy po odeslání depeše utrpěl zdrcující porážku při snaze dobýt turkmenský Chviský chanát. Do Afghánistánu se Rusům podařilo vstoupit až o několik desítek let později: v 70. letech 19. století. Obavy byly přehnaná také proto, že carská vláda neměla vůbec v úmyslu podniknout tak vzdálené dobrodružství a k tomu navíc vyvolat konflikt s Britským impériem, tehdy světovou supervelmocí.

Witkiewicz spáchal sebevraždu - anebo byl zavražděn - v hotelovém pokoji v Petrohradě v roce 1839, kde marně čekal na audienci u ministra zahraničních věcí. Bylo mu jen 31 let. V polské literatuře se můžete dočíst, že byl vlastně druhým Konradem Wallenrodem, což je hlavní hrdina slavné poemy Adama Mickiewicze. I on se podle fantazie autorů pokusil vymanit Polsko z carského jha, v tomto případě údajným pokusem zahájit rusko-britskou válku.

Podle britského historika Williama Dalrymplea, jehož kniha Návrat krále o první invazi západních civilizací do Afghánistánu vyšla v roce 2012, byl Polák nebezpečným a efektivním carským agentem, jehož úspěch zmařili nadřízení v Petrohradě. Jeho dvě náhodná setkání přesto vyvolala opravdové koloniální dobrodružství, které skončilo první velkou porážkou velmoci v této zemi.

Britové na afghánské planině

Původní plán byl jednoduchý: britská armáda dobude Kábul, na trůn posadí svého vlastního vládce a zorganizuje koloniální správu. Alexander Burnes proti tomuto plánu protestoval. Věděl, že afghánské kmeny se jen stěží nechají někým ovládat a že zde vše komplikuje místní nepochopitelná dynastická politika a stále otevřené kmenové rány z řady občanských válek, bratrovražedných masakrů a palácových převratů. Nakonec ale na plán přistoupil. Byl mu za to přislíben titul barona a místo zástupce civilního šéfa této britské expedice sira Williama Haye Macnaghtena.

Invaze začala v roce 1839 a proběhla naprosto hladce. Jako i všechny následující invaze až do 21. století. Britové rychle obsadili Kábul a posadili na trůn Šuj Šáha – tvrdohlavého a nepříliš talentovaného vládce, který před 30 lety o ten samý trůn přišel a od té doby žil v exilu pod britským dohledem.

Ovšem ani britské vedení se nedalo označit za excelentní. Sir William Macnaghten byl učenec a lingvista, bývalý soudce v Severním Irsku, respektovaný pro své vzdělání. „Byl to pompézní suchar, puntičkářský byrokrat a mizerný lídr,“ píše Dalrymple.

Koloniální armádě složené kromě Britů i z velkého kontingentu vojáků rekrutovaných v Indii, velel generál William Elphinstone. Ten byl pro změnu tak zesláblý nemocemi, že se neudržel ani na koni. Elphinstone Indii ani Afghánistán neznal. Asii i její národy nenáviděl. Své hinduistické vojáky nazýval negry.

Smrt suchara

Krize pro Brity nastala na podzim roku 1841, ale pozorný pozorovatel by si již předem všiml příznaků blížící se katastrofy. Okupace se oproti předpokladům dramaticky prodražovala a měla zničující dopady na pokladnu Východoindické společnosti, která expedici financovala. Většina nákladů šla na dary a platy vůdcům klanů, kteří byli ochotni předstírat poslušnost loutkovému vládci. Macnaghten jen zřídka opouštěl svoji kancelář v britském opevněném táboře před Kábulem.

Většinu času trávil psaním optimistických zpráv do Londýna. Alexander Burnes se ho pokusil na narůstající problémy upozornit, ale byl zbaven veškerého vlivu na další průběh okupace. Za této situace si začal užívat románky s afghánskými ženami a dívkami, jako kdyby si neuvědomoval, jak jsou místní muži posedlí jejich ctí – což mimochodem rovněž platí dodnes. Jeho troufalost mu mělo přinést krutou smrt.

Ženu a peníze hledej za vším. Pod tlakem Londýna Macnaghten snížil platy některým kmenovým náčelníkům. Co čert nechtěl přesně těm, kteří kontrolovali průsmyky vedoucí na britské základny v Indii. Povstání vypuklo 2. listopadu 1841.

Ozbrojený dav obklíčil sídlo Alexandra Burnese a pokusil se ho zajmout. Uvnitř bylo několik bělochů a tucet indických strážců. Kdyby Britové jednali rozhodně, pravděpodobně by rebely bez jakéhokoliv plánu a vedení, smetli. Ale Macnaghten a Elphinstone, přestože disponovali v Kábulu pětitisícovým kontingentem, s rozkazy otáleli.

Po dni obléhání povstalci Burnesův dům zapálili. Skota dopadli při pokusu o útěk na zahradě, rozřezali ho na kusy a jeho tělo pohodili na ulici, kde z něho týden psi trhali maso, než se ho afghánští společníci odvážili pohřbít.

Jenže toto byla teprve předehra k mnohem větší tragédii. Neschopní Macnaghten a Elphinstone nechali padnout do rukou povstalců sklady svých zásob. Ti povzbuzeni britskou nečinností rychle převzali kontrolu nad celou zemí, přičemž dokázali porazit menší po zemi rozmístěné posádky. Hlavní britský tábor v Kábulu se stal obklíčenou pevností. Obránce sužoval hlad.

Macnaghten byl zavražděn 23. prosince během jednání s vůdcem rebelů Akbarem Chánem, po sérii neohrabaného intrikování s konkurenčními vůdci klanu. Dalrymple, který hojně cituje ve své knize dobové dopisy a deníky, píše, že „Akbar Chán osobně nešťastného Brita sťal a předhodil jeho tělo kábulským toulavým psům.“

Na začátku ledna se Britové rozhodli opustit Kábul a vrátit se horskými průsmyky zpět do Indie. Bylo to beznadějné rozhodnutí. Na hladovou a zmrzlou kolonu neustále útočili horalé. Když britská trestná výprava prošla stejnou cestou o několik měsíců později, nacházela podél silnic jen britské a indické mrtvoly. Nakonec byla armáda rozprášena a přeživší byli zajati.

Nehrajte si s Afghánistánem

Každého asi napadnou paralely mezi posledními dvěma invazemi do této země a tou první britskou. A je to tak. Chyby britské výpravy opakovali snad všichni po sobě jdoucí okupanti. Zároveň je podle Gazety Wyborczy jen těžké se zbavit dojmu, že i když Dalrymple píše o Britech, na mysli má hlavně Američany.

Za těch 180 let se Afghánistán příliš nezměnil. Vůdci klanů jsou stále loajální pouze do okamžiku, kdy jsou placeni. Země je stále plná intrik, v nichž se lidé ze Západu snadno ztratí. Místní stále dokáží i těm nejmodernějším armádám na světě způsobit těžké ztráty, a jakákoli invaze do Afghánistánu tak vždy přinesla mnohem větší náklady a vyšší počty obětí, než se původně odhadovalo. A co je nejdůležitější: Všechny doposud selhaly.