Právě před 80 lety, dne 31. srpna 1942, byl ve své kanceláři na německém ministerstvu letectví zatčen Heinz Harro Max Wilhelm Georg Schulze-Boysen, důstojník německého vojenského letectva Luftwaffe a prasynovec uznávaného a slavného německého velkoadmirála von Tirpitze, zakladatele německého námořnictva.

Také ale předválečný levicový novinář a za války jeden ze dvou vůdců odbojové organizace Schulze-Boysen/Harnack a důležitý spolupracovník odbojové špionážní sítě Rudá kapela (někdy je její název překládán také jako Červený orchestr). 

O týden později, 8. září 1942, zatkli ve vlaku, v němž jela za přáteli, i jeho ženu Libertas, přezdívanou „Libs“. Německou aristokratku a rovněž předválečnou novinářku. Okolnosti prozrazení manželského páru jsou dodnes předmětem mnoha diskusí, podle jedné hypotézy je však mohl zradit sovětský špion v německé tajné službě. 

Volnomyšlenkářský socialista

Na jaře 1942 dostal Harro Schulze-Boysen nápad: co kdyby odbojáři a odbojářky chodili po Berlíně coby milenecké dvojice, a zatímco by se vášnivě líbali a objímali, lepili by na autobusové zastávky na pouliční lampy nebo na cokoli v dosahu lístky a letáky protestující proti fašismu a válce?

Schulze-Boysen s kolegy z odboje neváhal a záměr uskutečnili. Berlíňané začali v městských ulicích potkávat přilepené cedule s hesly jako: „Nacistický ráj: Válka. Hlad. Lži. Gestapo. Jak dlouho ještě?“

Veřejná poprava třinácti vůdců Pirátů protěže v Kolíně
Krvavé výročí. Před 75 lety nacisté veřejně oběsili rebelující německou mládež

Odbojová síť, kterou kolem sebe manželé Schulze-Boysenovi vybudovali, byla jedna z nejrozsáhlejších v Německu, celkem do ní bylo zapojeno až na 150 osob, z toho prakticky polovina žen. Téměř všichni za to zaplatili životem. A v současném Německu jsou do jisté míry zapomenutí.

„Když vyslovíte jméno Harro Schulze-Boysen před někým z bývalého východního Německa, tak trochu zavzpomíná: ‚Jo, slyšel jsem o něm, byl to odbojář, antifašista.‘ Ale to je v podstatě všechno, co ví. A v západním Německu nevědí lidé vlastně nic. Málokdo o jeho skupině slyšel, protože vzpomínka na ni byla potlačena, neboť v západním Německu byli považováni také za komunistické špiony – a proč by se na komunistické špiony vzpomínalo v kapitalistickém, americky orientovaném západním Německu?“ prohlásil před dvěma lety v rozhovoru s časopisem Haaretz spisovatel Norman Ohler, autor knihy The Bohemians (Bohémové, česky však kniha vyšla pod názvem Harro a Libertas, pozn. red.), pojednávající o tomto manželském páru. 

Ulice Grodecká ve Lvově během druhé světové války. Židé se po práci vracejí do ghetta
Nenecháme se porazit jako telata. Muž, který přežil masakr v Sarny, vypovídal

Podle Ohlera má současné Německo s odbojem manželů Schulze-Boysenových určitý problém i proto, že tito manželé se považovali za volnomyšlenkáře - ale také za socialisty. Což platilo zvlášť o muži. „Myslím, že pro lidi je těžké dostat se Harrovi do hlavy – a kdyby ještě žil, tak by to vlastně byla pravda. Byl to impulzivní prvoplánový člověk; nezapadal do žádného systému. Nedal své skupině jméno, protože nechtěl být označen – což bylo, myslím, velmi chytré, ale napomohlo to tomu, aby na něj lidé zapomněli.“

Kdo vlastně byl Harro Schulze-Boysen a jeho žena?

