V onen den předstoupil 37. prezident USA Richard Nixon před televizní kamery a v přímém přenosu ohlásil milionům televizních diváků svou rezignaci. A přestože dnes z historie víme, že tak učinil v důsledku aféry Watergate, v jeho televizním projevu nezazní o této aféře ani jediné slovo. Příznačné také je, že v ní neuslyšíte vůbec nic o novinářích, natož abyste zaslechli jména Bob Woodward a Carl Bernstein. Přestože to byl právě svobodný tisk, kdo stál o zrodu procesu, jenž ve výsledku vedl k prezidentově demisi.

Posledních několik dnů

"Ve všech rozhodnutích, která jsem učinil ve svém veřejném životě, jsem se vždy snažil udělat to, co bylo pro národ nejlepší. Po celé dlouhé a obtížné období Watergate jsem cítil, že je mou povinností vytrvat, vyvinout veškeré možné úsilí k dokončení funkčního období, do něhož jste mě zvolili. V posledních několika dnech jsem však zjistil, že už nemám v Kongresu dostatečně silnou politickou základnu, která by pokračování tohoto úsilí odůvodňovala," prohlásil Nixon ve svém posledním prezidentském projevu.

"Nikdy jsem od ničeho neutekl. Odstoupení z funkce před skončením funkčního období se vzpírá veškerý instinkt v mém těle. Ale jako prezident musím upřednostnit americké zájmy a Amerika potřebuje prezidenta a Kongres, kteří pro ni pracují na plný úvazek. Pokračovat i v následujících měsících v boji o osobní ospravedlnění by vyplnilo téměř veškerý čas obou, prezidenta a Kongresu, a to v době, kdy bychom měli veškerou svou pozornost plně upnout k tak důležitým otázkám, jako je mír v zahraničí a prosperita bez inflace doma. Proto zítra odpoledne rezignuji na funkci prezidenta. V tutéž hodinu složí v této kanceláři prezidentskou přísahu viceprezident Ford," uvedl dále.

Co se stalo během těch "několika posledních dnů", že se změnil prezidentův postoj? Dne 3. srpna 1974 byla zveřejněna magnetofonová nahrávka z 23. června 1972, která byla do té doby považována za ztracenou. Pro Nixona to znamenalo, že byl přistižen s kouřící pistolí v ruce.

Až do 3. srpna totiž trval na tom, že se nijak nesnažil bránit zjištění pravdy o vloupání do budovy Watergate, které celou aféru odstartovalo. Zmiňovaná nahrávka, na níž byl zachycen Nixonův rozhovor s jeho poradcem Harrym Robbinsem "Bobem" Haldemanem, ale dosvědčovala něco jiného. Ukázalo se nejen to, že Nixon věděl o plánu svých lidí, jak celou věc zakrýt, ale že ho dokonce schválil.

Přepis části hovoru mezi Nixonem a Haldemanem

H: Ok, to je v pořádku. Teď pokud jde o vyšetřování, víte, té věci s vloupáním k demokratům, jsme zpátky u toho problému, že FBI není pod kontrolou, protože Gray (L. Patrick Gray, od 3. května 1972 do 30. dubna 1973 prozatímní ředitel FBI, pozn. red.) přesně neví, jak je zvládat a co mají. Jejich vyšetřování teď jde docela přínosným směrem, protože se jim podařilo sledovat peníze, ne prostřednictvím peněz samotných, ale přes banku, víte, mají zdroje přímo v bankéřích. Což vede někam, kam nechceme, aby to šlo. Taky je tam pár věcí jako informátor z ulice, který přišel na FBI v Miami a byl to fotograf, nebo měl přítele fotografa, a prostřednictvím toho chlapa, Barkera (Bernard Leon Barker byl jedním z mužů, kteří se vloupali do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate, přičemž bylo zjištěno, že dřív pracoval pro CIA, pozn. red.), pořídil nějaké filmy a na těch filmech byly snímky dopisů šéfa výboru Demokratické strany a další dokumenty a věci. Takže hádám, že takové věci tam budou. Mitchell (Nixonův ministr spravedlnosti John Mitchell, pozn. red.) s tím přišel včera, John Dean (právní zástupce zaměstnanců v Bílém domě, pozn. red.) to velmi pečlivě včera večer analyzoval a souhlasí s Mitchellovým doporučením, že se to dá vyřešit jediným způsobem, a máme to krásně narafičeno, ah, v tom… Jediná televizní síť, která tomu věnovala nějakou pozornost, byla včera NBC - udělala velkou story o Kubáncích…" (Jde zřejmě o narážku na to, že Nixonovi operativci plánovali útoky proti protiválečným demonstrantům, k nimž chtěli využít Kubánce, kteří měli demonstranty mlátit. Později to dokázala nahrávka mezi Nixonem a jeho poradcem pro domácí záležitosti Johnem Erlichmanem, pozn. red.).

