Výstřelu ze zbraně izraelského vojáka padl za oběť sedmnáctiletý palestinský mladík Hatem al-Sisi. Pak už se vlna nepokojů nedala zvládnout. Rychle se přelila na Západní břeh Jordánu, do celé Gazy a do Jeruzaléma. Vypukla první intifáda – což v arabštině znamená doslova „setřást ze sebe“ a v této souvislosti se často používá jako jiný výraz pro „vzpouru“ či „povstání“.

Původně bylo toto povstání označováno jen jako intifáda, na „první intifádu“ se změnilo poté, co začátkem nového tisíciletí vypukla druhá. Obě měly významný dopad na izraelsko-palestinské vztahy. První zásadně přispěla ke vzniku militantní palestinské skupiny Hamás, druhá byla vnímána širokou veřejností jako konec vyjednávacího procesu, jenž byl nastartován po první intifádě v průběhu 90. let, a jako opětovné potemnění vzájemných vztahů Palestinců a Izraelců.

Násilí zachvacuje zemi

„Stejně jako všechny transformační události začala intifáda roku 1987 nečekaně,“ uvádí Interkativní encyklopedie palestinské otázky. Demonstrace v Gaze a na Západním břehu Jordánu probíhaly sice celý předchozí rok, ale skutečnou rozbuškou nepokojů se stal až zmíněný incident ze 7. prosince 1987: do aut, v nichž cestovali čtyři palestinští dělníci z Gazy (tři z nich byli údajně přímo z uprchlického tábora Džabálijá), narazil izraelský vojenský nákladní vůz a dělníci přišli při této nehodě o život. 

Dům v uprchlickém táboře Džabálijá, zničený v roce 201Dům v uprchlickém táboře DžabálijáZdroj: Wikimedia Commons, diario fotográfico 'desde Palestina', CC BY-SA 3.0

Ráno 9. prosince vyšly mezi domy v táboře Džabálijá stovky demonstrantů a po letícím Molotovově koktejlu následoval tragický výstřel. Záhy se protesty rozšířily do celého pásma Gazy i do osad na Západním břehu Jordánu a zachvátily také Jeruzalém.

Následující týden už po celém tomto území létaly kameny a na silnicích se objevily improvizované nástrahy, které měly zabránit průjezdu vozů (vedle improvizovaných barikád různé podomácky vyrobené propichovače pneumatik nebo zapálené pneumatiky vytvářející dusivou kouřovou clonu). 

Masakr v Sabře a Šatíle. Ve dnech 16. až 18. září 1982 bylo v těchto uprchlických táborech v Bejrútu povražděno několik set palestinských Arabů
Masakr v uprchlických táborech v Bejrútu: Muže vykastrovali, ženy rozpárali

Při násilnostech v ulicích zahynulo do 12. prosince podle Židovské virtuální knihovny šest Palestinců a 30 bylo zraněno. O den později zasáhli výtržníci Molotovovým koktejlem budovu amerického konzulátu ve východním Jeruzalémě. Při tomto útoku však nebyl nikdo zraněn. Další lahve se zapáleným benzínem směřovaly proti izraelské infrastruktuře na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy i proti povolaným izraelským vojenským jednotkám.

Nepokoje v ulicích provázely další způsoby protestů: stávky, bojkot institucí izraelské civilní správy v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu, bojkot práce v izraelských osadách i výroby izraelských produktů a podobně.

Izrael nasadil na potlačení nepokojů kolem 80 tisíc vojáků, přičemž jeho protiopatření (včetně nasazení ostré munice) byla kritizována jako nepřiměřená, zatímco Izrael se bránil, že tuto reakci si vyžádalo násilí ze strany Palestinců.

„Povstání bylo od začátku násilné. Během prvních čtyř let intifády hlásily izraelské ozbrojené síly více než 3600 útoků Molotovovým koktejlem, 100 útoků ručními granáty a 600 útoků se zbraněmi nebo výbušninami. Násilné útoky se zaměřovaly na vojáky i na civilisty,“ tvrdí Mitchel Bard v článku Izraelské války a operace: První intifáda, který uchovává Židovská virtuální knihovna.

Mrtví a kdo za ně může?

Podle Barda zabili Palestinci během tohoto období šest izraelských civilistů a jedenáct vojáků, zatímco více než 1400 izraelských civilistů a 1700 izraelských vojáků bylo zraněno. Na druhé straně při střetech s izraelskými vojáky bylo zabito přibližně 1100 Palestinců.

Podle Wikipedie bylo během prvních 13 měsíců intifády zabito 332 Palestinců a 12 Izraelců. Během šesti let trvání první intifády zabily izraelské ozbrojené síly podle Wikipedie odhadem 1162 až 1204 Palestinců.

