Šestnáctého ledna 2003 odpoledne zavládlo ve floridském Kennedyho vesmírném středisku nadšení. Do vesmíru už na svou osmadvacátou misi odstartoval raketoplán Columbia z programu Space Shuttle. Sedm astronautů - pět mužů a dvě ženy - směřovalo do kosmu vykonat desítky experimentů, mezi jiným zkoumat atmosférický prach. Zdánlivě se celý start obešel bez problému a nikoho ani nenapadlo, že misi ukončí tragédie. Byl to trestuhodný omyl.

Když raketoplán startoval, došlo k zdánlivě drobnému poškození, kterému nikdo nepřikládal velkou váhu. Právě onen šrám ale způsobil, že když se o šestnáct dní později, 1. února 2003, stroj i s posádkou vracel k Zemi, roztrhal se na kusy. Trosky následně záchranáři nacházeli v okruhu stovek kilometrů. Všech sedm kosmonautů zemřelo.

Astronaut Eugene Cernan na měsíčním povrchu, zatím poslední člověk, který stál na Měsíci. Cernan měl československé kořeny.
Rekordní mise Apollo 17: Poslední stopy na Měsíci jsou československé

Po tragédii raketoplánu Columbia nastalo v NASA zemětřesení. Řešilo se, zda a jak se dalo tragédii předejít, a zda bylo, či nebylo možné kosmonauty zachránit - přičemž se prokázala nezanedbatelná bezpečnostní pochybení. „Vyšetřovací komise zjistila, že z vnější nádrže raketoplánu se při startu odlomil velký kus izolační pěny a prorazil křídlo stroje. O problému s pěnou se vědělo léta. A NASA se ocitla pod palbou kritiky z Kongresu i médií, protože nezakročila,“ uvádí server Space

Po zkáze Columbie nastal soumrak programu raketoplánů Space Shuttle. Celá tragédie také odstartovala smršť konspiračních teorií.

Záběry na rozpad raketoplánu Columbia:

Zdroj: Youtube

První raketoplán a poselství chlapce z Osvětimi

Raketoplán Columbia měl v očích NASA v jednom směru výsostné postavení. Byl to právě tento stroj, který jako vůbec první raketoplán z programu Space Shuttle vyrazil v roce 1981 do vesmíru. „Při dvoudenním testovacím letu posádka úspěšně otestovala systémy raketoplánu, přičemž zaznamenala jen několik málo problémů a splnila všechny plánované součásti mise,“ napsal o prvním letu Columbie na webu NASA John Uri.

Od té chvíle do roku 2003 nalétal stroj celkem sedmadvacet misí, a mise STS-107 byla pro něj tak už osmadvacátou v pořadí.

První vzlet raketoplánu Columbia v roce 1981První vzlet raketoplánu Columbia v roce 1981Zdroj: NASA

Ze startu mise měla její posádka velkou radost - kvůli různým okolnostem se totiž odložil patnáctkrát. Původně mělo sedm astronautů na tuto misi vyrazit už v roce 2001. Šlo o zároveň poměrně výjimečnou výpravu. Zatímco v předchozích letech raketoplány z programu Space Shuttle dopravovaly primárně komponenty a odborníky na vznikající Mezinárodní vesmírnou stanici, tentokrát neměli letět kosmonauti k ní, nýbrž na jiné místo oběžné dráhy Země. „Mise STS-107 byla po dlouhé době zaměřena čistě na výzkum,“ zmiňuje server Space. 

Úkolem kosmonautů bylo vykonat ve vesmíru celkem osmdesát experimentů. Nacházeli se při nich na oběžné dráze, zhruba 270 až 290 kilometrů nad zemským povrchem. Mimo jiné měli zkoumat třeba atmosférický prach. „Astronauti pracovali ve dvou směnách, každý den ve vesmíru tak výzkum pokračoval čtyřiadvacet hodin. Zaměřovali se třeba na biologický výzkum či fyziku tekutin,“ popisuje vědecké úkoly mise server Space.

