Kliknutím zvětšíteJde o jednu z nejoceňovanějších, ale současně nejrozporuplnějších osobností 20. století, kterou v době bipolarizovaného světa vnímali coby zcela mimořádného hráče čelní politici na obou stranách železné opony.
Dodnes vzbuzuje jugoslávský prezident Josip Broz Tito mnoho kontroverzních diskusí. Jedni ho považují za benevolentního diktátora, který dokázal vybudovat uprostřed rozdělené Evropy soběstačnou socialistickou říši, jež byla jako jediná nezávislá na Moskvě a neklaněla se ani Západu. Druzí v něm vidí autoritáře, který tvrdým politickým útlakem donutil národy, hluboce rozdělené jak z hlediska etnicity, tak i náboženství, aby navenek vytvářely obraz mírového soužití. Kdo vlastně byl tento muž, který se jako první státník socialistického bloku dokázat postavit sovětské hegemonii a jako jediný se ostře vymezil proti moskevské nadvládě?
Revolucionář s nešťastným rodinným osudem
Josip Broz Tito se narodil jako Josip Broz dne 7. května 1892 v Kumrovci v dnešním Chorvatsku a v mládí působil mimo jiné na českém území v Čenkově u Hořovic, kde si prý v roce 1912 dokonce našel lásku (není to ale potvrzeno, první Titovou manželkou se stala až Pelagija Belousová, kterou poznal v Rusku, když jemu bylo 27 a jí 15). Pracoval jako námezdný obráběč kovů a často střídal místa.
V roce 1913 narukoval do rakousko-uherské armády a po vypuknutí první světové války bojoval nejdříve na srbské a později na ruské frontě, kde skončil v zajetí.
„Následujících několik let bylo zásadním faktorem pro rozvoj jeho politického přesvědčení, a jak se později ukázalo, tak nejen jeho, ale i více než 20 milionů lidí. Tito, jenž byl v předválečných letech sociálním demokratem, poznal mnohem radikálnější ideologii: bolševismus,“ napsala o tomto období politoložka Katarina Palinicová na stránkách The Collector. Tito se s touto ideologií ztotožnil a dokonce se zúčastnil i tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, která na podzim 1917 vynesla v Rusku k moci Lenina.
S Belousovou se Tito údajně seznámil, když se v domě jejích rodičů ukryl před československými legionáři. Dívka s ním otěhotněla a Tito si ji v roce 1919 vzal. V následujícím roce se i s ní vrátil do Jugoslávie, která se tehdy oficiálně jmenovala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Postupně se stal profesionálním revolucionářem a členem jugoslávské komunistické strany, v důsledku čehož skončil opakovaně ve vězení. Jeho rodinný život bohužel poznamenaly velké tragédie, protože čtyři z jeho pěti dětí ještě v raném dětství zemřely; tři ihned po porodu, čtvrté dítě, holčička Zlatica, zemřela ve dvou letech na záškrt. Přežil jen syn Žarko, který zůstal jediným politikovým potomkem.
V roce 1936 se Tito rozvedl s Belousovou a vzal si místo ní Luciju Bauerovou, ale ani toto manželství dlouho nevydrželo: v roce 1940 se ženil potřetí, tentokrát s Hertou Haasovou, a v roce 1952, krátce před svým zvolením prezidentem, počtvrté s Jovankou Brozovou, se kterou zůstal až do smrti.
Josip Broz Tito na návštěvě v Praze:
Budoucí atentátník vystupuje ze stínu
V čase tzv. Stalinovy velké čistky v druhé půli 30. let čelil i Tito obvinění z trockismu, ale situaci ustál, údajně díky přátelství s předním bulharským komunistou Georgi Dimitrovem a dalšími předními aparátčíky z Kominterny. Dokonce z ní nakonec těžil, protože se stal novým generálním tajemníkem jugoslávské komunistické strany.
„Jedna věc byla v té době zcela jasná: Tito měl v rukou kompletní komunistickou scénu Jugoslávie,“ komentuje to Palinicová.
Zhruba v té době ovšem poprvé vystoupil ze stínu jiný muž, agent NKVD Josif Grigulevič, jehož Stalin poslal, aby v mexickém exilu zlikvidoval jeho dávného oponenta Lva Trockého.
Grigulevič se o to v květnu 1940 skutečně pokusil, když v čele ozbrojené skupiny zaútočil na Trockého dům, Trockij ale přežil jejich útok pod postelí a z celé akce vyvázl protentokrát nezraněn. Osudným se mu stalo až přátelství s dalším Stalinovým atentátníkem, Španělem Ramónem Mercaderem, který ho v srpnu 1940 usmrtil horolezeckým cepínem.
Grigulevič pak nadále pokračoval v práci pro NKVD, která jej pod krycím jménem „Artur“ vyslala do Argentiny, kde během druhé světové války organizoval protinacistické sabotáže. Někdy v té době se oženil s Mexičankou jménem Laura Araujo Aguilarovou, jež byla sovětskou tajnou agentkou s krycím jménem Luiza.
