Podobně jako v jiných oborech lidské činnosti, i v oblasti proudového létání bylo několik průkopníků, kteří mezi sebou soupeřili o prvenství. V Británii si model proudového letounu nechal už v roce 1930 patentovat v souvislosti se svou diplomovou prací mladý vynálezce Frank Whittle, strojní důstojník RAF, který později založil vlastní firmu Power Jets a v roce 1937 sestrojil první prototyp proudového motoru. Nesetkal se však vůbec s žádnou podporou ani zájmem britské vlády, takže na první start letadla vybaveného svým vynálezem musel čekat až do května roku 1941.

Silný zastánce

V Německu byla situace odlišná. Patent na používání spalin z proudové turbíny jako pohonu motoru si německý inženýr Hans von Ohain podal sice až v roce 1936, tedy šest let po Whittleovi, na rozdíl od něj ale od začátku získal mocného přímluvce a mecenáše: průmyslníka Ernsta Heinkela, který v Německu vybudoval silnou a rozvinou leteckou společnost, a to navzdory omezením, které na německý letecký průmysl uvalila Versailleská dohoda. Díky Heinkelově podpoře mohl von Ohain už rok po patentování svého vynálezu ozkoušet jeho prototyp, a krátce na to se objevily plány otestovat motor v letadlech. 

Brzy po ránu 27. srpna 1939 se drobné jednomístné a jednomotorové letadlo s kovovým trupem a dřevěnými křídly rozjelo po dráze rostockého letiště a vzneslo se do vzduchu.

"Příšerné vytí motorů byla hudba pro naše uši," poznamenal o prvním úspěšném letu později Ernst Heinkel, který prvnímu vzletu osobně přihlížel. Letadlo, jehož první prototyp měl ještě nezatahovací podvozek (podle některých informací zatahovací byl, ale Warsitz jej pro jistotu nechal vytažený), kroužilo nad letištěm jen šest minut, ale i tak se zapsalo do historie letectví. Šlo o první vzlet letadla s proudovým pohonem. Začala se psát úplně nová nová kapitola letectví.

Válka zbrzdila vývoj

Frank Whittle se dočkal prvního startu svého vynálezu až o dva roky později. Malý letoun Gloster E.28/39 s proudovým pohonem se udržel ve vzduchu bez problémů sedmnáct minut a dosáhl v té době rekordní rychlosti 370 mil za hodinu (přibližně 494 kilometru za hodinu). "Franku, ono to lítá," vykřikl nadšeně Whittleův spolupracovník z RAF základny v Cranwellu, když si letadlo znovu sedlo na zem.

"No jo, vždyť kvůli tomu to taky bylo navržený, ne?" odtušil suše Whittle. Boj o prosazení jeho vynálezu se na něm nepěkně podepisoval. Už v roce 1940 se jednou nervově zhroutil. Teď se přesvědčil, že jeho vynález funguje - ale v Evropě v té době už zuřila válka a pozornost obou velmocí, Británie i Německa, se soustředila především na výrobu letadel okamžitě využitelných v boji, než na zajímavé novinky.

Whittle se navíc musel vyrovnávat s tím, že byť průkopník, dostal své letadlo do vzduchu až jako třetí - kromě von Ohainova Heinkelu ho předběhl ještě italský stroj Caproni Campini N.1, který se veřejně představil v roce 1940.

Válka zkomplikovala vývoj i v případě německého vynálezu. Luftwaffe, německé válečné letectvo, neprojevila o novinku od Heinkelu zájem. Ve válce nechtěla experimentovat a vsadila na osvědčené pístové stroje. Heinkel proto vývoj zastavil a dal přednost výrobě bombardérů. Jen zlomek jeho proudových letounů zasáhl do bojových operací.

Pilotův osud

S příběhem prvního proudového letadla se však neodmyslitelně pojí i příběh jeho pilota, v době startu třiatřicetiletého Ericha Warsitze, který není o nic méně zajímavý. Warsitz se narodil v roce 1906 a létat se učil v leteckém klubu poblíž Bonnu. Brzy se osvědčil jako zkušební zalétavací pilot a díky tomu měl možnost usednout do kokpitu řady nových prototypů včetně hydroplánů.

Ještě předtím, než vyzkoušel první proudový vynález, se stal i prvním pilotem, který řídil letadlo vybavené raketovým pohonem. V roce 1937 totiž provedl v úzké spolupráci s nacistickým konstruktérem raket Wernherem von Braunem počáteční letové zkoušky raketového bombardéru Heinekl He 112, který však po přistání zachvátil požár. I tak se ale ukázalo, že je tento letoun schopen provozu. Warsitz také odzkoušel předchůdce Heinkelu He 178, jímž byl Heinkel He 176. 

Po Hitlerově směrnici, která nařizovala ukončit do jednoho roku veškerý vývoj letadel, která nejsou připravena pro masovou výrobu, se stal Warsitz hlavním zkušebním pilotem v tajné německé raketové továrně v Peenemünde-West a působil také jako instruktor výcviku posádek bombardovacích letadel v Nantes a Eindhovenu. 

V roce 1942 měl při zkušebním letu se stíhačkou Messerschmitt Bf 109 nehodu, kterou způsobil vadný přívod paliva. Havárii přežil ale odstavila ho na rok od létání. V této době převzal řízení firmy svého otce a založil i svou vlastní.

Po válce Warsitz žil ve svém bytě v americkém sektoru Německa, odkud ho v noci z 5. na 6. prosince 1945 unesli čtyři sovětští důstojníci. Sovětská tajná služba ho vyslýchala v souvislosti s jeho prací na vývoji raketových a proudových letadel v Heinkelu a Peenemünde a také ho nutila podepsat smlouvu, jíž by ho zavázala k pětileté spolupráci se Sověty na technologickém vývoji jejich raketového programu. Warsitz to odmítl, takže byl odsouzen k pětadvacetiletým nuceným pracem a odvezen do vězeňské kolonie na Sibiř. Z té se vrátil v roce 1950, načež založil firmu Maschinenfabrik Hilden, v níž působil až do důchodu. Zemřel v roce 1983 ve Švýcarsku. O jeho životě vyšla kniha První tryskový pilot.