Poslední start raketoplánu Columbia 16. ledna 2003: 

Zdroj: Youtube

Sedmičlennou posádku tvořili dvě ženy a pět mužů, z nichž tři letěli do kosmu vůbec poprvé. Většina měla předchozí vojenské zkušenosti. Největší díl pozornosti si z posádky vysloužil Ilan Ramon, který byl vůbec prvním Izraelcem v kosmu. S sebou vezl předmět, který byl propojen i s českou historií.

Do vesmíru totiž vezl kresbu, kterou za druhé světové války namaloval v Osvětimi tehdy čtrnáctiletý český židovský chlapec Petr Ginz. Obrázek zobrazoval pohled na Zemi z Měsíce. Jeho autor se konce války nedožil, zemřel ve vyhlazovacím táboře v roce 1944.

Posádka raketoplánu Columbia při misi STS-107
- Rick Husband (45 let) - velitel expedice STS-107, vojenský stíhací pilot, s předchozími vesmírnými zkušenostmi (pilotoval raketoplán Discovery)
- William McCool (41 let) - pilot expedice STS-107, námořní letec, první cesta do vesmíru
- Kalpana Chawla (41 let) - odbornice na aerodynamiku, s předchozími vesmírnými zkušenostmi (první žena indického původu, která byla v kosmu)
- Laurel Clarková (41 let) - vojenská lékařka, první cesta do vesmíru
- David Brown (46 let) - vojenský lékař, první cesta do vesmíru
- Michael Anderson (43 let) - fyzik a astronom, s předchozími vesmírnými zkušenostmi
- Ilan Ramon (48 let) - izraelský kosmonaut, první Izraelec ve vesmíru, vojenský pilot

Je to jen drobnost…

Zatímco se sedm astronautů soustředilo na úspěšné zvládnutí všech zadaných pokusů a úkolů, ručičky hodin jim nemilosrdně ukrajovaly poslední dny a hodiny života. Kosmonauti neměli tušení, že je jejich raketoplán fatálně poškozený.

Den po úspěšném startu do kosmu NASA zveřejnila informaci, že podle kamerového záznamu došlo při odpalování raketoplánu k drobné nehodě. Ze stroje se ulomil kus pěnové izolace o rozměrech 60 x 38 x 10 centimetrů, který vážil více než kilo, a narazil do levého křídla. „Kus narazil do hrany levého křídla stroje rychlostí alespoň 640 kilometrů v hodině,“ zmiňuje server Ars Technica

Velikost poškození na křídle mohli odborníci na Zemi pouze odhadovat, a z raketoplánu na dané místo nebyl výhled, lidé z NASA ale usoudili, že nejde o vážnou závadu a stroj se může bezpečně vrátit na Zem. Právě v tom se však mýlili. „Odtržení kusů izolační pěny při startu nebylo považováno za neobvyklou událost, a vedení programu raketoplánů se rozhodlo nepořizovat snímky Columbie na oběžné dráze k vyhodnocení případného poškození. Místo toho tým NASA matematicky modeloval, co se mohlo při nárazu izolace odehrát, ale nedospěl k žádným definitivním závěrům o stavu křídla raketoplánu,“ nastiňuje Ars Technica. 

Záběry z mise Apolla 11 na Měsíc v roce 1969
NASA chce zpátky svůj ztracený měsíční prach z Apolla 11. A také některé šváby

Jak připomíná server Space, vedení NASA zamítlo možnost bližšího nasnímkování možného poškození křídla navzdory žádostem více odborníků z úřadu.

Trhlina na levém křídle byla dostatečně velká na to, aby se při průletu raketoplánu zemskou atmosférou dovnitř dostala horká plazma, která následně způsobila katastrofu. Plazma měla zhruba 1600 stupňů Celsia, přičemž materiály na křídle dokázaly zvládnout pouze teplotu o polovinu menší.

Nebylo tak možné, aby křídlo po kontaktu s touto látkou vydrželo. Při průletu atmosférou se postupně rozpadlo, po jeho odtržení začal raketoplán prudce rotovat, až explodoval a rozletěl se na kusy. „Je důležité poznamenat, že se Columbia rozpadla v takové fázi letu, která vzhledem k současné konstrukci stroje neposkytovala žádnou možnost přežití posádky,“ uváděla později vyšetřovací komise neštěstí.