V roce 1948 ale Sověti jeho manželku zajali kvůli podezření na údajnou neloajalitu a Grigulevič dostal nůž na krk, že bude dělat to, co mu řeknou. Nejdříve ho nechali v New Yorku obsluhovat mrtvou schránku, v níž zanechával své zprávy další sovětský špion Rudolf Abel, poté mu nařídili pošpinit pověst ortodoxního marxistického historika Lva Zuboka. Začátkem 50. let ho coby svého špiona vyslali do Itálie a krátce poté se jeho osud střetl s Titem.
Tito v čele odboje
V čase před Mnichovskou dohodou organizoval Tito jugoslávské dobrovolníky ochotné bojovat za Československo, v důsledku čehož se na československém velvyslanectví v Bělehradě přihlásily tisíce mužů ochotných pomoci Československu v případě napadení se zbraní v ruce.
Tito si tak poprvé získal respekt Čechoslováků, kteří si kladný postoj k němu udrželi i po válce, kdy na něj komunistická propaganda pod Stalinovým vlivem ostře útočila. Československá vláda se ale v roce 1938 rozhodla vyhovět podmínkám Mnichovské dohody a vydala pohraniční oblasti bez boje.
Druhá světová válka zastihla Tita v Moskvě, která byla v té době zásluhou paktu Ribbentrop-Molotov de facto spojencem fašistického Německa. Na schůzi vůdců stran Kominterny se pokusil prosadit prohlášení, v němž vyzýval lid Jugoslávie, aby se v případě napadení německými nebo italskými fašisty bránil, ale zůstal se svým apelem osamělý, nikdo ho nepodpořil, a nakonec se vrátil do Jugoslávie.
K útoku sil fašistické OSY na Jugoslávii došlo v dubnu 1941 a krátce na to Jugoslávie kapitulovala. Současně v ní však vznikla dvě velká hnutí odporu, jednak srbská odbojová armáda v ilegalitě, známá jako „četnici“, jednak členové ilegální komunistické strany Jugoslávie, které sjednotil a vedl právě Tito (tehdy také získal právě toto jméno, jež bylo jeho krycí partyzánskou identitou).
„Tito osobně vypracoval strategii a v první linii se účastnil mnoha bojů, jeho jednotky se brzy rozrostly na 800 tisíc a ovládaly rozsáhlé území. Jemu při tom nešlo jen o vítězství ve válce, ale i po válce – na osvobozeném území převzaly moc revoluční výbory, později se partyzánské jednotky staly základem jugoslávské armády,“ uvádí o Titovi web Totalita.
Nezávislý státník
V rozhovorech s Churchillem v červnu 1944 Tito prosadil sloučení exilové královské jugoslávské vlády s jeho Národně-osvobozeneckou frontou. Po osvobození Jugoslávie v listopadu 1944 získali komunisté v prozatímní vládě rozhodující slovo a Tito se stal v březnu 1945 ministrem obrany a premiérem.
Skutečná koalice v poválečné Jugoslávii neexistovala, ve volbách v listopadu 1945 byli jako kandidáti povoleni pouze členové Národní fronty, a ti získali 80 procent hlasů. Král Petr II. byl svržen a dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Tito byl zvolen premiérem a ústavou se stal také nejvyšším velitelem branných sil.
„Tito měl teď všechno. Lidé slepě plnili jeho rozkazy, protože je přitahovala myšlenka jim zaslíbeného sociálního státu. Jediné, co ještě potřeboval, bylo upevnit svou moc. Dosáhl toho po Stalinově vzoru tím, že očistil svou vládu od nekomunistů a uspořádal podvodné volby, které legitimizovaly zavržení monarchie,“ okomentovala to politoložka Palinicová.
Skutečnost, že Titovým partyzánům se podařilo osvobodit Jugoslávii od fašismu do značné míry bez sovětské pomoci, vedla k tomu, že nový jugoslávský vůdce začal razit vlastní nezávislou politiku, čímž se významně lišil od jiných zemí, v nichž získali moc komunisté, včetně Československa.
Krvavý pes se nepodřídil, zlikvidujte ho!
Stalin si velmi rychle uvědomil, že se jugoslávský vůdce vymyká jeho kontrole a že odmítá být loutkou, kterou by si vodil jako například československého komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Ukázalo se to zvláště poté, co Tito začal tvrdě prosazovat svůj vlastní přístup k otázce zahraničních vztahů s Albánií a Řeckem, které chtěl sovětský vůdce rovněž dostat pod svůj vliv.
V roce 1948 se Stalin rozhodl, že Tita odstaví, a zahájil sérii čistek zaměřených na porážku jugoslávských politiků. To se mu ale nepodařilo a Tito si nad Komunistickou stranou Jugoslávie udržel a upevnil svou kontrolu. A co bylo možná ještě podstatnější, stejnou kontrolu si uhájil i nad armádou a tajnou policií (které byly v Československu plně pod vlivem sovětských poradců).
