"Jednoho dne mě a mého kamaráda oslovila dvojice Italů, kteří bydleli na koleji přes chodbu, s tím, že se chystají z východního Berlína dostat rodinu svého známého a jestli bychom jim nechtěli pomoci," líčí začátky akce Rudolph, který sám z komunistické Německé demokratické republiky (NDR) uprchl už několik měsíců předtím v září 1961, tedy v době, kdy už byl Berlín rozdělen zdí.

"Poměrně rychle jsme souhlasili. I z toho důvodu, že jsme znali situaci, v jaké lidé ve východním Německu žili," říká dnes osmdesátiletý důchodce. Rychle se podařilo najít i vhodné místo v poškozené tovární budově na západní straně zdí rozdělené ulice Bernauer Strasse. "Kde bude konec tunelu, nám nejdřív bylo úplně jedno. Důležité bylo, že jsme na přelomu března a dubna našli místo, kde jsme mohli začít kopat, kde bylo hodně sklepů, v nichž jsme mohli vršit zeminu, a které nebylo sledováno," říká muž, který v dalších týdnech vždy přes den chodil na přednášky na univerzitu a po nocích hloubil tunel.

Velmi brzy ale skupinka mladíků přišla na to, že by jim práce na tunelu, k níž nebylo možné použít žádné hlasitější elektrické nástroje, v malém počtu trvala roky. "Takže jsme potřebovali více lidí, což ale zároveň zvyšovalo nebezpečí, že se vše prozradí," vypráví Rudolph, podle něhož skupina výpomoc nakonec sehnala převážně mezi známými a studenty. "Jinou možnost jsme ani neměli."

Za dva, tři týdny už bylo pomocníků kolem 30, takže mohli na tunelu pracovat ve třech směnách 24 hodin denně. Rudolph má dodnes schovaný malý zeleně popsaný lísteček s rozdělením služeb na dva týdny v červenci 1962. Je na něm stejně jako ostatní veden pod přezdívkou - v jeho případě zněla "malý".

Pět až šest směn týdně

"A tak jsme kopali, kopali a kopali," líčí muž, který v té době nastupoval na pět až šest směn týdně. V každé z nich byli čtyři muži, z nichž jeden v malém - zhruba 85 centimetrů vysokém a 70 centimetrů širokém - prostoru hloubil tunel, další pomáhal s přesunem vykopaného materiálu na dřevěném vozíku do sklepa a zbylí dva ho rozmisťovali po sklepních prostorách. Během směny se na pozicích střídali podle toho, jak se jim zrovna dostávalo sil.

Podle druhu a pevnosti zeminy, kterou se nejčastěji v polosedě obyčejným rýčem zrovna probíjeli, se tunel každý den zvětšoval o desítky centimetrů až dva metry. Dlouho se zdálo, že budou hotovi do 13. srpna, tedy dne prvního výročí začátku stavby berlínské zdi. Kvůli vážným komplikacím s prosakující vodou, pro kterou to chvíli vypadalo, že tunel nebude možné vůbec dokončit, se však termín o několik týdnů posunul.

"Nakonec bylo vše na dokončení tunelu připraveno na 14. září," říká Rudolph, podle něhož byli mezitím východoněmečtí uprchlíci informováni kurýry, že mají být připraveni, a věděli už také, kde má tunel vyústit. Problémem pro obě strany ale bylo, že nikdo přesně nevěděl, jestli se tunel skutečně podařilo dovést přesně pod dům v ulici Schönholzer Strasse 7, která byla první rovnoběžnou ulicí za rozdělenou Bernauer Strasse.

Úkol ověřit to připadl právě Rudolphovi, který byl v první trojčlenné skupině, jež z tunelu kolem 18:00 vylezla na východní straně; vyzbrojená zbraněmi pro případ, že by byl tunel vyzrazen a očekávalo by je "přivítání" ze strany východoněmecké tajné policie Stasi. "Oblékl jsem si modrý pracovní oblek, pistoli jsem měl při sobě a vyšel jsem ze sklepa. U schránek, u nichž se v tu dobu pohybovali i obyvatelé domu, jsem číslo domu nenašel, a tak jsem musel ven," líčí. Jenže první, co venku viděl, nebylo číslo domu, nýbrž dvojice pohraničníků kontrolujících lidi na rohu bloku. Ti si ho ale nevšimli. "Pak jsem se otočil a naštěstí jsem na domě uviděl číslo sedm."

Poslední fáze akce

V tu chvíli bylo možné spustit poslední fázi celé akce. "Uprchlíci se už od 16:00 shromaždovali v restauracích v blízkosti Bernauer Strasse, kde měli čekat, dokud nedostanou znamení. Znamením byla mladá osoba, která přijde do restaurace, sedne si k výčepnímu pultu, objedná si pivo nebo jiný nápoj, zapálí cigaretu, a následně podnik znovu opustí," vysvětluje. Poté měli uprchlíci v předem stanovených čtvrthodinových odstupech směřovat do sklepa v Schönholzer Strasse 7.

"Pak už jsme jen čekali na uprchlíky. Nikdo ale nepřicházel. Říkali jsme si: 'Proboha, tunel je připraven, ale nikdo nejde'," vzpomíná na napjaté okamžiky Rudolph. Konečně objevila první skupina. "To byl moment, který ve svém životě nikdy nezapomenu. Pro mě se všechno vyplatilo, celá ta tvrdá práce, ty puchýře na rukou, ty modřiny. Všechno se vyplatilo. I kdyby už nepřišlo více uprchlíků, tak se všechna ta práce vyplatila," říká i po letech s pohnutím.

"Pak lidé přicházeli každých 15 minut," podotýká Rudolph. Bylo nutné je tunelem provést co nejrychleji, protože se znovu plnil vodou a bylo jasné, že zakrátko už nebude průchozí. Nakonec se útěk ve dnech 14. a 15. září podařil 29 mužům a ženám. S jednou z nich má dodnes, jak říká, zvláštní kontakty. V roce 1971 si ji totiž vzal za ženu.