Zkáza raketoplánu Columbia. Stroj se rozerval na drobné kousky, které ze Země vypadaly jako ohnivé body.Zkáza raketoplánu Columbia. Stroj se rozerval na drobné kousky, které ze Země vypadaly jako ohnivé body.Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Po zkáze Columbie se ale samozřejmě začalo řešit, zda bylo možné astronauty dostat na Zem nějak jinak. S výjimkou jediného plánu se ale nakonec ukázalo, že posádka Columbie byla skutečně odsouzena k smrti - veškeré možné scénáře záchrany, které se později vynořily, se totiž ukázaly jako neproveditelné.

Jednou z otázek bylo, zda nemohli astronauti vystoupit ze stroje do vesmíru a trhlinu spravit. Jenže posádka na palubě jednak neměla na takový výstup a opravu vybavení, jednak se trhlina nacházela na tak nepřístupném místě, že by se k ní zřejmě ani nebyli schopni dostat.

Prezident John Fitzgerald Kennedy v Oválné pracovně.
Vyšleme člověka na Měsíc, slíbil Kennedy. Za programem se skrývala i děsivá smrt

Podle dalších se astronauti mohli zachránit tím, že by s raketoplánem doletěli k Mezinárodní vesmírné stanici, která se mohla stát jejich útočištěm do příletu dalšího stroje. Odborníci ale vysvětlili, že ISS se v danou chvíli nacházela od raketoplánu na oběžné dráze tak daleko, že k ní neměla posádka šanci doletět včas, než by jí došel kyslík. Navíc raketoplán, u kterého se při této cestě počítalo s tím, že se k ISS vůbec nepřiblíží, nebyl v danou chvíli vybaven na to, aby se k stanici připojil a astronauti mohli přejít ze stroje do některého z modulů stanice.

Jedinou alespoň trochu pravděpodobnou možností záchrany astronautů mise STS-107 tak dodnes zůstává, že pro ně mohl ze Země vyrazit raketoplán Atlantis, do kterého by si sedm členů posádky přestoupilo. Tento stroj mohl vzlétnout do vesmíru pouhých čtrnáct dní po plánovaném návratu Columbie, a bylo možné jeho start uspíšit. Není ale jisté, zda by záchranná mise byla úspěšná. 

Posádka mise STS-107 raketoplánu Columbia. Všech sedm astronautů zahynulo při návratu Columbie na Zemi. Zleva doprava astronauti Brown, Husband, Clarková, Chawla, Anderson, McCool, Ramon.Posádka mise STS-107 raketoplánu Columbia. Všech sedm astronautů zahynulo při návratu Columbie na Zemi. Zleva doprava astronauti Brown, Husband, Clarková, Chawla, Anderson, McCool, RamonZdroj: Wikimedia Commons, NASA, volné dílo

„Záchrana jiným raketoplánem na oběžné dráze by byla proveditelná. Ale připravit raketoplán k letu je neuvěřitelně komplikovaná procedura. Aby bylo možné start Atlantisu uspíšit, museli by plánovači mise určit, které z milionů jednotlivých kroků, pokud vůbec nějaké, lze z běžného postupu skutečně vynechat, aniž by se ocitly v ohrožení životy posádky "záchranného" stroje,“ upozorňuje server Ars Technica. 

Jelikož všechny tyto teorie vznikly až později a v kritickou chvíli nikdo ve skutečnosti neuvažoval o tom, že by trhlina mohla být pro posádku Columbie smrtonosná, 1. února 2003 začali nic netušící kosmonauti směřovat k Zemi.

Nemilosrdná smrt

Přistání Columbie bylo naplánováno na odpoledne a v Kennedyho vesmírném středisku bylo vše připraveno. V okolí se shromáždili nadšení lidé, kteří chtěli přivítat vesmírné hrdiny, mezi jinými také jejich rodiny a blízcí, kteří tak museli sledovat záhubu svých milovaných.

Ve dvě hodiny a tři minuty odpoledne byla už posádka Columbie v kosmu ‚na značkách‘. V pilotní kabině seděli velitel Rick Husband a pilot William McCool, za nimi astronautky Kalpana Chawla a Laurel Clarková. Pod nimi, na střední obytné palubě, pak jejich tři kolegové – Michael Anderson, David Brown a Ilan Ramon.