Harro Schulze-Boysen (vpravo) se svými přáteli, herečkou Martou Husemannovou a dramatikem Güntherem Weisenbornem. Oba spolupracovali s jeho odbojovou skupinouHarro Schulze-Boysen (vpravo) se svými přáteli, herečkou Martou Husemannovou a dramatikem Güntherem Weisenbornem. Oba spolupracovali s jeho odbojovou skupinouZdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild 183-P1219-0323, CC-BY-SA 3.0

Chtěl se pomstít za umučeného kolegu

V době, kdy se v Německu ujal absolutní moci Adolf Hitler, převzal Harro Schulze-Boysen, narozený v roce 1909, jako mladý třiadvacetiletý šéfredaktor řízení nezávislého časopisu Gegner (Oponent). Jeho politickým heslem bylo: „Odpůrci dneška – soudruzi zítřka“. I když ho Hitlerovo uchvácení moci nepřekvapilo a počítal s ním, považoval za pravděpodobné, že diktátorský kancléř bude brzy svržen generální stávkou.

Po fingovaném požáru Reichstagu v Berlíně pomohl Schulze-Boysen utéct do zahraničí několika přátelům a kolegům, jimž hrozilo zatčení. Upoutal tím ale na sebe pozornost nové německé tajné policie (gestapa), která už v únoru 1933 označila časopis ve svých svodkách za hnízdo radikalistů. 

Jan Kubiš a Josef Gabčík
Atentát na Heydricha: Boj parašutistů v kostele vypadal jinak, než uvádějí filmy

V dubnu 1933 pak vtrhl do redakce Gegneru oddíl zvláštního určení SS, zničil kancelář a všechny členy redakce včetně Harra deportoval do speciálního převýchovného tábora. Schulze-Boysen sám tam byl nejenom několik dní těžce týrán, ale stal se navíc svědkem toho, jak mu esesáci prakticky přímo před očima umučili a umlátili jeho židovského spolupracovníka přítele Henryho Enlangera.

Schulze-Boysen byl nakonec propuštěn, ale otřesný zážitek vedl k jeho hlubokému vnitřnímu přerodu: rozhodl se nacistům za tohle pomstít a došel k závěru, že bojovat pouhým slovem nestačí.

Když se krátce poté potkal na ulici se sochařem Kurtem Schumacherem, s nímž pracoval ještě v Gegneru, slovo dalo slovo a z původně intelektuálního diskusního kroužku sdruženého kolem dění v časopise se zrodila odbojová protifašistická skupina. 

Odbojářkou kvůli sexuálnímu povzbuzení manžela

S německou aristokratkou Libertas, tehdy dvacetiletou, se Schulze-Boysen potkal poprvé v roce 1934. V té době pracovala jako tisková mluvčí společnosti Metro Goldwyn Mayer a paradoxně s nacisty spíše sympatizovala, protože její šlechtická rodina měla blízko k nejvýše postaveným členům NSDAP (ti na sebe rádi nechávali dopadat odlesk dávné šlechtické slávy).

Harro jí však imponoval a snadno mu podlehla. Po sňatku s ním začala přejímat jeho názory, což mělo i jeden prozaický důvod: muž měl po mučení z roku 1933 zdravotní problémy, které komplikovaly jeho sexuální život, a jeho žena se snažila projevit mu co nejvíce oddanosti, aby mu pomohla.

Její přínos se brzy ukázal pro odbojovou skupinu jako klíčový, protože díky svému původu vstupovala do kontaktu s mnoha lidmi z mnoha různých vrstev německé společnosti. Díky tomu mohla získávat pro odboj další levicově smýšlející členy z uměleckých bohémských kruhů (odtud původní název Ohlerovy knihy Bohémové).

Mikuláš z Bubna-Litic, do ledna 1942 ministr zemědělství v protektorátní vládě Aloise Eliáše.
Český šlechtic Mikuláš z Bubna-Litic: Nacistům vzdoroval, komunistům utekl

Jako neméně důležitá se ukázala její možnost a schopnost dokumentovat zvěrstva páchaná nacisty, protože k informacím o nich měla tu a tam přístup: dráhu tiskové mluvčí totiž nejdříve zaměnila za práci filmové recenzentky a posléze začala působit ve funkci dohlížitelky na produkci nacistických propagandistických dokumentů. Při této práci se občas dostala i k záběrům, posílaným esesáckými oddíly zvláštního určení z koncentračních táborů a později z východní fronty.

