Gwynnea Owena Evanse, přezdívaného také Ginger nebo Sandy (jeho skutečné jméno bylo John Robson Walby) oběsil ve věznici Strangeways v Manchesteru popravčí Harry Allen za pomoci Harryho Robinsona. Peter Allen byl pověšen popravčím Robertem Leslieem Stewartem za pomoci Roystona Rickarda ve vězení Walton.

Dvojice popravených byla krátce předtím usvědčena z vraždy třiapadesátiletého řidiče dodávky Johna Alana Westa, kterého nad ránem 7. dubna 1964 ubodali v jeho domě k smrti. Oba mladí muži byli v době činu nezaměstnaní a měli za sebou řadu trestu trestů pro menší přečiny. Policie je zatkla a obvinila už po dvou dnech.

"Milost? Není pro ni důvod"

Proti trestu smrti, který nad nimi vyslovil 20. července téhož roku soudce Lord Parker z Waddingtonu, se oba odsouzení odvolali, ale jejich odvolání bylo zamítnuto. Datum výkonu trestu smrti bylo stanoveno na 13. srpna. Ministr vnitra musel podle tehdejšího britského zákona rozhodnout, zda doporučí britské královně uplatnit právo milosti a změnit trest smrti na doživotí.

Nebylo to úplně nepravděpodobné - v Anglii se v roce 1963 uskutečnily pouze dvě popravy (Russel Pascoe a Dennis Whitty) a v roce 1964 až do tohoto případu ani jedna. Někteří historici a kriminologové se dodnes domnívají, že kdyby k rozsudku došlo o několik týdnů později, pak by trest smrti zřejmě nebyl vykonán, protože liberálně naladěná veřejnost 60. let byla absolutnímu trestu stále méně nakloněna.

Ministerstvo vnitra však 10. srpna rozeslalo všem zainteresovaným osobám dopisy, v nichž sdělovalo, že nebyl shledán dostatek důvodů k tomu, aby ospravedlnily doporučit Jejímu Veličenstvu zasahovat do řádného právního řádu. Evans ani Allen tak oprátce neunikli. To se podařilo až o rok později jiné dvojici brutálních vrahů, dokonce sériových, a sice takzvaným vrahům z močálů, milencům Ianovi Bradymu a Myray Hindleyové, kteří od července 1963 do října 1965 zavraždili pět teenagerů a zahrabali je na vřesovišti nedaleko Manchesteru. Ti už byli odsouzeni na doživotí, protože trest smrti byl zrušen dřív, než mohl být na nich vykonán.

Vražda v tichém domě

Evans a Allen ukradli v dubnu v Prestonu v hrabství Lancashire auto (černý Ford Prefect z roku 1959), s nímž přijeli 6. dubna 1964 k domu své oběti, nacházejícím se ve městě Seaton. John Alan West se osudného dne vrátil domů těsně před šestou večer. Žil sám, ale v okolí byly další domy. Po třetí hodině ráno vzbudilo jeho souseda v protějším domě nějaké bouchání, výkřik a hluk. Když vyhlédl z okna, zahlédl odjíždějící vůz, a zavolal raději policii.

Policisté našli v domě napůl vysvlečené tělo zavražděného Westa, s 13 krvavými ranami na hlavě a bodnou ranou v srdci. Stopu na možného pachatele zachytili hned na místě, protože v domě se našla i pláštěnka, v jejíž kapse byl medailon a armádní pamětní formulář. Na medailonu bylo napsáno "G. O. Evans, červenec 1961" a formulář obsahoval jméno "Norma O'Brienová" a liverpoolskou adresu.

Norma O'Brienová byla sedmnáctiletá tovární dělnice z Liverpoolu, která řekla policii, že se v roce 1963, kdy žila se svou sestrou a švagrem v Prestonu, setkala s mužem zvaným "Ginger" Owen Evans. Potvrdila také, že ho viděla nosit medailon.

Oba muži na sebe navíc přilákali pozornost tím, jakým způsobem se snažili zbavit ukradeného vozu. Ten nechali odstavený ve dvoře stavební firmy ve městě Ormskirk. Evans se přitom zeptal jednoho z místních sousedů, jestli tam auto může zůstat - muži ale připadalo tazatelovo chování podezřelé a v úterý 7. dubna večer oznámil všechno policii. 

Policie obratem zjistila, že vůz je hlášen jako kradený a že jeho popis odpovídá automobilu, který svědek viděl odjíždět od Westova domu v Seatonu. Když muži ukázala Evansovu fotografii a on ho poznal, bylo zřejmé, že má jednoho podezřelého na dosah. Začala sledovat Evansovy rodiče a a současně projela jeho trestní i armádní záznamy (Evans se několikrát pokoušel stát se profesionálním vojákem, ale pokaždé neúspěšně - v roce 1957 byl zařazen k pohraničnímu pluku, ale v březnu 1958 byl propuštěn jako "nezpůsobilý podle stávajících standardů", v listopadu 1958 se nechal zapsat do irského pěšího pluku britské armády Royal Inniskilling Fusiliers, ale musel ho z téhož důvodu opustit v únoru 1959, a v červenci se pokusil vstoupit do řad britského Královského letectva, odkud byl propuštěn po čtyřech měsících jako "fyzicky nevyhovující").