Poslední záběry posádky raketoplánu Columbia, konkrétně snímky z jejich přípravy na přistání: 

Zdroj: Youtube

O necelou půl hodinu později začal raketoplán Columbia vstupovat do zemské atmosféry. Kolem 14.50 zaznamenaly počítače stroje první náznaky blížící se katastrofy. Čidla totiž zachytila zvyšující se teplotu na levé straně. Zatímco posádka uvnitř ještě neměla o ničem tušení, jeden z videozáznamů, který pořizovali v tu chvíli lidi na Zemi, zachytil, jak se z raketoplánu oddělil první úlomek.

Že něco není v pořádku, si posádka poprvé všimla po upozornění počítačů a spuštění poplachu v kabině dvě minuty před třetí hodinou. V řídícím středisku na Zemi už si odborníci vážnost situace uvědomovali mnohem více, neboť měli k dispozici více údajů. Stále ale doufali, že jde o chybu a raketoplán i s posádkou se přeci jen vrátí v pořádku. Už dříve se totiž stalo, že teplotní čidla nahlásila špatná data, přičemž ale k ničemu vážnému nedošlo. 

Jenže ve skutečnosti astronautům zbývalo pár posledních minut života. Nejdříve se na stroji roztrhla jedna z pneumatik podvozkového kola. Už to samo o sobě by znamenalo, že životy posádky jsou ztraceny, neboť bez funkčních kol by raketoplán prakticky nedokázal přistát. Jenže roztržení pneumatiky bylo jen začátkem. Zhruba v tu chvíli už data, která měli k dispozici odborníci na Zemi, začala ukazovat takové hodnoty, že se rozhodli spojit s posádkou a požádat ji o další kontrolu.

„Velitel Husband se z Columbie ozval slovem Rozumím, jenže jeho další slovo bylo přerušeno uprostřed,“ uvádí server Space. Byla to poslední komunikace, která ještě z Columbie přišla. 

Kosmodrom Bajkonur. Ilustrační foto
Nedělinova katastrofa: Sovětský maršál pokoušel ďáblovu směs, přispěl k tragédii

Když se utrhlo levé poškozené křídlo, začal raketoplán neřízeně rotovat. Už to podle všeho posádku zabilo, neboť přetížení, kterému byli kosmonauti vystaveni, by velmi pravděpodobně nezvládl žádný lidský organismus. Oficiální příčinu jejich smrti NASA zveřejnila až v roce 2008. Jak tehdy napsal server Space, astronauti zřejmě přežili prvních čtyřicet sekund rozpadávání raketoplánu, přičemž ale v těchto chvílích zřejmě už byli v bezvědomí kvůli přetížení. Definitivně je pak zabilo úplné roztržení stroje, a tedy jeho exploze. „Pokles tlaku v kabině nastal tak náhle, že do bezvědomí upadli do pár sekund, než by stačili zahájit procedury ke spuštění ochranných mechanismů proti ztrátě tlaku,“ uváděla zpráva NASA. 

Ve tři hodiny odpoledne se nevratně poškozená Columbia, jíž se po odpadnutí křídla postupně rozerval celý trup, definitivně při explozi rozpadla na kusy. V tu chvíli letěl raketoplán osmnáctkrát rychleji než zvuk.

Pohled na to ze Země byl děsivý. Ohromná rána, ohnivý záblesk na obloze, a pak déšť ohnivých kousků směrem k zemi. V tu chvíli celou tragédii natáčel reportér americké stanice WFAA John Pronk. „Sledoval jsem, jak se raketoplán objevuje nad městem a zdálo se, že to bude normální přistání. A pak z toho začaly odpadávat kusy. Nebyl jsem si jistý, co vidím,“ vyprávěl Pronk ve speciálním vysílání stanice zhruba hodinu a půl po zkáze Columbie.

Drobné kusy raketoplánu Columbia se nacházely rozesety po Texasu. Pro představu, některé byly velké pouze pár desítek centimetrů. „Přišli jsme o Columbii. Nikdo nepřežil,“ informoval v projevu k Američanům tehdejší prezident George W. Bush. 