N: To je pravda. 
H: Tu věc…
N: Pravda.
H: Jediný způsob, jak to teď zvládnout, je nechat Walterse (jde o Vernona A. Walterse, který od roku 1972 do roku 1976 pracoval jako zástupce ředitele CIA, do funkce ho jmenoval právě Nixon, pozn. red.), aby zavolal Pata Graye a řekl jenom: "Drž se sakra od toho… tohle je, ehm, byznys, do kterého nechceme, abyste šťourali." Nic neobvyklého na tom není…
N: Hm, uh…
H: … a ať se o to postará.
N: A co Pat Gray, ah, myslíš, že nebude chtít?
H: Pat to chce. Ale neví, jak na to, a nemá, nemá pro to žádný podklad. Když dostane tohle, tak ho mít bude. Zavolá Markovi Feltovi (tehdejšímu zástupci ředitele FBI, který byl, což Nixon ani Haldeman nevěděli, tajným informátorem novinářů Woodwarda a Bernsteina, působícím pod přezdívkou Hluboké hrdlo, pozn. red.) a ti dva… A Mark Felt chce spolupracovat, protože…
N: Ano.
H: Je ambiciózní…
N: Ano.
H: Zavolá mu a řekne: "Máme signál z druhého břehu, abychom se od toho drželi dál." Což se bude hodit líp, protože agenti FBI, kteří na tomhle případu dělají, budou mít v té chvíli pocit, že je za tím tohle. Že je za tím CIA…

A právě to přimělo posledních deset kongresmanů, kteří až dosud vystupovali proti uvalení impeachmentu na prezidenta, aby svou dosavadní podporu stáhli. Nixon tak stál před hrozbou řízeného odvolání z funkce a následného trestního stíhání z důvodů maření vyšetřování, zneužití pravomoci a opovrhování Kongresem USA. Odstoupil raději sám.

Celá aféra Watergate, která nenávratně změnila podobu amerického veřejného života, však vypukla už o dva roky dřív.

Pošlete údržbáře, vypadly pojistky

Dne 17. června roku 1972 zavolal někdo na správu kancelářského komplexu Watergate ve Washingtonu, kde měla sídlo centrála Demokratické strany, ať do komplexu pošlou údržbáře, protože zřejmě vypadly pojistky a „někdo si tam svítí baterkami“. Noční hlídač současně objevil na zámcích několika dveří v komplexu lepící pásky, aby dveře nešly zamknout. Pásky strhal, a když si po hodině všiml, že se na zámcích objevily znovu, zavolal policii.

Ta zadržela v kanceláři předsedy Demokratické strany Lawrence O'Briena pětici mužů, kteří se tvářili jako lupiči, ale pozdější vyšetřování prokázalo, že jsou to vesměs bývalí agenti CIA, kteří v sídle demokratů ve Watergate nastražili odposlechy.

Ze začátku veřejnost nevěnovala vloupání do Watergate zvlášť velkou pozornost, ale tématu se chytil americký deník The Washington Post. Přičemž je dobré podotknout, že ačkoli se dnes celá aféra spojuje zejména se jmény dvou jeho reportérů – Carla Bernsteina a Boba Woodwarda – novinářů, kteří se tématu věnovali, bylo víc.

"První zpráva o vloupání v nedělním vydání Washington Post 18. června je podepsaná Alfredem E. Lewisem s tím, že na článku se podílelo osm reportérů, mezi nimi Woodward a Bernstein. Vloupání do kanceláře politické strany v roce prezidentských voleb zavánělo již od začátku politickým skandálem," napsal v roce 1993 mediální analytik Milan Šmíd.

Novináři přímo od policie získali informace, že všech pět zadržených přijelo do Watergate z Miami, což byla příliš nákladná cesta na to, že se v kancelářích nedalo uloupit nic opravdu cenného, a že jeden ze zatčených, James McCord, kdysi pracoval pro CIA. V neděli 18. června agentura Associated Press zjistila, že McCord je zaměstnán ve Výboru pro znovuzvolení prezidenta jako „bezpečnostní poradce“.

Předseda Demokratické strany Lawrence O'Brien a jeho právník výbor okamžitě zažalovali, čímž se dalo do pohybu soudní vyšetřování. A to mohli opět sledovat novináři.

Kozy Katie Grahamové

Avšak po těchto prvních odhaleních věc znovu téměř utichla. Nixon v listopadu 1972 přesvědčivě zvítězil v prezidentských volbách, hlasovalo pro něj více než 60 procent voličů.