Pro Stalina se tím Tito stal příslovečným „krvavým psem“, o jehož likvidaci začal sovětský vůdce usilovat. Podle autorky Titovy biografie z roku 1970, americké spisovatelky Phyllis Ann Autyové, jugoslávský vůdce o Stalinových vražedných úkladech věděl, protože se jeho bezpečnostní službě podařilo několik sovětských pokusů o atentát překazit.
Tito si to prý nenechal líbit a poslal Stalinovi dopis, v němž měl údajně uvést: „Přestaňte posílat lidi, aby mě zabili. Už jsme jich zajali pět, z toho jednoho s bombou a dalšího s puškou… Pokud na mě nepřestanete posílat zabijáky, pošlu já jednoho do Moskvy a nebudu muset posílat druhého!“
Historická přesnost těchto slov nebyla nikdy úplně potvrzena, ale obecnému Titovu postoji ke Stalinovi skutečně odpovídala. Tito zcela odřízl Jugoslávii od Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů a neustále se přibližoval k Západu.
Generál Nikolaj Kornějev a maršál Josip Broz Tito dne 24. února 1944 v Drvaru
Poslední atentát zmařila Stalinova smrt
Něco takového sovětský vůdce nepromíjel a byl nadále pevně odhodlán jugoslávského „odpadlíka“ zabít. Krátce poté, co Tito zvítězil v prezidentských volbách, se tak jeho cesta střetla s již zmíněným Josifem Grigulevičem, jenž v té době působil v Římě coby chargé d'affaires kostarické ambasády.
Podle Grigulevičova životopisu se sovětský agent dostal do Říma s pomocí falešného pasu na jméno Teodoro B. Castro, který mu pomohl obstarat prosovětský kostarický spisovatel a diplomat Joaquín Gutiérrez.
Sovětský špion se pod tímto jménem zúčastnil i šestého zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů v Paříži jako poradce kostarické delegace a v roce 1952 byl jmenován kostarickým velvyslancem v Itálii a Jugoslávii.
Úkolem provést atentát na Tita pověřila sovětská tajná služba Griguleviče pravděpodobně začátkem roku 1952. Ve své roli kostarického velvyslance se proto s Titem několikrát sešel a podle všeho začal atentát připravovat, ale než k němu došlo, Stalin v březnu 1953 zemřel a Grigulevič byl nakonec povolán zpět do Moskvy.
Tím také skončila jeho špionážní kariéra. V Římě vyvolalo jeho náhlé zmizení spolu s jeho manželkou a dcerou rozruch a v diplomatických kruzích kolovaly zvěsti o zapojení mafie.
Návštěva v Bílém domě v roce 1971. Zleva Jovanka Brozová, Josip Broz Tito, americký prezident Richard Nixon a jeho choť Pat Nixonová
Češi Titovi fandili, normalizovat uměl ale také
Tito pak vládl Jugoslávii až do své smrti v roce 1980. V srpnu 1968 odsoudil invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa a prohlásil, že vojska porušila nezávislost suverénního státu. Znovu si tím získal úctu a sympatie Čechoslováků, jež mnozí z nich přenesli i na Jugoslávii jako celek.
V 70. a 80. letech minulého století tak byl jugoslávský stát vnímán v Československu jako malý ostrůvek alespoň relativní svobody v socialistickém světě, s lepším přístupem k západní kultuře a s vyšší životní úrovní. Tento trochu nostalgický pohled bohužel zakrýval silné národnostní a etnické pnutí pod povrchem, jež nakonec vyústilo v krvavou jugoslávskou občanskou válku v 90. letech.
Tito se až do své smrti snažil tyto tendence omezovat upřednostňováním jugoslávské identity. Když počátkem 70. let propuklo v nejrozvinutější jugoslávské republice, Chorvatsku, hnutí Chorvatské jaro, usilující o národní osvobození, tvrdě je potlačil, několik set jeho vůdců dal pozatýkat a mnozí další byli vyloučeni z jugoslávské komunistické strany. Paradoxně si tak počínal stejně bezohledně jako tehdejší normalizátoři v Československu, jakkoli v něm českoslovenští občané viděli v té době určitou naději.
„Titovi se podařilo hnutí umlčet, ale ani přes jeho nekonečné úsilí vyzdvihnout nad národní identity identitu jugoslávství se mu nikdy nepodařilo vymazat v jugoslávských republikách silné národní a náboženské cítění,“ píše Palinicová.
Od roku 1974 pracoval Tito na nové jugosláské ústavě, jež podporovala slabší a menší federální útvary na úkor dvou velkých – Srbska a Chorvatska. Současně však čelil stále se zhoršujícím zdravotním problémům, které mu začaly znemožňovat výkon funkce.
V lednu roku 1980 byl hospitalizován, krátce nato mu amputovali levou nohu. Zemřel 4. května 1980. Jeho pohřbu se údajně zúčastnilo více světových státníků, než pohřbu Johna F. Kennedyho.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
