Kliknutím zvětšíteOd 19. října 1944 začala na Slovensku, kde od 29. srpna téhož roku probíhalo všeobecné celonárodní povstání, ostrá německá protiofenzíva. Pomohlo k ní to, že Němci uskutečnili v polovině října v sousedním Maďarsku puč, při němž sesadili regenta Horthyho a nahradili jej Férencem Szálasim. Díky tomu mohla přes maďarsko-slovenskou hranici přejít německá armáda a 19. října zahájit protiútok od jihu. Němci také odzbrojili slovenskou armádu na západě Slovenska.
Dne 25. října 1944 muselo předsednictvo Slovenské národní rady i vojenské velení povstání ustoupit z ohrožené Banské Bystrice, jež do té doby představovala hlavní povstalecké centrum, do obce Donovaly. O dva dny později Banská Bystrica padla. Týž den vydal Rudolf Viest coby vrchní vojenský velitel povstání svůj poslední rozkaz o přechodu k ústupové partyzánské válce: "Boj za svobodu Československa nekončí, bude pokračovat v horách!“
Obětovali se za druhé
Ústup z Banské Bystrice na Donovaly ztěžovalo špatné počasí, ustupující jednotky navíc neměly ani dostatek proviantu. Němci jim byli neustále v patách a ostřelovali je. I proto se Golian s Viestem už nedostali k letadlu, které na ně čekalo.
Oba generálové se nakonec nad Sopotnickou dolinou odloučili od své vojenské jednotky a přemístili se do Pohronského Bukovce, ale ani tento pokus je nezachránil.
Dne 3. listopadu 1944 nacistické jednotky obklíčily dům Jozefíny Rybárové, v němž se oba muži skrývali. Pod hrozbou vyvraždění celé vesnice, pokud se nevzdají, nakonec oba stateční vojáci složili zbraně. (Jejich oběť bohužel pomohla obci jen zčásti. Dne 19. prosince 1944 se do ní Němci vrátili a vypálili čtyři domy. Dva dny na to pak zapálili další a navíc zavraždili místní občanku Annu Rybárovou. Znovu pak Bukovec vyrabovali 21. února 1945, kdy nechali shořet 39 domů a zranili víc lidí, pozn. red.)
Po svém zajetí byli oba slovenští velitelé převezeni do Bratislavy na výslech a pak do Berlína na hlavní říšský úřad pro bezpečnost. Při všech výsleších se chovali neobyčejně statečně, což po válce potvrdili zatčení němečtí úředníci.
Oba muži pak byli uvězněni v koncentračním táboře v bavorském Flossenbürgu, kde se však jejich stopa definitivně ztrácí. Podle některých svědectví byli viděni živí ještě den před osvobozením tábora, podle jiných byli ve Flossenbürgu zastřeleni. Existuje i teorie, že je po osvobození tábora odvlekla sovětská tajná služba NKVD a skončili někde v sovětském gulagu. Pro žádnou z verzí však neexistuje dostatek důkazů.
Dva muži, které osud povolal v určité chvíli do středu převratného dění. Oba v této zkoušce obstáli, avšak historie se k nim pak stejně zachovala nespravedlivě.
Golian? Pověst "úředníka" mu křivdila
Ján Golian, původně podplukovník slovenského Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici, patřil mezi ty vyšší důstojníky Slovenské armády, kteří se nikdy nesmířili s kolaborací s nacisty. Už od roku 1943 stál v čele opozičního důstojnického centra, v němž kromě něj figurovali i podplukovníci Mikuláš Ferjenčík a Dezider Kišš-Kalin a dále major Miloš Vesel. Z této skupiny vzniklo na jaře 1944 Vojenské ústředí, které dalo podnět k přípravám slovenského ozbrojeného boje. Jána Goliana jmenoval v březnu 1944 prezident Edvard Beneš dočasným vůdcem vojenských aktivit na slovenském území.
Původní plán byl takový, že celonárodní povstání začne v souladu s postupem sovětské armády. Podle něj měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku otevřít sovětským jednotkám karpatské průsmyky a nechat je vpadnout do týlu německých vojsk.
Plán ale ztroskotal na zvýšené aktivitě partyzánských skupin. Klíčovým dnem se ukázalo datum 21. srpna 1944, kdy partyzáni sešli z pohoří Velké Fatry a začali okupovat obec Sklabiňa, odkud se odpor rozšířil i do Brezna, Podbrezové a Ružomberku.
