Dne 19. července 1989 odstartovalo ve 14:09 z letiště v coloradském Denveru dopravní letadlo DC-10 aerolinek United Airlines, které zajišťovalo pravidelný let do Chicaga. Šlo o rutinní let s běžnými pasažéry, kteří se starali jen o to, aby byli včas na místě, stihli další let, nebo se těšili na to, až se sejdou s dalšími členy rodiny. Všechno probíhalo normálně - až do chvíle, kdy se letadlem rozlehla obrovská exploze, po níž následoval už popsaný rachot a letoun se začal otřásat.

Podivný zvuk i chvění stroje způsobila ztráta ocasního motoru, který jednoduše vybuchl. Jenže tím celé drama teprve začínalo. Dopravní letadla typu "DC-desítky" jsou schopna letu i s vyřazeným motorem, o bezpečí se pak postarají zbylé dva pod křídly. V tomto případě ale vedla ztráta motoru k děsivé řetězové reakci s katastrofálními důsledky. Exploze motoru totiž poškodila ocasní plochy letadla a vyřadila veškerou hydrauliku. Všechno nasvědčovalo tomu, že se letadlo zřítí někde nad Iowou a nikdo tomu nezabrání. Všech 296 lidí na palubě se zdálo být ztraceno. Přesto však nakonec 185 z nich přežilo.

"Nikdo z pasažérů, z posádky ani z řízení letového provozu nevěřil, že se to podaří," uvedl před pěti lety pro New York Post Laurence Gonzales, autor knihy "Let 232". 

Autentické záběry dopadu letadla (čas 11:36)

Nemáme hydrauliku

Devětačtyřicetiletá Janice Brownová byla nejzkušenější letuškou na palubě. Po výbuchu se okamžitě vydala do kokpitu. "Zaklepala jsem na dveře, jak jsme byli vycvičeni," popisovala později. "A když se dveře otevřely, změnil se rázem celý svět… Hádám, že jsme byli v 37 tisících stopách (zhruba 11 tisících metrech, pozn. red.), a situaci, kterou jsem měla před očima, jsem odhadla tak, že půjdeme rovnou k zemi."

V následujících okamžicích, které se zdály jako pár vteřin, se znovu sešla se svými kolegyněmi Jan Murrayovou a Susan Whiteovou a seznámila je se vším, co se dozvěděla. Držely se za ruce a modlily se.

Otřesenou Murrayovou se pokusil uklidnit jeden z pasažérů jménem Dennis Fitch. Letěl jako cestující, ale jinak byl leteckým instruktorem a rovněž pilotem DC-10 u United Airlines. "Nebojte se," řekl tiše. "Tahle věc dokáže letět i se dvěma motory."

Jenže Murrayová v té chvíli už věděla víc než on. "Oba piloti se o to snaží," reagovala. "Ale kapitán nám řekl, že jsme přišli o veškerou hydrauliku."

"To je nemožné, to se stát nemůže," reagoval Fitch.

"Tohle nám řekli."

"Ne, tohle letadlo má záložní systém."

"Řekli nám, že ten je taky pryč."

Nehoda Boeingu 737 Max Ethiopian Airlines v roce 2019

Fitch Murrayové pořád nevěřil, ale požádal ji, ať pilotům vyřídí, že pokud budou chtít, rád jim jakkoli pomůže. Během několika minut se vrátila s odpovědí: "Chtějí vás tam."

Zvedl se a rychle zamířil ke kokpitu. Co uviděl uvnitř pilotní kabiny, jím otřáslo. "Ta scéna mi jako pilotovi připadala úplně neuvěřitelná," líčil později Gonzalesovi. Piloti se zoufale rvali s řízením vší silou, co měli, klouby na rukách jim zbělaly námahou. Fitch ve vteřině pochopil, že Murrayová říkala pravdu. Hydraulika byla pryč. A letadlo padalo.

"Držte se, držte se, držte se!"

Kapitán Al Haynes zoufale komunikoval s řízením letového provozu v San Francisku. Jeho dispečerům trvalo dvě minuty, než strávili, co jim pilot říká: Hydraulika nefunguje, letoun je neovladatelný.

"Ať uděláte cokoli, držte nás dál od města," zapřísahal Haynes řízení letového provozu. Fitche požádal, ať spustí škrtící klapky (ty regulují množství nasávané směsi do motoru, a tím umožňují jeho ovládání).