Z eskalace násilí se dlouhodobě viní vzájemně obě strany: „Za ministra obrany Jicchaka Rabina přijala izraelská armáda takzvanou politiku železné pěsti: používala ostrou munici proti neozbrojeným demonstrantům a zavedla represivní zákazy vycházení. Tato opatření hnala Palestince do stále masivnějších demonstrací proti okupaci,“ uvádí Interaktivní encyklopedie palestinské otázky.

Jordánští vojáci prohlížejí trosky letadel, která únosci vyhodili 12. září do vzduchu
Největší hromadný únos letadel: teroristi dopadli hůř než rukojmí, stroje v ohni

„Spontánně vypuknuvší intifáda se rychle vyvinula v dobře organizovanou vzpouru. Masy civilistů útočily na izraelské jednotky kameny, sekerami, Molotovovými koktejly, ručními granáty a střelnými zbraněmi dodanými Fatahem, zabíjely a zraňovaly vojáky i civilisty. Izraelské jednotky, vycvičené k boji, nebyly připraveny vést tento druh války,“ obhajuje izraelský postup i možná pochybení web mezinárodní židovské nevládní organizace Anti-Defamation League.

Ve snaze instruovat armádní důstojníky, jak používat přiměřenou sílu, se Jicchak Rabin dopustil poněkud neuváženého výroku, který začal brzy rezonovat izraelskou i mezinárodní politikou.

„Když Rabin mluvil k armádním důstojníkům o tom, jak používat sílu proti palestinským vrhačům kamenů, řekl jim, že je adekvátní použít takovou, aby jim umožnila dostat demonstranty pod kontrolu, ale že se násilí nemá užívat neuváženě. Když je nutné rozhodnout se, zda je lepší na demonstranta házejícího zápalnou lahev vystřelit z pušky nebo ho praštit obuškem, pak je lepší obušek. Byla to v zásadě umírněná rada: je lepší zlomit demonstrantovi nějakou kost než na něho vystřelit a riskovat těžké zranění nebo jeho smrt. Ale ta rada praštit ho obuškem se v novinách na celém světě interpretovala jako zpřerážejte jim kosti, přičemž obojí se zdálo kruté a necitlivé. Izrael to značně zostudilo,“ uvedl spisovatel Martin Gilbert v knize Izrael: Dějiny.

Jordánský generál a premiér Wasfi Tal, který se stal 28. listopadu 1971 obětí atentátu, spáchaného teroristickou skupinou Černé září
Černé září nevraždilo poprvé na OH v Mnichově. Zvěrstvo předvedlo už o rok dřív

Kdo byl vůdčí silou intifády? Na to není úplně jednoduchá odpověď. První komuniké hovořící jménem povstalců podepsala nově vytvořená tajná organizace UNLI (United National Leadership of the Intifada, tedy Spojené národní vedení intifády), složená ze zástupců čtyř skupin přidružených k Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP): Fatah, Lidové fronty pro osvobození Palestiny, Demokratické fronty pro osvobození Palestiny a Palestinské komunistické strany, později přejmenované na Palestinskou lidovou stranu. OOP, reprezentovaná tenkrát ještě Jásirem Arafatem, se tak stala formálně vedoucí silou povstání, ale po faktické moci se brzy začal sápat Hamás, nově vzniklá palestinská militantní islamistická skupina.

Izraelská silniční blokáda v pásmu Gazy v únoru 1988Izraelská silniční blokáda v pásmu Gazy v únoru 1988Zdroj: Wikimedia Commons, יעקב, CC BY-SA 3.0

„OOP hrála během intifády při její organizaci hlavní roli. UNLI ovládaná OOP například vydávala často letáky, nařizující, ve které dny se má násilí vystupňovat a kdo se má stát jeho cílem. Vedoucí roli OOP ale zpochybnila fundamentalistická islámská organizace Hamás, násilně antisemitská skupina, která jakákoli mírová jednání s Izraelem odmítala,“ uvedl Mitchel Bard.

Vraždili se i mezi sebou navzájem

Mitchel Bard upozorňuje také na to, že ne všechny mrtvé Palestince měly na svědomí izraelské síly. „Když intifáda v roce 1991 zeslábla v důsledku války v Perském zálivu, byl počet Arabů zabitých při střetech s izraelskými vojáky převýšen počtem těch, které zabily palestinské eskadry smrti. Předseda OOP Jásir Arafat zabíjení Arabů považovaných za kolaboranty s Izraelem obhajoval. Pravomoci provádět popravy delegoval na vedení intifády,“ tvrdí Mitchel Bard.

Podle něj po každé popravě poslalo komando smrti organizaci OOP spis o případu, který poté OOP prověřovala. Bard cituje údajná Arafatova slova, že po prostudování všech složek popravených došla OOP k závěru, že ze 118 zabitých byli nevinní jen dva, kteří byli organizací prohlášeni za „mučedníky palestinské revoluce“.

