Základ filmového příběhu režiséra Alejandra G. Iñárritua může být pravdivý: i skutečný Hugh Glass se údajně musel po medvědím útoku prodírat na vlastní pěst zamrzlou divočinou a urazit více než 3000 kilometrů, aby se dostal zpět ke svým. A i jeho při tom prý poháněla touha po pomstě. Motiv jeho jednání však nebyl tak srdcervoucí jako ve filmu. Vraždu svého syna pomstít nechtěl.
„Film se zčásti opírá o vynikající historický román Michaela Punkeho Zmrtvýchvstání (The Revenant). Ale zatímco Punke se pevně držel známých faktů a věrohodných dohadů, Iñárritu sentimentalizoval příběh o pomstě tím, že vymyslel pro Glasse další rodinný motiv a dovedl ho k vykoupení,“ srovnává filmový příběh se skutečností novinář Richard Grant z časopisu Kovbojové a indáni (Cowboys & Indians).
Film The Revenant z roku 2015:
Historik Edgeley W. Todd z Univerzity Johnse Hopkinse upozorňuje navíc na to, že i autenticita samotného Glassova příběhu je velmi sporná. Na veřejnosti se totiž tento příběh poprvé objevil ve formě nepodepsané povídky, kterou v roce 1825 zveřejnil filadelfský časopis The Port Folio, odkud ji později začaly přebírat různé noviny. Autor povídky zůstal v anonymitě, ale později se prý ukázalo, že to byl James Hall, bratr šéfredaktora Port Folia. Je tedy trochu otázka, co z příběhu se opravdu stalo a co už představuje nános legendy.
Indiánský přepad a střet s medvědem
Kdo byl skutečný Hugh Glass? Narodil se pravděpodobně v Pensylvánii mezi lety 1775 a 1783, údajně skotsko-irským rodičům. V roce 1822 zareagoval na inzerát The Rocky Mountain Fur Company podnikatelů Williama Henryho Ashleye a Andrewa Henryho, hledající stovku odvážných trapperů (lidí lovících do pastí), kteří by podnikli dobrodružnou výpravu do oblasti kolem horní Missouri a v drsném prostředí severních Velkých plání a Skalistých hor získali bobří kůže.
Účastníky této výpravy se kromě Glasse stala celá řada později proslulých horalů a zálesáků: například Jim Bridger, James Beckwourth, John S. Fitzgerald nebo Jedediah Smith.
Expedice vyplula na bezmála 2,5 tisíce kilometrů dlouhou pouť po řece Missouri, přičemž si opatřovala kožešiny nejen lovem, ale také čilým obchodem s Arikary žijícími kolem. To se však ukázalo jako kámen úrazu. Arikarové sice nějakou dobu s výpravou obchodovali, ale nakonec došli zřejmě k závěru, že by mohli mít jak kůže, tak i zbraně a peníze, jimiž běloši platili, a v červnu roku 1823 výpravu napadli. Dvanáct mužů bylo zabito, dalších dvanáct včetně Glasse utrpělo zranění.
Ve snaze uniknout Arikarům se přeživší vydali přes pustinu pěšky k 800 kilometrů vzdálené vojenské pevnosti na řece Yellowstone, kde doufali najít bezpečí.
Dne 25. srpna 1823 se Glass odpoutal od výpravy a zašel do lesa, aby něco ulovil, ale místo srnce či jelena narazil na nebezpečnější společnost: obrovskou medvědici grizzly s mláďaty. „Ve chvíli, kdy se na něho vrhla, do ní vypálil, ale musel vědět, že ani koule z pušky ráže 0,53 útočícího medvěda grizzly nezastaví,“ podotýká Grant.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo
zoom_in
Legendární střetnutí trappera Hugha Glasse s rozzuřenou medvědicí ztvárněné dobovým novinovým kreslířem
Podle Punkeho románu mu medvědice rozdrásala krk a záda, rozervala mu kůži na hlavě, zahryzla se mu do zátylku, způsobila mu hluboké otevřené rány do masa.