Letuška Brownová se mezitím vrátila mezi cestující, kde musela čelit ponurému a nepříjemnému zjištění: na palubě bylo víc než 50 dětí, některé z nich teprve v kojeneckém věku. Několik matek je tisklo na klíně a křikem prosilo o radu, co s nimi mají dělat. Letuška jen nerada řekla to, k čemu byla vycvičena: "Položte děti na podlahu a zkuste je zajistit proti nárazu polštářky." Letecký průmysl bohužel žádnou lepší ochranu nenabízel. 

"Měla jsem pocit, že je to ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy v životě pronesla," vzpomínala později letuška. "Bože můj, já tady říkám lidem, aby to nejcennější, co v životě mají, prostě položili na zem? Vždyť to neznamená nic jiného než: můžete leda doufat. Všichni ostatní měli bezpečnostní pásy. Samotnou mě děsilo, co vlastně říkám."

Letadlo se zatím kymácelo nahoru a dolů, střídavě se propadalo ve vzduchu a zase stoupalo vzhůru řádově o stovky stop. Tak uplynulo téměř půl hodiny. Piloti se podle nouzového postupu rozhodli vypustit palivo, které se rozlévalo po oknech. Cestující dosud nikdo neinformoval o tom, co se děje, ale i tak jim bylo jasné, že je situace kritická. Všichni seděli a byli zticha. Někteří začali psát vzkazy svým nejbližším, jiní se pokoušeli naposledy rozloučit prostřednictvím palubních telefonů. Několik žen si dokonce uložilo do podprsenky řidičský průkaz - možná kvůli usnadnění pozdější identifikace.

Letoun vážící přes 180 tun se pak začal v rychlosti víc než 402 kilometrů v hodině (dvojnásobné oproti normální rychlosti při přistávání) stáčet doprava. Piloti se ho vší silou snažili srovnat s dráhou 22 na letišti v Sioux City, která představovala jedinou šanci pro nouzové přistání.

Zbývalo osm minut do čtvrté odpoledne. Posádka začala instruovat interkomem cestující: "Sundejte si brýle a šperky. Vyndejte pera z kapes. Skloňte se a chyťte se za kotníky. A držte se, držte se, držte se!"

Al Haynes pak ještě krátce pronesl k posádce i k pasažérům: "Bude to to nejdrsnější přistání, jaké jsme kdy měli." 

Katastrofa, ale mohlo to být horší

Letadlo při tvrdém dosednutí minulo dráhu, kterou zasáhlo jen jeho pravé křídlo. Pět tisíc litrů paliva v něm okamžitě vybuchlo. Ocas letadla se po dopadu utrhl, letoun svým nosem narazil do země a kokpit se rozpadl. Trup letounu se otočil vzhůru nohama, cestující viseli hlavou dolů. Let 232 skončil.

"Prostě jsme se rozmázli o zem," vzpomínala později Janice Brownová. Po nezdařeném přistání byla stále připoutaná ke svému sedadlu nacházejícím se u jednoho z výstupů, který po nárazu zachvátily plameny. Náraz způsobil i zničení všech toalet a koupelen v letadle, odkud veškerá voda i nečistoty vystříkly do kabiny. "Vypadalo to, jakoby nás ohodilo tornádo," vzpomínala letuška Susan Whiteová, tehdy pětadvacetiletá. "A pak kolem letadla prosvištěly kusy kovu."

Jedním z pasažérů první třídy, který katastrofu přežil, byl Brad Griffin, jehož bezpečnostní pás se při nárazu do země rozpadl. "Letadlo se prostě rozletělo na kusy. Vymrštilo mě to do vzduchu, přeletěl jsem asi 200 yardů přes ohnivou kouli, v níž se proměnil trup. Pamatuju se, že mi projelo hlavou: jestli spadneš do toho ohně, jsi mrtvý muž. Dopadl jsem do kukuřičného pole a byl jsem v takovém šoku, že jsem vstal, i když jsem měl popáleniny druhého a třetího stupně a zlámané obě nohy. ´Letadlo je ode mě daleko,´ říkal jsem si, ´A já jdu. Ale co mám dělat teď?´ A můj mozek mi odpověděl: ´Jenom pomalu. Klidně si lehni.´"

Letecký instruktor Fitch zatím zápolil o přežití v pilotní kabině. "Čelní sklo se ve vteřině rozbilo, vzápětí za ním byla tma. Pak najednou horko, vlhko, bolest, slovy se to nedá všechno vyjádřit. Skončil jsem vzhůru nohama, měl jsem bláto v očích i v uších, neslyšel jsem, neviděl jsem, nemohl jsem se hýbat… Obrovská bolest. Zlámal jsem si žebra, jedno z nich mi prorazilo pravou plíci a zaseklo se v ní. Prostě jsem se nemohl nadechnout vzduchu," popsal později svou situaci Gonzalesovi.