Olympiáda v Mnichově v roce 1972 měla být dle plánů oslavou míru. Cílem bylo ukázat světu jiné Německo - které nemá nic společného s nacistickou minulostí.
Pravda o masakru na OH v Mnichově: Statečný boj sportovců i kiks německé policie

„Palestince ubodávali, ubíjeli sekerami, stříleli, bili a leptali kyselinou. Jejich vraždění se zdůvodňovalo různými způsoby. Někdy stačilo, aby dotyčného zaměstnávala izraelská civilní správa na Západním břehu a v Gaze; někdy to, že se stýkal s Židy. V některých případech sloužilo obvinění z kolaborace s Izraelem jako záminka pro něčí osobní pomstu. Mezi oběťmi byly i ženy, jež se chovaly údajně nemorálně,“ uvádí Bard.

Vláda teroru se podle něj nakonec stala natolik vážnou, že někteří Palestinci vyjádřili nad tímto stavem věcí veřejné znepokojení. OOP poté začala volat po ukončení násilí, ale vraždy jejích členů a rivalů podle Barda pokračovaly. V letech 1989 až 1992 si podle něj vyžádaly životy téměř 1000 Palestinců.

Palestinské ženy v pozadí

Právě účast palestinských žen, které se snažily domoci se svých práv, tvoří jednu z málo známých kapitol první intifády. V roce 2017 na to upozornil film Naila a povstání popisující život palestinské aktivistky Naily Ayeshové a ostatních vůdkyň tohoto povstání.

Podle výkonné producentky tohoto filmu Suhad Babaaové to byly skutečně ženy, kdo měl být opravdovou vůdčí silou palestinské vzpoury. Ty totiž byly údajně dominující skupinou, jež začala stávkovat a bojkotovat izraelské zboží, což pomohlo vytvořit skutečný ekonomický tlak na Izrael, aby vyjednával. Zároveň ženy vytvářely paralelní instituce, jež měly pomáhat snižovat dopad povstání na Palestince.

„Ženy organizovaly zakládání a činnost hospodářských družstev, mobilních zdravotních klinik, podzemních škol a dalších institucí. Tím udržovaly a posilovaly povstání. Je to nejpřekvapivější a nejvíce ignorovaná skutečnost související s intifádou: že její páteř tvořily ženy,“ citovala v roce 2019 Suhad Babaaovou americká nekomerční televizní stanice Public Broadcasting Service.

Jako operačního šéfa Aliho Hasana Salamího identifikoval tým Mossadu mylně nevinného lillehammerského číšníka Ahmeda Bouchikiho (v novinách na snímku vpravo, žena vlevo ho doprovázela, když agenti začali střílet)
Největší omyl Mossadu. V Lillehammeru se jeho agenti dopustili fatální chyby

„Šokovalo mě, že tento příběh dosud nikdo nevyprávěl,“ tvrdila podle Public Broadcasting Service také režisérka filmu Julia Bachaová. „Dozvěděla jsem se ale, že je to v dějinách protestních hnutí všudypřítomný rys. Ženy jsou často jejich stěžejní hybnou silou, ale do dějin se jejich role buď vůbec nezapíše, nebo je později pomíjena.“

Podle tvůrkyň filmu, jež palestinským povstalkyním nepokrytě fandí, se ženy už dlouhá léta před vypuknutím první intifády organizovaly v ženských spolcích, studentských svazech a dalších kolektivech, což vytvořilo „základy pro jednotný boj“. „Jeho kolektivní povaha ho pomohla udržet. Udržovala mezi Palestinci silný pocit jednoty a cíle,“ tvrdí Bachaová.

Podle reportérky listu The Intercept Alice Speriové se intifáda stala pro palestinské ženy něčím víc než jen vystoupením proti „izraelské okupaci“. Ženy podle ní bojovaly i s překážkami, které jim kladla do cesty jejich vlastní společnost.

Irácký diktátor Saddám Husajn před soudem. Nařízení masových poprav v Dudžailu se v roce 2006 stalo jedním z hlavních bodů obžaloby proti němu. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven
Chtěli ho zabít, pomstil se. Saddám Husajn před 40 lety stvořil krvavý čtvrtek

„Uvědomili jsme si, že právě zapojení žen do první intifády představovalo klíčový faktor úspěchů, jichž se během povstání dosáhlo,“ uvedla ve svých režijních poznámkách Bachaová. „Kdyby nebyly ženy do značné míry vyloučeny z mírových jednání v Oslu i jinde, mohli by dnes Palestinci i Izraelci žít ve velmi odlišné realitě,“ tvrdí režisérka.

Mírová dohoda z Osla byla podepsána v roce 1993. Vedlo k ní mimo jiné to, že Spojené státy americké coby nejdůležitější mezinárodní partner Izraele uznaly OOP jako oficiálního zástupce palestinského národa, což Rabina donutilo k tomu, aby začal s vůdcem OOP Jásirem Arafaterm jednat. Uzavření mírové dohody se pak stalo okamžikem, kdy Palestinci vlastně vůbec poprvé uznali existenci Izraele.