V té době významně zaúřadovala osobnost vydavatelky The Washington Post Katharine Grahamové, která své reportéry při jejich pátrání podržela a nechala je, ať kauzu důsledně rozkrývají dál, byť čelila řadě výhrůžek. "Jestli se to otiskne, mohly by kozy Katie Grahamové skončit v pěkně velký ždímačce," uvedl na konto aféry Watergate například ještě v roce 1972 Nixonův bývalý ministr spravedlnosti John Mitchell, který se stal (spolu s Haldemanem) o dva roky později jedním ze sedmi odsouzených bývalých Nixonových spolupracovníků.

Kromě The Washington Post, kde Woodwarda s Bernsteinem vybavoval důležitými informacemi anonymní zdroj vystupující pod přezdívkou Deep Throat (v roce 2005 bylo zveřejněno, že šlo o tehdejšího zástupce ředitele FBI Williama Marka Felta), se případu věnovaly i listy The Time a The New York Times. Podle historika Clarka R. Mollenhoffa se nakonec na odhalení aféry Watergate podílelo víc než 40 reportérů, mezi nimiž však Woodward s Bernsteinem patřili mezi ty nejdůslednější.

"S Bobem Woodwardem jsme o aféře Watergate začali psát v létě 1972. Spolu s námi se jí tehdy ve Washingtonu věnovalo zhruba 2000 reportérů. Po šesti měsících jich zůstalo jen čtrnáct. A pouze šest z těchto čtrnácti mělo od redakcí pokyn jít hlouběji do problému…" popsal tehdejší situaci později Bernstein.

Pásky znamenaly zvrat

Zájem se však postupně rozhýbal: soud s "lupiči" jednal nezávisle na tom, co mu doporučovali Nixonovi poradci, a navíc začalo senátní vyšetřování případu.

V červenci 1973 přišel další zvrat: právní zástupce zaměstnanců v Bílém domě John Dean přiznal, že v důležitých místnostech Bílého domu bylo s Nixonovým vědomím nainstalováno odposlouchávací zařízení a že se veškerá konverzace natáčela tajně na magnetofonové pásky. "Bez magnetofonových pásků by se pravda toho příběhu nikdy nevyjevila. Myslím si, že nás v The Washington Post nakonec zachránily ty pásky a šťastná náhoda, že nebyly zničeny," uvedla později Grahamová.

V březnu 1974 proběhlo už zmíněné odsouzení tzv. "watergateské sedmičky", neboli sedmi významných spolupracovníků Richarda Nixona, včetně Haldemana a Mitchella, za to, že se snažili aféru zakrýt.

V červenci 1974 začal soud přímo s prezidentem Richardem Nixonem. Věc se projednávala u Nejvyššího soudu a vešla do historie jako případ „Stát versus Nixon“. Také byl připravován impeachment.

Když se 5. srpna objevila dosud utajovaná nahrávka, na které H. R. Haldeman vysvětluje Nixonovi plán na utajení jejich spojitosti s vloupáním do komplexu Watergate, se kterým prezident souhlasí, byl konec. Nixon odstoupil. Impeachmentu by tím sice ani tak nezabránil, ale jeho nástupce Gerald R. Ford mu udělil plnou milost.

Watergate za železnou oponou

Tehdejší československý tisk zachytil aféru s lehkým zpožděním. Den po Nixonově rezignaci přineslo Rudé právo (v té době ústřední tiskový orgán vládnoucí komunistické strany a deník s největším nákladem) na první straně jen malý sloupek s titulkem "Nixon odstoupí", hlavní zprávou bylo sdělení „Každý den vydatnější proud zrna“.

Do čela titulní strany se Nixonova demise dostala až 10. srpna, kdy bylo otištěno i blahopřání tehdejšího předsedy československé vlády Lubomíra Štrougala novému prezidentovi Geraldu Fordovi.

Televize se věci věnovala podobně zpravodajsky, jediným publicistickým příspěvkem byl podle vzpomínek bývalého televizního pracovníka Milana Šmída dvoudílný dokument Aféra Watergate, vysílaný v pondělí 1. listopadu 1976.

V témže roce vyšla v nakladatelství Orbis kniha Václava Pavla Borovičky Watergate. V její anotaci stálo: "Na základě protokolů vyšetřovacích komisi Senátu Spojených států amerických, nahrávaných rozhovorů tehdejšího prezidenta R. Nixona a materiálů Rodinovy komise odhaluje autor pozadí, příčiny a průběh vyšetřování politické aféry Watergate, která rozvířila americké veřejné mínění a byla příčinou Nixonova politického pádu."