Také Harro se mezitím vyšvihl z pozice vyvrhela do funkce vyššího úředníka, zdánlivě loajálního k nacistickému režimu. Zásluhu na tom měla jeho matka, která se díky rodinnému zázemí v čele se strýcem velkoadmirálem znala s říšským ministrem letectví Hermannem Göringem. Obrátila se na něj už v době, kdy byl její syn ještě ve vězení, s prosbou, aby ho dostal ven. Göring se rozhodl jí vyhovět, a dokonce Schulze-Boysena zaměstnal u sebe na ministerstvu. Tomu se tak začala dostávat do ruky řada dokumentů, klasifikovaných jako státní tajemství. 

Touto zbraní zranil Josef Gabčík Heydrichova řidiče Kleina. Podle zprávy gestapa navíc oba agenti, jak byli označováni parašutisté, vypálili na obegruppenführera
Novinka o atentátu na Heydricha: Kubiš i Gabčík pálili ze stříbřitých Coltů

V roce 1940 navázali manželé Schulze-Boysenovi kontakt s dalšími berlínskými protifašistickými skupinami a začali úzce spolupracovat s nejdůležitější z nich, již vedl Arvid Harnack. To byl Harrův přítel zaměstnaný na ministerstvu hospodářství; co však bylo ještě podstatnější, byl to sovětský špion. Do Sovětského svazu se dostal již ve 30. letech jako člen německé delegace studující plánované hospodářství, a protože se netajil svými sympatiemi k sovětské zemi, začala se o něj zajímat Stalinova rozvědka GRU a nabídla mu spolupráci.  

Od června 1941, kdy hitlerovské Německo tehdejší Sovětský svaz napadlo, se tak Harnackova i Schulze-Boysenova podzemní odbojová skupina staly špionážními a začaly dodávat tajné vojenské a ekonomické informace Sovětům. Právě tehdy jim začala německá tajná služba Abwehr přezdívat Rudá kapela („Rote Kapelle“).

Libertas Schulze-Boysenová, pro členství v Rudé kapele popravená 22. prosince 1942 ve věznici v Plötzensee. Gestapo ji i s manželem zatklo 31. srpna 1942Libertas Schulze-Boysenová, pro členství v Rudé kapele popravená 22. prosince 1942 ve věznici v Plötzensee. Gestapo ji zatklo pár dní po manželovi 8. září 1942Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, fair use

Odboj komplikuje nevěra

Od konce října 1941 byli oba manželé ve spojení se sovětským zpravodajským důstojníkem Anatolijem Markovičem Gurevičem, který na rozkaz svých nadřízených v GRU odcestoval do Berlína a Schulze-Boysena telefonicky kontaktoval. Sluchátko však zvedla Libertas a na schůzku šla místo Harra. Ten se k oběma spiklencům později připojil.

V té době začínala mladou ženu odbojová činnost již pomalu vyčerpávat. Podzemní prací proti německé říši strávila pět let a začínal se na ní projevovat nahromaděný stres. Na jaře 1942 se svěřila svému příteli a důvěrníkovi, německému dramatikovi Güntheru Weisenbornovi, že už nedokáže čelit strachu a že chce jenom jednoduše žít, v lásce a míru.

Jan Kubiš a Josef Gabčík
První noci po atentátu byly plné hrůzy. Parašutistům pomohly odvážné české ženy

V květnu 1942 navštívila na několik dní Vídeň, aby se ve své funkci filmové úřednice setkala se zástupci rakouské filmové společnosti Wien-Film. Právě v té době zorganizoval Harro akci s nálepkami, jež protestovaly proti německé propagandistické výstavě ospravedlňující invazi do Sovětského svazu a nazvané ironicky Sovětský ráj („Das Sowjet-Paradies“). Nálepky se objevily díky zapojení velkého počtu členů skupiny hned v několika německých čtvrtích a poprvé daly veřejně najevo, že v Berlíně působí větší odbojové hnutí.

Harro v té době ale projevoval své bohémství i jiným a trochu nepatřičným způsobem. Jeho sexuální problémy byly už pryč, manželka byla taky pryč, takže když se vrátila, přistihla ho in flagranti s herečkou Stellou Mahlbergovou, s níž už rok udržoval milostný poměr. Okamžitě podala žádost o rozvod, což byla samozřejmě pro odbojovou organizaci velmi ožehavá situace. Muž ji sice nakonec přesvědčil, aby od něj neodcházela, ale vztah s Mahlbergovou neukončil, takže situace v domácnosti se stala značně napjatou.

