Napoleonské války, které skončily už zmíněnou bitvou u Waterloo v roce 1815, měly v Evropě i na britských ostrovech za následek hladomor a chronickou nezaměstnanost. Tyto podmínky se v Británii ještě zhoršily uvalením speciální daně na dovážené obilí - šlo o takzvaný obilný zákon (někdy nazývaný také kukuřičný), který britská vláda zavedla hned v roce 1815, aby ochránila anglické obilí před levnějším dovozem a uchovala britským dodavatelům obilovin vysoké ceny. To bylo sice výhodné pro britské sedláky, ale vedlo to ke zvýšení cen potravin, což radikalizovalo lidi ve městech.

Města měla sice v té době menší politickou sílu než venkov, ale to se začalo rychle měnit. Následkem průmyslové revoluce a vzniku rozsáhlých průmyslových továren se začali lidé hromadně stěhovat z vesnic do měst za prací. Po vynálezu nového způsobu zpracování sukna na tkalcovském stavu a lepšího zpracovávání příze se stal předním britským průmyslovým odvětvím textil. A textilní dělníci o sobě začali dávat vědět. Zakládali stále víc dělnických spolků a uskupení a požadovali lepší pracovní podmínky i rovnoprávnost.

Tuto situaci ještě přiostřily nereformované volební zákony, v jejichž důsledku mohl v Anglii a Walesu volit ze zhruba sedmi milionů dospělých mužů jen asi milion, protože volební předpisy byly zastaralé. Řada britských občanů proto požadovala parlamentní reformu. To vše zvyšovalo v širokých dělnických vrstvách popularitu politického radikalismu. A vedlo to i ke zmíněné demonstraci na St. Peter's Field u Manchesteru, které se účastnili převážně textilní dělníci.

První zemřelo dvouleté dítě

Tuto demonstraci svolali na 16. srpen 1819 angličtí radikálové v čele se spisovatelem Samuelem Bamfordem. Ten byl krátce předtím propuštěn z věznice New Bailey v Salfordu, kde si odpykával trest za své politické názory. Předním řečníkem se stal na akci Henry Hunt, považovaný za jednoho z pionýrů britského dělnického radikalismu. Na 60 tisíc až 80 tisíc demonstrantů požadovalo parlamentní reformu a zrušení obilného zákona.

Desítky tisíc demonstrantů, oblečených do svých nejlepších nedělních šatů, nesly transparenty a vlajky. Dav zahrnoval na tu dobu neobvyklý počet žen, oblečených v bílém (barvě symbolizující ctnost), které rovněž požadovaly volební právo.

Krátce po zahájení mítinku povolali radní z Manchesteru a Salfordu kavalerii, aby Hunta a s ním několik dalších radikalistů zatkla. Vojáci na koních vrazili do davu, přičemž bezohlednou jízdou srazili jednu ženu a zabili její dvouleté dítě, které jí vyrazili z náručí. Hunta pak skutečně zatkli. Jejich zběsilá jízda však vyvolala v davu pobouření a paniku a soudce William Hulton, stojící v čele hrabství Lancashire a Cheshire, vydal 15. jízdnímu pluku a dalším vojenským jednotkám rozkaz demostraci rozehnat.

Tím samozřejmě situaci ještě víc vyostřil. Když vjeli vojáci s tasenými šavlemi přímo doprostřed davu, vypukl strašný zmatek. Výsledkem byl masakr: dvanáct až osmnáct lidí bylo zabito, 400 až 700 lidí bylo zraněno nebo pošlapáno. Původně klidné shromáždění se změnilo v jednu z nejkrvavějších epizod britských dějin. 

Děsivé krveprolití mělo okamžitě za následek celonárodní protesty. Vláda se je pokusila potlačit - šlo především o nařízení pro policii a soudy, aby se zaměřily na novináře a tisk a pokusily se zastavit šíření informací o tom, co se ve skutečnosti na Svatopetrském poli stalo. Opatření se však minulo účinkem: londýnské noviny o celé hrůze podrobně referovaly a snaha postihnout je vyvolala protestní reakci, která vedla až k založení celonárodních novin The Guardian.

„Byl to jeden z určujících okamžiků naší doby,“ napsal později o masakru „Peterloo“ (tuto přezdívku dali Angličané této události v návaznosti na bitvu u Waterloo, jíž se rovněž zúčastnil inkriminovaný 15. jízdní pluk) historik Robert Poole. Demonstrace i její potlačení zásadním způsobem ovlivnily soudobé definování britské demokracie a znamenaly významný krok v boji za demokratické zastoupení britských dělníků na správě země.

K 200. výročí se našel nový dokument

Připomenutí 200. výročí masakru by mělo být spojeno jednak s odhalením nového památníku v Manchesteru, k němuž by mělo dojít v pátek 16. srpna 2019 před místním kongresovým centrem, jednak s neobvyklým nálezem vůbec nejstaršího popisu masakru.

Podle deníku The Guardian se totiž podařilo najít spěšně načmáraný report, v němž Haigh Allen, mladý radní z Huddersfieldu, zaznamenal sotva hodinu po masakru celé dění, jehož byl očitým svědkem. Svou zprávu okamžitě odeslal kočárem britské vládě ve Whitehall, kam dorazila o 24 hodin později.

„Pánové, mítink se uskutečnil v jednu hodinu. Hunt byl vyzdvižen v křesle s 16 vlajkami a sedmi čapkami svobody nahoru nad hlavy asi 60 tisíc lidí. Pak do nich vrazila kavalerie, vlajky byly zabaveny, Hunt a jeho stoupenci zajištěni, několik životů bylo ztraceno a neurčitý počet byl zraněn. Kavalerie nyní zajišťuje ulice ve všech směrech. Teď je po druhé hodině, váš H. Allen,“ napsal tento pozorný divák. 

Význam nově objeveného dokumentu objasnil britským novinářům Christopher Day, vedoucí novodobých vnitrostátních záznamů v Národním archivu: „Všechny dochované písemné zprávy, které máme, jsou velmi předpojaté. Ta situace byla také velmi zmatená. Na tomto dokumentu je zajímavé to, že byl napsán státním úředníkem ještě předtím, než se věc stala politickým problémem. Je to jeho prvotní reflexe a je to také jedna z prvních písemných zpráv na světě o masakru Peterloo,“ uvedl Day.