Dodnes se ani nepodařilo objevit úplně všechny kousky Columbie. „NASA se podařilo shromáždit 84 tisíc kusů, které představovaly čtyřicet procent váhy Columbie. Mezi nalezeným materiálem byly ostatky posádky, které byly identifikovány pomocí DNA,“ zmiňuje server Space. 

Smrtonosný týden a nešťastná sedmička

Po zkáze Columbie, kterou mohl sledovat celý svět prakticky v přímém přenosu, se kromě zevrubného vyšetřování rozjel i kolotoč konspiračních teorií. Žádná z nich nebyla nikdy potvrzena.

Jedna se týká například kritického období pro NASA a lety do vesmíru. Konspirátoři si totiž všimli, že všechny tři tragédie NASA, při nichž zemřeli astronauti, se odehrály ve velmi podobném čase - na přelomu ledna a února. Sedmadvacátého ledna roku 1967 tragicky zemřela posádka Apolla 1 - tři kosmonauti zaživa uhořeli v kabině při cvičném startu. Osmadvacátého ledna 1986 zase při explozi raketoplánu Challenger krátce po startu zahynula celá jeho sedmičlenná posádka. A když 1. února 2003 došlo k neštěstí Columbie, bylo to pro konspirátory jasné - přelom ledna a února je jednoduše pro NASA nešťastný a smrtonosný.

Další konspirátoři se zaměřili na numerologii. Podle nich o katastrofě svědčila čísla spojená s misí STS-107. Raketoplán odstartoval 16. ledna, v kosmu byl 16 dní, a rozpadl se 16 minut před plánovaným časem přistání. A po sečtení čísel jedna a šest vyjde sedmička, což je počet astronautů na palubě Columbie i poslední číslo v názvu mise.

Vzhledem k přítomnosti prvního izraelského astronauta na palubě se samozřejmě kvůli politické situaci na planetě uvažovalo i o teroristickém útoku. „O možnosti útoku se mluvilo už před startem Columbie, a po její zkáze se k této hypotéze okamžitě vrátilo, NASA ale útok vyloučila do několika hodin,“ uvádí Space Safety Magazine

Pouhou minutu a čtvrt trvala 28. ledna 1986 cesta amerického raketoplánu Challenger do vesmíru. Poté se stroj před zraky milionů televizních diváků změnil v ohnivou kouli, nikdo ze sedmi členů posádky nepřežil.
Potápěči našli u Floridy trosky vybuchlého raketoplánu Challenger

Ty nejšílenější teorie mluvily o tom, že NASA nechala explodovat Columbii i s posádkou záměrně. Respektive, že posádka letěla na sebevražednou misi. Jen o dva měsíce později totiž začala americká invaze do Iráku a konspirátoři a dezinformátoři rychle přispěchali s nápadem, že se na palubě Columbie testovaly biologické zbraně pro nadcházející invazi, a bylo potřeba zničit veškeré důkazy o tomto počínání.

Například server NBC News po zkáze Columbie informoval, že v arabském světě mnozí rozpad raketoplánu přivítali a dávali jej do souvislosti s událostmi v regionu. 

Na rozdíl od smyšlených konspiračních teorií bylo jasné, že exploze Columbie prakticky pohřbila program Space Shuttle. Ukázalo se totiž, že problémy s izolací jsou na více raketoplánech, akorát nikdy nezašly tak daleko, aby to stroj a posádka nepřežily. Lety programu Space Shuttle byly po tragédii pozastaveny na dva a půl roku, a i když se později obnovily za zpřísněných bezpečnostních opatření (spočívajících například v úpravách na raketoplánech i startovací rampě, či zavedení nových postupů, jako že ve chvíli startu jednoho raketoplánu byl v hangáru připraven ke vzlétnutí druhý, který by mohl doletět pro posádku prvního), v roce 2011 byl program definitivně ukončen.

Z pěti původních strojů už v tu chvíli zůstávaly pouze tři, a v jeho historii byla zapsaná krutá smrt čtrnácti vesmírných hrdinů z Challengeru a Columbie. Na počest každého ze sedmi členů posádky raketoplánu Columbia jsou pojmenovány krátery na Marsu