Toto dělo poprvé vypálilo 21. nebo 23. března 1918 (v různých pramenech se najdou oba tyto termíny), tedy souběžně se zahájením velké německé jarní ofenzívy. Střela byla vypálena ze zalesněného kopce Le Mont de Joie poblíž města Crépy, tedy z místa vzdáleného asi 120 kilometrů od Paříže, a dopadla na nábřeží Seiny.

„V 7:30 ráno zaskočila Paříž těžká střela dopadající na město. Po ní následovaly další asi ve 20minutových intervalech po dobu několika hodin. Následky bombardování byly vojensky zcela bezvýznamné, jediným výsledkem bylo zničení majetku a zabití nebo zranění řady neškodných občanů, včetně mnoha žen a dětí,“ uváděla britská tisková zpráva z června 1918, odvolávající se na svědectví amerického velvyslance v Paříži Williama G. Sharpa.

Kanon Císař Vilém

Pařížané původně předpokládali, že je bombarduje vysoko letící vzducholoď, protože neslyšeli žádné letadlo a dokonce ani zvuk dělového výstřelu. Nemohli tušit, že nový typ obléhacího děla na ně pálí ze vzdálenosti představující až čtyřnásobek průměrného dostřelu tehdejšího dělostřelectva.

První světová válka vstoupila do nové fáze – ostřelování cílů ve vzdálenosti překonávající zhruba dvakrát maximální dohlednost běžným okem (podle definice jde o největší vzdálenost, na kterou lze ve dne spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí oblohy, a v noci světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti).

Pařížské kanony (v kopci Le Mont de Joie byly rozestavěny asi čtyři) představovaly v první světové válce vůbec největší dělostřelecké velkorážní kusy. Jeden kanon vážil 750 tun a na délku dosahoval 34 metrů.

Němci těmto dělům přezdívali také „Kaiser Wilhelm Geschütz“, tedy „kanon Císař Vilém“, zatímco Pařížané jim začali říkat (když konečně zjistili, o jakou zbraň jde) trochu nepřesně „Velká Berta“ podle jiného typu velké houfnice, který Němci použili už v roce 1914 proti belgickým pevnostem v bitvě u Lutychu a jenž nazvali podle křestního jména dědičky Kruppových zbrojních závodů Berthy Kruppové.

| Video: Youtube

Britská tisková zpráva zhodnotila účinek nových děl poměrně přesně: zbraň skutečně nebyla čistě z vojenského hlediska příliš efektivní, protože její přesnost při tak velké vzdálenosti umožňovala opravdu jen zásah takového cíle, který dosahoval alespoň velikosti většího města, a hlaveň děla se navíc musela kvůli rychlému opotřebování poměrně často měnit.

Němci ale doufali, že jejich zbraň bude působit zejména psychologicky a že zlomí morálku Pařížanů, což byl jejich hlavní záměr.

Odkud to jde?

Zprvu se zdálo, že jim tento cíl vychází; během prvního dne ostřelování vypálil kanon na Paříž celkem jedenadvacetkrát, a třebaže jeho střely zabily „jenom“ 15 lidí a zranily dalších asi 36, děs ze smrti přilétající jakoby odnikud byl takový, že pařížská nádraží d'Orsay a Montparnasse okamžitě zaplavily tisíce lidí toužících se dostat z města.

Francouzské vojenské úřady zatím horečně pátraly, odkud tajemné střely pocházejí. Zvažovaly mimo jiné možnost, že se v okolí Paříže nebo dokonce přímo ve městě skrývají nepřátelští agenti, případně že jde o nějaký kanon ukrytý v opuštěných lomech nedaleko města. Nakonec ale vojenští představitelé pochopili, že mají co činit s novým dalekonosným dělem střílejícím zpoza německých linií.

