Ve vší tajnosti připravované opatření mělo za cíl zastavit odliv obyvatel komunistické NDR do bohatšího a svobodnějšího Západního Berlína. Ani ostře střežená Berlínská zeď však pokusům o útěk zcela nezabránila. Nejméně 136 osob při tom přišlo o život.

Otázka budoucího statusu Německa vyvolávala spory mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi už během druhé světové války. Po jejím ukončení byl Berlín, stejně jako celé Německo, rozdělen do čtyř okupačních sektorů, spravovaných USA, Francií, Británií a Sovětským svazem. Neshody mezi někdejšími válečnými spojenci vyvrcholily v roce 1949 vznikem dvou německých států s odlišnými politickými a ekonomickými systémy. Na území sjednocených západních sektorů byla vyhlášena Německá spolková republika, zatímco na východě vznikla pod kuratelou Sovětského svazu Německá demokratická republika. Berlín, ač zcela obklopen územím východního Německa, zůstal rozdělen mezi oba státy.

Do práce na Západ

Pro obyvatele NDR představoval Berlín jedinečnou příležitost k nahlédnutí za železnou oponu, a to zejména poté, co byla vnitroněmecká hranice počátkem 50. let obehnána plotem a stala se prakticky neprostupnou. Dostat se do Západního Berlína bylo naproti tomu jednoduché. Stačilo nastoupit na nadzemní dráhu a za několik minut se člověk ocitl na druhé straně hranice. Řada obyvatel východní části Berlína tak například pravidelně dojížděla do západní části za prací. Ne všichni se vrátili zpět.

Desetitisíce uprchlíků, kteří každoročně o režimu Waltera Ulbrichta "hlasovali nohama", představovaly pro vedení NDR nejenom propagandistický, ale také hospodářský problém. Ze zhruba 2,7 milionu osob, které v letech 1949 až 1961 uprchly, byla drtivá většina v produktivním věku, a navíc šlo obvykle o kvalifikované pracovníky.

Berlínská zeď.

Souhlas s výstavbou zdi získali východoněmečtí představitelé na poradě prvních tajemníků komunistických stran počátkem srpna 1961. Přípravy na zřízení "protinacistické obranné zdi" se před veřejností podařilo do poslední chvíle udržet v tajnosti.

Jednotky východoněmecké policie, vojska a lidových milicí vyrazily do berlínských ulic v noci na 13. srpna a během několika hodin rozdělily spící město kotouči ostnatého drátu a kamennými náspy. Západ budování zdi jen bezmocně přihlížel. K přechodu mezi americkým a sovětským sektorem Checkpoint Charlie sice najely americké tanky, ale tím se reakce Západu vyčerpala. Dodnes se vedou spory o to, zda západní velmoci byly o chystaném postavení bariéry dopředu informovány svými tajnými službami, či zda šlo skutečně o blesk z čistého nebe, jak tvrdili někteří tehdejší představitelé Spolkové republiky.

Bytelné překážky

Provizorní bariéry mezi západním a východním Berlínem byly zanedlouho nahrazeny bytelnějšími překážkami a nakonec získaly podobu skoro čtyři metry vysoké zdí z betonových panelů. Vedle vyrostlo průběžně zdokonalované opevnění, skládající se z příkopů, plotů z ostnatého drátu, minových polí a samostřílů. Na odvážlivce, jemuž se tyto nástrahy podařilo překonat, čekali bdělí pohraničníci, kteří měli rozkaz zastavit "narušitele" i střelbou. Už 24. srpna 1961 se obětí tohoto příkazu stal Günter Litfin (24). Podobný osud stihl podle Postupimského centra pro soudobý výzkum a Nadace Berlínské zdi dalších nejméně 135 osob.

Zeď rozdělovala Berlín 28 let. Stejně rychle jako vyrostla, však nakonec i zmizela. Uvolnění poměrů v Polsku a Maďarsku v roce 1989, jehož vedlejším důsledkem byla mohutná vlna východoněmeckých zájemců o vystěhování na Západ, nemohlo vedení NDR ignorovat. A tak 10. listopadu 1989 nechalo otevřít hraniční přechody do západního Německa. V euforii pak začali lidé do Berlínské zdi vyrážet průchody. Symbol studené války padl a cesta ke znovusjednocení Německa byla otevřená.

Přestože, až na pár pietně uchovávaných úseků, Berlínská zeď fyzicky padla, v mysli řady Němců přežívá dodnes. Podle nedávno zveřejněného průzkumu si 83 procent obyvatel někdejší NDR myslí, že mezi Východem a Západem stále existuje "neviditelná zeď".