První padlý britský pilot 2. světové války zahynul ve středu 6. září 1939. Osudnou se mu stala takzvaná bitva nad Barking Creekem, anglickým přístavem nedaleko ústí Temže. Tragické bylo, že nešlo o střet s nepřítelem. Stíhači britského královského letectva (RAF), chránící Albion před možným německým útokem, omylem zaútočili sami na sebe.

Falešný poplach

Onoho dne ve čtvrt na sedm ráno vznikl na letecké základně RAF chránící pobřeží Essexu poplach. Radar zachytil několik neidentifikovaných letadel, která se blížila ve vysoké nadmořské výšce od východu. Jen o pět dní dřív vstoupila Británie do války s Německem. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že jde o nečekaný přepad.

Proti domnělému nepříteli vyslala 11. skupina RAF šest stíhaček typu Hawker Hurricane od 56. perutě, umístěných na letišti North Weald v Essexu. Vrchní dohled nad oblastí měl v tu dobu kapitán David Frederick Lucking, jenž poslal do vzduchu celou jednotku čítající 12 letadel.

Dva vzlétli bez rozkazu

Startující piloti však nevěděli jednu věc: dva mladí horkokrevní piloti si bez rozkazu vzali dvojici rezervních letounů a s odstupem stíhače o své vůli následovali. Jeden z těchto mladíků se jmenoval Montague Hulton-Harrop, druhým byl Frank Rose. Nikdo nevěděl, že se také vznesli s touhou zasáhnout do boje…

Oba piloti nakonec dohnali hlavní formaci dvanácti hurikánů nad pobřežím a asi kilometr letěli tiše za ní v závěsu, zhruba o 300 metrů níž než zbytek formace (o čemž ostatní letci stále vůbec nevěděli).

Hitler o první tryskáč neměl zájem:

Ve vzduchu se pak hurikány z letiště North Weald promíchaly s dalšími od 151. perutě. Současně do oblasti možného střetu s nepřítelem mířily spitfiry 54., 65. a 74. perutě, startující z letiště Hornchurch.

Žádný z pilotů RAF nebyl do té doby v bojové akci a jen málokterý viděl někdy německé letadlo. Neuměli proto odlišit vlastní stroje od stíhaček Luftwaffe, tedy německého válečného letectva. Identifikační radarový systém rozeznávající ve vzduchu přátelská a nepřátelská letadla (IFF) se teprve vyvíjel a v mnoha letadlech RAF nebyl ještě instalován. Komunikace mezi piloty a pozemní kontrolou byla slabá. Všichni muži ve vzduchu očekávali, že co nevidět narazí na roj nepřátel.

Zahajte palbu

Co se stalo potom, není dodnes jednoznačné. Podle jedné verze uviděl velitel 74. perutě spitfirů Adolph Malan před sebou rezervní stroje obou mladých dobrodruhů, a protože byl pevně přesvědčen, že jde o německé messerschmitty Bf 109, vydal rozkaz zaútočit. Jeho podřízení, piloti Vincent Byrny a John Freeborn, poslechli a zahájili palbu.

Malan sám ale později tvrdil, že si v poslední chvíli všiml, že jde o britské stíhačky a vykřikl: "Přátelské letouny – odpoutejte se od nich!" Bohužel, i pokud je to pravda, Byrne a Freeborn tenhle rozkaz neslyšeli.

V následujícím krátkém leteckém souboji oba mladé piloty sestřelili, přičemž Hulton-Harrop střetnutí nepřežil. John Freeborn ho zasáhl kulometem zezadu do hlavy, nešťastný mladík byl mrtvý ještě předtím, než se jeho hurikán zřítil na zem. Stal se prvním britským pilotem padlým v druhé světové válce. Jeho hurikán, který dopadl na panství Hintlesham v Suffolku asi pět mil (osm kilometrů) západně od Ipswiche, byl navíc prvním strojem, sestřeleným novější a modernější stíhačkou spitfire.

Rose byl také zasažen, ale zranění přežil a podařilo se mu nouzově přistát v poli s cukrovou řepou.

Pozor, jsou to naši!

Dalším ztrátám zabránila pohotová reakce velitele 151. perutě Edwarda Donaldsona, který si všiml, že na ně útočí britští piloti, a varoval své muže, aby střelbu neopětovali. "Viděl jsem dva spitfiry, jak se zezadu zavěšují za dva hurikány a spouštějí na ně palbu. Křičel jsem do rádia: Neoplácejte jim to! Jsou to přátelská letadla!" vypověděl později Donaldson. Ani jeden ze stíhačů z letiště North Weald tedy nevypálil, i když všichni zběsile manévrovali, aby se vyhnuli případné palbě z druhé strany. Po nějaké chvíli piloti konečně rozpoznali, koho to mají před sebou, a situace se uklidnila.

Celý incident, později známý pod názvem "Bitva nad Barking Creekem", byl z rozhodnutí armádního velení přísně utajen a jakékoli debaty o něm byly zakázány. Veřejnost se tak o něm dozvěděla až po válce.

John Freeborn, který se stal nešťastnou shodou okolností hlavním aktérem celého incidentu, dosáhl v pozdější bitvě o Británii sedmi potvrzených sestřelů a osvědčil se nejen jako letecké eso, ale také jako respektovaný velitel perutě. Prošel celou válkou a zařadil se mezi velké a nezpochybnitelné legendy britského královského letectva. Na svého spolubojovníka, kterého nešťastnou shodou okolností usmrtil, však nedokázal nikdy zapomenout. Možná to bylo důvodem, proč se dlouho zdráhal o svém životním příběhu hovořit. K jeho podrobnému převyprávění ho na přelomu tisíciletí přiměl až vojenský historik Bob Cossey. Výsledkem jejich setkání byla nakonec obsáhlá Freebornova vojenská biografie Tygrův život, která vyšla v roce 2002. Statečný voják zemřel v roce 2010. Dožil se devadesáti let.