Dispečeři na řídicí věži po dopadu letadla mlčeli. Dispečer Kevin Bachman klesl na kolena a pak v slzách utekl z místnosti. "Bylo to prostě neskutečné," řekl Gonzalesovi další z řídících letového provozu Mark Zielezinski. "Tři z nás současně pronesli: Bože můj, tohle nemohl nikdo přežít!"

Dispečeři se ale mýlili. Přestože výbuchy paliva vyvolaly žár až 1800 stupňů Fahrenheita (asi 1000 °C), v letadle a kolem jeho trosek stále přežívaly stovky lidí. A na letišti se rychle rozběhla obdivuhodná záchranná akce, jejímž důsledkem bylo, že let 232, jakkoli tragický, bývá označován i za zázrak v dějinách letecké dopravy: 185 lidí z 296 přežilo, zahynulo "jen" 111 lidí. Stále jde o krutou katastrofu, ale její následky mohly být ještě mnohonásobně horší.

Hasiči i piloti dělali, co mohli

Po mistrovském výkonu pilotů, kteří dokázali těžce poškozený letoun dovést až k přistávací dráze, se nyní vyznamenávali hasiči a členové iowské Národní gardy. Hasič Larry Niehus vytáhl z hořícího letadla tolik cestujících, kolik jen mohl - některé živé, jiné už po smrti, jak se k nim k jednomu po druhém dostával. Jednu holčičku v bezvědomí ale nakonec zachránit nedokázal - potřeboval už jen natáhnout ruku a rozepnout jí bezpečnostní pás, jenže než se mu to podařilo, roztavil se trup a na hasiče začala téct žhnoucí hmota. Musel ustoupit a ponechat holčičku jejímu osudu. Nikdy na to nezapomněl. "Mohlo jí být asi tolik co tehdy mé dceři. Tohle bylo pro mě opravdu hodně těžké," řekl později Gonzalesovi. 

Mezi členy Národní gardy byl i Dennis Nielson, který po přispěchání na místo katastrofy jako první uviděl drobnou, asi čtyřicetiletou ženu, jež se snažila přivést k vědomí tříletého Spencera Baileyho a křičela o pomoc. Nielson popadl chlapce do náruče a utíkal s ním do sanitky. Přitom ho stihl vyfotit fotoreportér agentury AP Gary Anderson a jeho snímek obletěl svět. Později se stal podkladem pro bronzovou sochu, která dnes připomíná místo havárie. 

Vyšetřování ukázalo, že příčinou katastrofy byla výrobní vada u rotačního disku motoru číslo dva. Tato vada nebyla při běžné údržbě letadla odhalena, a postupně způsobila únavovou trhlinu, která vedla k rozpadu disku. Jeho trosky pak proděravěly ocasní plochy a poškodily všechny tři hydraulické systémy letadla, které v důsledku ztráty hydraulické kapaliny přestaly fungovat.

Vyšetřovatelé, letečtí odborníci, pilotní organizace i veřejnost nicméně navzdory vysokému počtu mrtvých ocenili výkon posádky, především kapitána Haynese a leteckého instruktora Dennise Fitche, protože přežití většiny cestujících bylo mnohem lepším výsledkem, než se dalo vzhledem k rozsahu poškození letadla očekávat.

Havárie inspirovala vznik několika filmů (zřejmě nejznámější je televizní snímek režiséra  Lamonta Johnsona Tisíc hrdinů z roku 1992, v němž hrál kapitána Haynese Charlton Heston) a objevila se i v sériích dramatických rekonstrukcí Letecké katastrofy a Vteřiny před katastrofou.

Tříletý Spencer Bailey, jehož Nielson odnesl do sanitky, katastrofu přežil. Nielson ho později v nemocnici navštívil, a když se ho novináři ptali, jak chlapce zachránil, odpověděl: "To Bůh zachránil dítě - já ho jen přinesl." Tato slova jsou vyryta na památníku.