Ve filmu Glass rozlícenou šelmu nakonec ubodal a dorazil dalším výstřelem, pravděpodobnější je však spíše verze, kterou uvádí Clay Landry na stránce Hugh Glass; a sice, že medvědici zabili ostatní lovci, kteří slyšeli Glasse řvát a přiběhli mu na pomoc.
Nyní ovázali svému krvácejícímu druhovi rány, podle Landryho si však byli téměř jisti, že to Glass do rána „zabalí“.
Když se k němu ale druhý den za svítání vrátili, muž k jejich úžasu stále žil. Vedoucí výpravy, Ashleyho partner Andrew Henry, proto nařídil vyrobit z větví primitivní nosítka a vzít na nich Glasse s sebou. Na místě zůstávat nechtěl: v okolí se stále potulovali nepřátelští indiáni a nejlepším způsobem, jak se před nimi chránit, bylo zůstat v pohybu.
Zrada v divočině
Výprava se pak vlekla i s Glassem na nosítkách další dva dny a situace se ukazovala jako neúnosná. Zraněný lovec stále žil, ale péče o něj ostatní významně zpomalovala a blížila se zima. Henry tak musel jako vůdce řešit otázku, zda stojí za to tuto agónii prodlužovat, když byl stejně jako všichni ostatní přesvědčen, že Hugh tak jako tak stejně brzy zemře.
Nakonec se rozhodl zraněného kamaráda složit na místě a nechat u něj dva další členy výpravy, kteří měli počkat, dokud nezemře, řádně ho pohřbít, a potom ostatní dohonit. Za převzetí tohoto úkolu slíbil dobrovolníkům 80dolarovou prémii.
K jeho splnění se nakonec přihlásili John S. Fitzgerald, starší zálesák trochu pochybné pověsti, jehož motivovaly hlavně peníze, a Jim Bridger, v té době teprve dospívající mladík, jenž chtěl Glassovi prokázat úctu a posloužit mu při poslední cestě. Na rozdíl od filmu neměl s výpravou nic společného Glassův syn, který v Iñárrituově snímku představoval třetího dobrovolníka.
Oba muži nejspíše počítali s tím, že potrhaný zálesák v krátké době zemře, jenže Glass stále žil. Podle Landryho přežíval plných pět dní po odchodu zbytku výpravy, i když o sobě dával vědět pouze dýcháním a pohyby očí.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo
zoom_in
Legendární americký stopař Jim Bridger, který se dostal i do filmu Revenant, byl skutečně účastníkem výpravy
„Po několika dnech dostal vysokou horečku. Fitzgerald usoudil, že to je smrtelný pot, a řekl Bridgerovi, že je nejvyšší čas vyrazit a dohnat ostatní. Bridger možná protestoval, možná ne, v každém případě však oba nakonec odešli a nechali Glasse umírat samotného,“ uvádí Grant.
To ale nebylo ještě to nejhorší: oba muži totiž vzali umírajícímu jeho pušku, nůž, tomahawk, pazourek a ocílku na rozdělání ohně, střelný prach i zbylé náboje. Možná usoudili, že už to nebude potřebovat, možná nechtěli nechávat tak cenné a nebezpečné předměty napospas indiánům. V každém případě však museli vědět, že tak odsuzují Glasse k neodvratné smrti, i kdyby se mu nějakým zázrakem podařilo přežít zranění. A věděl to i on sám. „Ačkoli nemohl mluvit a trpěl vysokou horečkou, zjevně si uvědomoval, co se děje,“ píše Grant.
Strastiplná cesta za záchranou
Pocity muže, který bezmocně ležel a sledoval své druhy odcházet a odnášet všechno, co mu mohlo poskytnout alespoň minimální šanci k záchraně, se asi dají vylíčit jen stěží. Nicméně zálesák se ani v této situaci nevzdal.