A protože rány osudu nechodí nikdy samy, zrovna v tomto citlivém čase odhalila německá rádiová kontrarozvědka ilegální stanici dalšího sovětského agenta Johanna Wenzela, který po zatčení nevydržel mučení a prozradil šifrovací klíč. Gestapo mohlo začít dešifrovat rozhlasové depeše Rudé kapely, což vedlo k odhalení Harnacka i manželů Schulze-Boysenových. V jedné ze starších depeší z října 1941 byl totiž zmíněn jejich byt.

Nastala katastrofa

Schulze-Boysen byl zatčen 31. srpna, Harnack s manželkou 7. září. Libertas mezitím ničila celý svůj pracně shromážděný archív dokumentující německé zločiny a rychle se pokoušela vytvořit důkazy o své věrnosti nacistickému režimu prostřednictvím sepsání několika falešných dopisů, které to měly demonstrovat.

Tato snaha ji bohužel nezachránila. Německá policie ji 8. září zadržela přímo ve vlaku, v němž cestovala za přáteli, u nichž zřejmě doufala najít úkryt. Záhy na to byla převezena do obávaných podzemních kobek ředitelství Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Tady jí nasadili do cely zrádkyni, zdánlivou odbojářku Gertrudu Breiterovou, jež byla ve skutečnosti sekretářkou Libertasina vyšetřovatele.

Všechno, s čím se jí svěřila, donesla Breiterová okamžitě vyšetřovacímu týmu. Podle poválečného svědectví jednoho z jeho členů však Libertas mluvila s Breiterovou jen o osobních věcech a nikoho ani takto bezděky nezradila.

Členové SS si prohlížejí ruiny vypálených a rozbořených Lidic
Lidice opakovanou obětí. Vyvražděná obec se stala věčným nástrojem propagandistů

V té době se znovu dostává do centra pozornosti jméno sovětského agenta Gureviče, který byl rovněž zatčen. Právě on totiž v listopadu 1942 identifikoval gestapu Libertas jako svou spojku, čímž poskytl vyšetřovatelům definitivní důkaz, že žena o ilegální činnosti svého manžela nejen věděla (což Libertas do té chvíle popírala), ale dokonce se jí aktivně účastnila.

Další role Gureviče není úplně jasná. Podle některých pramenů dokázal při vyšetřování navázat zvláštní vztah s německým kriminalistou a válečným zločincem Heinzem Pannwitzem, který měl na starost vyšetřování Rudé kapely a českým občanům je nechvalně znám jako šéf vyšetřujícího týmu, který pátral po československých parašutistech, majících na svém kontě likvidaci Heydricha. Pannwitz zřejmě získal Gureviče pro hraní role dvojitého agenta – Gurevič ovšem až do své smrti popíral, že by jím byl.

Osada Ležáky, jak vypadala před vypálením
Běsnění nacistů přežily jen dvě holčičky. Od vyhlazení Ležáků uplynulo 80 let

Po válce byli jak Gurevič, tak Pannwitz vydáni do Moskvy, kde byli oba odsouzeni k 25 letům v gulagu. Oba ale byli v roce 1955 předčasně amnestováni. Pannwitz se poté vrátil do Německa, přičemž se spekuluje o tom, zda tam nebyl vyslán se špionážními úkoly od sovětské tajné služby. Gurevič začal usilovat o svou plnou rehabilitaci, jíž se dočkal až v roce 1991. Traduje se však, že byl jednou z inspirací pro fiktivní postavu sovětského rozvědčíka Stierlitze v někdejším populárním sovětském komunistickém seriálu Sedmnáct zastavení jara.

Libertas a Harro Schulze-Boysenovi i manželé Harnackovi byli v prosinci 1942 odsouzeni k trestu smrti a ještě týž měsíc popraveni. Ženy přišly na řadu po svých manželích. Zatímco muže čekala oprátka, pro ně byla určena gilotina. Libertas Schulze-Boysenová k ní byla dovedena ve věznici Plötzensee v Berlíně dne 22. prosince 1942. Popravena byla asi hodinu a půl poté, co naposledy vydechl její manžel.