Po pár dnech ostřelování přišel krátký oddech, protože Němci museli vyměnit opotřebovanou hlaveň. Francouzská tajná služba doufala, že neznámá zbraň explodovala. Byla to ale marná naděje, jak se mělo město nad Seinou už brzy přesvědčit.

close Německé dalekonosné dělo, známé jako Pařížský kanon nebo jako Kanon císař Vilém, připravené pro transport info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Německé dalekonosné dělo, známé jako Pařížský kanon nebo jako Kanon císař Vilém, připravené pro transport

Krvavé Velikonoce

Nejstrašnější úder dopadl na Paříž v době velikonočních svátků. „Na Květnou neděli 24. března byla Paříž ostřelována znovu. Také Velký pátek byl označen jako vhodný den pro dílo zkázy. V ten den by se kostely v Paříži zaplnily věřícími a naskytla by se velká příležitost zopakovat na souši podobně statečný čin, jakého bylo dosaženo při potopení Lusitanie na moři,“ napsal později ironicky britský zpravodaj.

Narážel přitom na potopení britsko-amerického zaoceánského parníku Lusitania německou ponorkou, která ho 7. května 1915 torpédovala na jeho cestě z New Yorku do Liverpoolu. Incident měl za následek smrt bezmála 1 200 civilních cestujících včetně 128 Američanů a nepřímo přispěl ke vstupu USA do války.

A proč autor britské zprávy zmínil Lusitanii v souvislosti s ostřelováním Paříže? Protože i tady se oběťmi nejstrašnějšího úderu „kanonu císaře Viléma“ stali civilisté.

Na Velký pátek 29. března 1918 zasáhla střela z kanonu střechu kostela St-Gervais-et-St-Protais ve čtvrtém pařížském obvodu a způsobila její zhroucení přímo na lidi shromážděné při nešporách. Výsledkem byla katastrofa. Pád střechy zabil 91 lidí, dalších 68 bylo zraněno. Podle britského zpravodaje tvořily velkou část obětí ženy a děti. Byl to vůbec nejvražednější úder „císaře Viléma“.

close Zničený kostel St-Gervais-et-St-Protais po výstřelu dalekonosného kanonu, který 29. března 1918 zbořil jeho střechu. Úder zabil 91 lidí shromážděných na nešporách info Zdroj: Wikimedia Commons, Agence Rol, volné dílo zoom_in Zničený kostel St-Gervais-et-St-Protais po výstřelu dalekonosného kanonu, který 29. března 1918 zbořil jeho střechu. Úder zabil 91 lidí shromážděných na nešporách

Letadla v akci

V té době už francouzští vojenští představitelé samozřejmě dávno věděli, o jaký typ kanonu jde a odkud asi pálí. První palebné stanoviště objevil francouzský průzkumný pilot Didier Daurat za lesem St. Gobain nedaleko La Fere ještě během prvního dne bombardování a o několik dní později byly zjištěny pozice dalších dvou.

„Všechna tři odpaliště se nacházela na svahu zalesněného kopce známého jako Mont de Joie, mezi železnicí Laon-La Fere a silnicí Laon-La Fere, kde byla ukrytá mezi stromy. Byl to odlehlý výběžek horského masivu St. Gobain,“ popsal britský zpravodaj.

Francouzské letectvo se poté pokusilo všechna palebná stanoviště vybombardovat, ale bez úspěchu. Ostřelování Paříže skončilo až začátkem srpna 1918, kdy se spojenecká americká vojska přiblížila k německým liniím natolik, že začalo hrozit nebezpečí, že jim kanony padnou do rukou. V obavě, aby se tak nestalo, Němci všechny kanony demontovali a odvezli. Dne 9. srpna 1918 vypálil „Císař Vilém“ na Paříž poslední granát. Čtyřměsíční teror skončil.

Další osud zbraně je zahalen tajemstvím. Postupující spojenci sice našli ještě čtvrté stanoviště, ale žádný kanon neukořistili, nenašly se ani po válce. Zmizely i všechny výrobní a stavební plány. Předpokládá se, že ke konci války Němci svou tajnou zbraň zcela zničili.