Po obsazení Sklabini poslal německý vyslanec na Slovensku Hans Elard Ludin berlínské vládě žádost, aby sem vyslala německé jednotky. Ty se začaly soustřeďovat na moravských hranicích a slovenská armáda proto začala urychlovat přípravy na povstání.
Dne 29. srpna začali Němci Slovensko vojensky obsazovat. Už se nedalo čekat. Téhož dne večer proto vydal Golian v čele Vojenského ústředí v Banské Bystrici předčasně signál k boji: "Začněte s vystěhováním, platí od 20:00 dnešního dne".
Následující ráno svolal poradu všech důstojníků a oznámil jim, že od tohoto okamžiku je Slovensko ve válce s Německem a všechny jednotky slovenské armády spadají pod 1. československou armádu.
"To, jak se zhostil svého úkolu, vyvrátilo nepodložené pověsti o úřednickém typu důstojníka. Není pochyb, že i zásluhou Goliana a jeho štábu splnilo Slovenské národní povstání všechny základní atributy charakterizující ozbrojené vystoupení," uvedl slovenský historik Ján Stanislav ve sborníku věnovaném Golianovi. "Navzdory nezdarům během povstání v sobě Golian našel dost vnitřní síly, aby při obraně svobodného území ukázal maximum schopností. Golián v povstání dozrál, vojensky, osobnostně i politicky," dodal Stanislav.
Viest bojoval proti nacismu od začátku války
Povstání vůči mohutné přesile trvalo téměř dva měsíce za neustálého zmenšování povstaleckého svobodného území. Až do poloviny října se povstalci celkem úspěšně bránili německé agresi. Dne 6. října 1944 se podařilo sovětské armádě a 1. československému armádnímu sboru po nesmírně těžkém boji překonat v Dukelském průsmyku hranice Slovenska, bohužel bez šance na hlubší postup (slovenské divize, které jim měly otevřít cestu, totiž Němci už předtím odzbrojili a demobilizovali - jejich místa pak obsadily posílené německé jednotky).
Týž den odletěla ze Sovětského svazu do Banské Bystrice na pomoc povstání část 2. československé paradesantní brigády spolu se zástupcem československého vládního delegáta pro osvobozená území Rudolfem Viestem, který Goliana vystřídal ve funkci velitele 1. československé armády na Slovensku, a tedy i v čele povstání.
Viest byl přesvědčeným antifašistou. Československá mobilizace v září 1938 ho zastihla ve funkci velitele VI. armádního sboru. V pohnutý den 14. března 1939 pak připojil svůj podpis pod memorandum, jež protestovalo proti způsobu vyhlášení samostatného Slovenského státu. V jeho armádě proto dlouho nesetrval – už v srpnu 1939 zmizel ze služební cesty po Maďarsku a objevil se ve Francii. Stal se velitelem 1. československé divize a po okupaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde se v květnu 1942 stal ministrem obrany v exilové vládě.
Velení povstání přebíral coby zkušený voják, bohužel v době, kdy už bylo zřejmé, že naděje na vítězství se rozplývají.
Komunisté na ně chtěli zapomenout
Po válce a převzetí moci komunisty byla pověst obou generálů špiněna a jejich podíl na slovenském povstání se zamlčoval. "Komunisté na mého otce 40 let házeli špínu, vymýšleli hanopisy o jeho údajné neschopnosti a politické nevyspělosti. Ve lžích se činil i Gustáv Husák," vzpomínal pro slovenský titul Plus 7 dní syn Jána Goliana Ivan.
Jeho matku v roce 1951 a víc než čtyři roky věznili kvůli údajnému "napomáhání při špionáži". "Bylo to jako z amerického filmu o gestapácích… Bouchání na dveře, pak vletěli do bytu muži v kloboucích a kabátech. Všechno zpřevraceli, jako chlapec jsem netušil, o co jde. Zamkli mě v pokoji, později přišla máma s kufříkem a řekla, že budu u strýce."
Možnost bydlení u strýce zachránila Ivana před dětským domovem, ale ne před šikanou. "Volali na mě, že jsem generálský synek, bylo to na každém kroku. V dějepisu mě ředitel základní školy schválně vyvolal na téma povstání a já jsem před tabulí mlčel. Na to mi řekl: Co bys nám také mohl povídat, vždyť tvůj otec byl zrádce a matka je kriminálnice."
Oba vojáci se tak dočkali plné posmrtné rehabilitace až po listopadu 1989.
16
DENÍK PRO DOBROU NÁLADU
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