Sběrem informací o Evansovi se policie dostala až k adrese jeho kumpána Allena v Prestonu. Ve středu 8. dubna 1964, v jednu po poledni, méně než 36 hodin po Westově vraždě, tak policisté zazvonili u Allenova domu na Clarendon Road. Allen souhlasil, že je doprovodí na prestonskou policejní stanici, a podrobil se prvním výslechům, při nichž tvrdil, že byl v době vraždy doma se svou ženou a se "Sandy Evansem" (což byla další z přezdívek jeho spolupachatele). Od Allenovy manželky se policisté dozvěděli, kde se Evans obvykle vyskytuje, a brzy ho dopadli. Jako důvod zatčení uvedli podezření z vraždy.

Oba podezřelí začali házet čin jeden na druhého. Evans připustil, že si jel spolu s Allenem a jeho ženou půjčit od zavražděného Westa peníze, ale z Westovy vraždy vinil Allena. Podle něj se Allen do domu vloupal sám a byl jediným, kdo mohl na řidiče dodávky zaútočit. Evans se však při výpovědi chytil do vlastní pasti, protože spontánně uvedl i to, že o noži nic neví a žádný nemá - policisté mu však až do té chvíle neřekli, že byl West proboden. Policie u něj také našla Westovy hodinky a on se přiznal, že je ukradl.

Allen zpočátku trval na tom, že se v pondělí večer ničeho nedopustil, ale když se dozvěděl, že Evans a jeho žena jsou ve vazbě, změnil výpověď a přiznal, že mu Evans navrhl Westa okrást a že v Prestonu společně ukradli auto a odjeli do Westova domu, kde měl hlídat venku, zatímco Evans šel dovnitř. Allen prý doufal, že si muž v domě lupiče nevšimne, ale West se podle jeho slov vzbudil a vyběhl z domu. Allen se ho pokusil zastavit, a přitom ho praštil železnou tyčí, kterou mu dal předtím Evans.

Ve čtvrtek 9. dubna 1964, méně než 48 hodin po Westově vraždě, tak byli Gwynne Owen Evans a Peter Anthony Allen obviněni. Oba v té době už měli poměrně pestrý trestní rejstřík, ale šlo o drobnější delikty. Spolu kradli od 21. ledna 1964. Mimo jiné vyloupili automat na cigarety a ukradli auto a dodávku, které používali při dalších vloupáních. Nešikovný pokus zamaskovat číslo dodávky vedl k jejich prvnímu zadržení - protože se jim ale neprokázalo nic horšího, dostali jen deset liber pokuty. Oba byli nezaměstnaní (Evansův poslední pokus byla práce v mlékárně, odkud byl propuštěn, protože do práce přišel jen v prvních dvou dnech) a peníze z loupeže u Westa chtěli mimo jiné použít na zaplacení pokuty.

Soud a rozsudek

Oba muži byli obžalováni z vraždy a z loupeže dvou vkladních knížek a zlatých hodinek. Jejich obhajovací taktika se nijak nezměnila, stále se snažili svalit větší díl viny jeden na druhého. Allen tvrdil, že Westa zasáhl jen pár ranami a Evans jej poté nožem probodl, Evans zase prohlašoval, že celou loupež vymyslel Allen (kdyby mu West odmítl peníze půjčit) a on ho pouze doprovázel za předpokladu, že nedojde k násilí.

Nejdůležitějším svědkem se tak stala Allenova žena, která prohlásila, že do Westova domu vpustil jejího muže Evans a za napadení své oběti zodpovídají oba. Dosvědčila také, že Evans později vyhodil vražedný nůž z okna auta v městě Windermere ve Westmorlandu (policie jej tam na základě jejího svědectví našla) a že podle několika jeho poznámek došla k závěru, že právě on Westa bodl. Soudce nařídil porotě, aby s její výpovědí zacházela opatrně, protože žena byla bezpochyby zaujatá, nicméně její vyprávění bylo dostatečně konzistentní na to, aby mohlo být bráno v potaz.

Porota dostala za úkol rozhodnout, zda vražda byla spáchána opravdu jen jedním z mužů, nebo oběma (v prvním případě by byl druhý pachatel vinen jen napomáháním k vraždě a absolutní rozsudek by nad ním v tom případě nebyl vynesen). Po tříhodinovém zvážení však porota shledala oba muže stejně zodpovědnými a oba tak byli odsouzeni k trestu smrti "způsobem, jaký dovoluje zákon".