Byl to okamžik, kdy budoucnost Sovětského svazu visela na vlásku. Ráno 19. srpna 1991 zorganizovala skupina zastánců tvrdé stranické linie pod vedením sovětské tajné služby KGB převrat proti reformám Michaila Gorbačova a pokusila se chopit moci.

KGB chtěla převrat, tankista ne

Skupina využila toho, že sovětský vůdce pobýval právě s rodinou na dovolené na Krymu, internovala ho v jeho prázdninovém sídle a nutila ho předat pravomoci viceprezidentovi a schválit vyhlášení výjimečného stavu. V něm měl převzít jeho pravomoci tzv. Státní výbor pro výjimečný stav, iniciovaný vedoucím KGB Vladimirem Krjučkovem.

Gorbačov odmítl a zůstal v domácím vězení. Výbor mezitím poslal do moskevských ulic armádu. Před budovu ruského parlamentu, která se v těchto srpnových dnech proslavila ve světovém tisku jako „Bílý dům“, předjely tanky.

Děti sovětských vojáků tu prožily několik let školní docházky. Scházely se hlavně mezi sebou. Ze strany důstojníků byla snaha, aby se děti s civilisty nesetkávaly.
Kradli cihly, chovali se povýšeně. 30 let po odsunu Sovětů jsou vzpomínky živé

Zdálo se, že politika „perestrojky“ a „glasnosti“ je definitivně u konce. Jenže se stalo něco, s čím pučisté nepočítali. Jedna odhodlaná skupina demokratických politiků se odmítla vzdát a v „Bílém domě“ se zabarikádovala. A sovětským vojákům v tancích se nechtělo začít proti svým spoluobčanům střílet.

"Vzbudili mě v kasárnách krátce po půlnoci a dostal jsem rozkaz vést své tanky do Moskvy. Nevěděl jsem přesně, co se děje, ale když jsme se valili po bulváru do středu města, dal jsem si tiše slib, že nesmíme nikomu ublížit," vzpomínal později v rozhovoru s BBC velitel tohoto tankového oddílu Sergej Jevdokimov.

Slavná chvíle Borise Jelcina

Podle rozkazů, které dostal, předjel Jevdokimov s tanky na druhý břeh řeky Moskvy proti nábřežní budově parlamentu. Pak dostal povel překročit s nimi most a dostat je přímo k budově. Uposlechl, ale jeho vnitřní odpor vůči přijímaným rozkazům postupně narůstal.

Následně přišel nejslavnější dějinný okamžik Borise Jelcina, čerstvého prezidenta Ruské sovětské federativní socialistické republiky. 

Sovětská bojová vozidla pěchoty v ulicích Baku v lednu 1990
Pogrom na Armény v Baku: Muže házeli do zapálených domů, ženy týrali

„V tancích se právě svědomí vzbouzí, teď na tank vylezl Jelcin a spolu s ním není tam žádný kremelský vrah: jsou tam jen frajeři z dílen, co tu ještě zbyli, a ženské, co zvyklé jsou stát ve frontách,“ popsal později tuto událost ve své narychlo sestavené improvizované básni slavný ruský básník, spisovatel a v roce 1991 také lidový poslanec Jevgenij Jevtušenko. Rovněž on se zařadil mezi obránce Bílého domu a událostem kolem puče věnoval později svůj román Neumírej před smrtí.

Co se vlastně stalo? Jelcin, jenž se stal prezidentem Ruské federace v červnu 1991 po vítězství v prvních ruských demokratických volbách, byl během srpnového obležení v Bílém domě také a dne 19. srpna se rozhodl vyjít ven a promluvit si s tankisty osobně.

Desná srpen 1968
Historici usvědčují Grospiče: nikoli oběti nehod, srpen 1968 byl krvavou okupací

V čele několika svých spolupracovníků pak vylezl s megafonem v ruce na první z tanků, jejichž hlavně mířily na parlament, a před zraky desetitisíců demonstrantů, kteří se sbíhali "Bílý dům" bránit, oslovil vojáky: „Nebuďte slepým nástrojem zločinných úmyslů dobrodruhů.“ Současně apeloval na návrat Gorbačova, zatímco lidé kolem zastrkovali do tankových hlavní kytice.

Byla to zlomová chvíle – tankisté se měli řídit pokyny výboru pro výjimečný stav a budovu parlamentu dobýt. Ale obránci věřili, že je přesvědčí.

„Nevěděli jsme, co se stane, ale strach jsme neměli. Byli jsme si jisti, že vyhrajeme – že máme pravdu a vyhrajeme,“ vzpomínal později ruský vědec Michail Arutyjonov, jenž v danou chvíli patřil rovněž k Jelcinovu doprovodu.

Tanky otočily hlavně

Pak se k Jevdokimovi propracoval jeden z demonstrantů, moskevský podnikatel Sergej Bratčikov, a položil mu přímou otázku: „Budete do nás střílet? Nebo byste radši přešli na naši stranu a začali parlament bránit?“

Jevdokimov se podle svých pozdějších slov sice obával, že neznámý je provokatérem z KGB, který ho zkouší, ale svolil, že doprovodí demokratické politiky zpátky do budovy, aby si s nimi mohl v klidu promluvit.