Jako první jídlo mu posloužilo pár divokých brusinek, které předem rozdrtil, aby je dokázal polknout a zapil vodou z nedalekého potoka. Další den se mu podařilo zabít kamenem velkého chřestýše, z něhož oškrábal kousky syrového masa, namáhavě je polykal a opět zapíjel vodou, aby je dostal až do žaludku.
Když se posilnil, vydal se na cestu. A protože se neudržel na nohách, musel se plazit. Kromě vůle přežít ho poháněl ještě jeden motor: „Zařekl se, že se nezastaví, dokud nedohoní Fitzgeralda s Bridgerem a oba nezabije,“ uvádí Grant.
První dny cesty byly strašlivé, ale pak se nebožákovy vyhlídky výrazně zlepšily tím, že se mu podařilo pomocí třecích dřívek rozdělat oheň a s provizorní pochodní v ruce odehnat několik vlků od čerstvě zabitého bizoního mláděte. Následně strávil několik dní sušením proužků masa, a protože měl co jíst, trochu zesílil. Konečně se mohl dále potácet po svých. Aby předešel gangréně, nechával červy pojídat odumírající maso v otevřených ranách.
Brzy poté se dočkal definitivní záchrany v podobě kočující skupiny Siouxů, kteří ho doprovodili ho do pevnosti Kiowa, kde se konečně zotavil. Jeho mise tím ale ještě neskončila. Když byl v pořádku, pořídil si novou pušku a výstroj a přidal se ke skupině francouzsko-kanadských plavců zajišťujících na řece Missouri dopravu zásob lovcům a převážení ulovených kožešin. Skupina se právě přesouvala na řeku Yellowstone a Glass měl osobní důvod se k ní připojit: předpokládal, že v pevnosti Henry na této řece najde Fitzgeralda a Bridgera a konečně jim vrátí, co jim dluží.
Poslední střetnutí
Štěstí mu ale opět nepřálo: pevnost našel opuštěnou, lovecká společnost Andrewa Henryho byla pryč. Objevil jen vzkaz, že má v plánu rozložit nový tábor u ústí řeky Bighorn. Pomstychtivý muž tam tedy zamířil, jenže zjistil, že hlavní viník jeho neštěstí Fitzgerald je pryč - a že mladíka Bridgera, kterého v táboře skutečně nalezl, nedokáže zabít. A tak se jen usmál jeho koktavým slovům omluvy a přidal se zpátky ke společnosti.
S lovci se poté vydal na jih podél řeky Powder, věnoval se lovu bizonů a znovu přežil útok Arikarů, který ho oddělil od ostatních. Opět se ocitl sám v divočině, jenže tentokrát měl nůž a pazourek a ocílku k rozdělání ohně. A věděl, že to má asi 600 kilometrů do pevnosti Atkinson. Vydal se tedy opět na cestu, přičemž se živil masem bizoních telat, která se mu dařilo nožem ulovit.
Když dorazil do pevnosti, zatajil se v něm dech, protože jedním z mužů, na které tam narazil, byl právě ten, jehož tak dlouho hledal a jemuž na rozdíl od Bridgera stále ještě neodpustil: John Fitzgerald. Ale ani teď nemohl svou pomstu dokonat, a to z frustrujícího důvodu
„Pevnost Atkinson byla základnou americké armády a Fitzgerald se mezitím stal vojákem, takže byl nyní pod ochranou velícího důstojníka. Glass neměl žádnou možnost, jak ho zabít, aniž by si to neodseděl. Podle Punkeho románu se mu ale podařilo alespoň prostřelit Fitzgeraldovi rameno. Pak se vydal zpátky na západ,“ konstatuje Grant.
Až do roku 1833 se pak toulal po Státech až do chvíle, kdy ho (už potřetí) překvapila ještě se dvěma společníky tlupa stále stejně bojovných Arikarů. Tentokrát už odvážnému lovci štěstí nepřálo. Spolu s oběma druhy byl zabit, skalpován a později pohřben v neoznačeném hrobě na břehu Yellowstonu.