Ukrajina, první dny Barbarossy
Operace Barbarossa: Hitler předběhl Stalina a rozpoutal neslýchaná zvěrstva

Když znovu vyšel, nařídil svým mužům, aby z tanků vytvořili kolem Bílého domu kruhovou obranu a jejich hlavně namířili směrem ven, čelem k případnému vnějšímu útoku. Puč se začínal hroutit.

KGB se ještě nevzdala a naplánovala proti budově noční útok, který měla provést její speciální jednotka Alfa. Jenomže k němu nedošlo - podle některých pramenů proto, že se nakonec žádný velitel neodhodlal vydat k tomu skupině rozkaz, podle jiných proto, že sami příslušníci Alfy jednomyslně odmítli takový rozkaz uposlechnout. „Mistry výsadků a diverzí zastavil strach, který od sebe sami nečekali - strach ze zabíjení. Pochopili, že by bylo třeba povraždit příliš mnoho lidí,“ komentoval to Jevtušenko.

Český student v krvi

Trochu jiná situace byla v okolních moskevských ulicích, kde demonstranté postavili barikády a kde došlo k několika ojedinělým střetům s tankovými jednotkami. Ty byly vyvolány spíše zmatkem, bohužel i tak vedly k několika ztrátám na lidských životech a k dalším zraněním.

Jedním ze zraněných byl také tehdy dvacetiletý český student, redaktor a fotograf Studentských listů Jan Rybář. V Moskvě dokumentoval dění v ulicích a nachomýtl se k jedné z nočních přestřelek. 

„První dávka ze samopalu se ozvala krátce po půnoci. Vyběhl jsem ve směru střelby, ale nebylo lehké dostat se přes barikády. Deset minut po půlnoci se ozvaly další salvy, vzápětí nad noční Moskvu vylétlo několik svítících značkovacích střel,“ popsal později začátek incidentu Rybář. 

Na historických snímcích je přivítání sovětských vojáků v květnu 945 v Dětmarovicích.
Sovětští vojáci bojovali o Karvinou dva dny. Postup vojsk zbrzdila řeka a Němci

Po půl jedné se dostal do míst nedaleko americké ambasády, kde se pokoušelo několik vojenských transportérů prorazit barikádu. Obránci si mysleli, že transportéry chtějí zaútočit na parlament, ty ale ve skutečnosti jely opačným směrem.

„Vzduchem se mihla zápalná lahev, ale nerozbila se. V tu chvíli z transportéru spadl zraněný člověk. Někdo přiskočil a podepřel ho. Měl jsem u sebe bohužel jen kapesní fotoaparát se slabým bleskem, přesto jsem se pokoušel fotografovat. Vyfotografoval jsem raněného a ohlédl se po transportéru. Dojížděl právě k barikádě a vlekl za sebou mrtvolu muže, která zanechávala krvavou stopu. Běžel jsem za ním, a když se zastavil, udělal fotografii mrtvého. Asi vteřinu poté se ozval výstřel, já uviděl záblesk z transportéru a něco mě uhodilo do hlavy. Zalehly mi uši a zatmělo se mi před očima,“ vylíčil své zranění v tehdejší reportáži Rybář.

Nikita Sergejevič Chruščov se švédským králem Gustavem
Chruščovův projev způsobil komunistům šok. Někteří plakali, jiní ztráceli iluze

Zatímco se v šoku potácel pryč od transportéru, zalila mu obličej krev. Vznikl tak slavný snímek mladíka se zcela zakrvácenou tváří, který obletěl svět a stal se jednou z nejznámějších fotografií dokumentujících srpnový pokus o puč. Rybář nicméně své zranění přežil a ani ho neodradilo od dalších dobrodružných výprav - v pozdějších letech se stal uznávaným válečným reportérem, který zdokumentoval většinu světových ozbrojených konfliktů 90. a následujících let.

Konec puče byl i koncem KGB

K podobným incidentům docházelo sice na více místech, ale ve skutečnou bitvu nikde nepřerostly. Armáda se začala přidávat k demonstrantům a většina nasazených jednotek přešla do 21. srpna na stranu obránců demokracie.

Puč selhal a Gorbačov se vrátil do Moskvy. Vůdci puče byli odsouzeni a uvězněni, většina z nich se však dostala v letech 1992 a 1993 opět na svobodu.

V říjnu 1991 zrušil Gorbačov KGB, v listopadu pak Jelcin vydal dekret, jímž zakázal činnost komunistické strany na území Ruské svazové republiky. Gorbačov rezignoval na funkci jejího generálního tajemníka, ale ponechal si funkci prezidenta Sovětského svazu. Ta však měla jen krátké trvání, protože nedlouho po pokusu o převrat se Sovětský svaz definitivně rozpadl.