Ruský panovník vydal dne 17. října 1905 takzvaný Říjnový manifest, historický dokument, v němž sliboval lidu první záruky základních občanských svobod (osobnosti, vyznání, slova, shromažďování, spolčování) a rozšíření volebního práva do Státní dumy, bez jejíhož souhlasu neměl nadále vstoupit žádný zákon v platnost. Zdánlivě tak přestal být neomezeným vládcem, ve skutečnosti však Mikuláš II. otěže moci z ruky nepustil.

Cesta k revoluci

S počátkem Rusko-japonské války, která probíhala od února 1904 do září 1905 na Dálném východě, začala zejména ruská inteligence žádat větší demokratizaci společnosti, vytvoření parlamentu a uvolnění některých svobod.

Ve velkých městech jako Petrohrad navíc začal sílit vliv dělnických mas a osob navázaných na dělnickou mzdu.

V listopadu 1904 se v Petrohradu uskutečnil kongres zemstev, v podstatě ruských generálních stavů, jehož svolání posvětila carova vláda s tím, že potřebovala získat veřejný souhlas pro válku s Japonskem. Kongres však začal vznášet požadavky na reformy a politické změny. Vláda je nechala bez odezvy, protože věřila, že většinu obyvatel tyto otázky nezajímají.

Mezi pracujícími ale současně rostl neklid v důsledku sociálních problémů, včetně nedostatku chleba dodávaného firmám s velkým počtem dělníků. Za účelem mírnění sociálních nepokojů vzniklo ještě v roce 1904 shromáždění ruských továrních dělníků, do jehož čela se postavil kněz Gapon, charismatický misionář, který byl znám jak na carském dvoře, tak i v nejchudších částech Ruska, kam při svých misijních výpravách často zajížděl.

Krvavá neděle

Začátkem ledna 1905 (podle starého carského kalendáře) začali v Petrohradu stávkovat pracovníci Putilovského závodu, jimž se nelíbilo propuštění několika dělníků, kteří patřili ke Gaponovu spolku. V následujících dnech se k nim připojili i dělníci z dalších petrohradských továren, takže do stávky vstoupilo až 30 tisíc dělníků.

Jejich společná manifestace v neděli 22. ledna (podle starého carského kalendáře 9. ledna) vyústila ve velké krveprolití, když cestu pochodujícímu davu přehradili u petrohradské Narevské brány vojáci, konkrétně jezdecký oddíl granátníků a příslušníci 93. Irkutského pěšího pluku.

Když se kavalerii nepodařilo dav rozehnat, spustili do něj pěšáci palbu. Výsledkem byly nejméně stovky zastřelených (jejich odhady se v různých pramenech liší, nejnižší hovoří zhruba o 200 zabitých, nejvyšší, které cituje i Sovětská velká encyklopedie, až o 4600 mrtvých) a další stovky zraněných.

Incident vstoupil do historie jako takzvaná Krvavá neděle a vedl ke všeobecnému vzbouření, jež přerostlo do revoluce.

Země se bouří

Ještě v lednu 1905 začalo stávkovat po celé zemi až 440 tisíc pracujících. Stávky a demonstrace zachvátily celkem 122 ruských měst.

Protesty provázelo časté rabování a ničení carského a veřejného majetku, pozornosti vzbouřených davů neunikli ani ruští boháči. Mužici na venkově vykrádali a drancovali statkářská sídla, vzbouření železničáři dokázali krátkodobě zastavit i provoz na deseti železničních tratích a přerušit zde poštovní a telegrafní spojení.

V dvouletém období revolt na sebe výrazněji upozornil také pozdější „otec“ bolševické revoluce Vladimír Iljič Lenin, který se vrátil do Ruska a podporoval boj proti carovi. Po porážce této první revoluce se však uchýlil zpátky do exilu.

A porážka přišla. Zásadně k ní přispěl právě Mikulášův Říjnový manifest, který rozštěpil opoziční síly v zemi a revoluci zásadně oslabil. Car se v něm zdánlivě zřekl neomezené moci, jenže ve skutečnosti si svou autoritativní pozici podržel – byť totiž dal Státní dumě pravomoc schvalovat zákony, při některých zásadních rozhodnutí, například ve vojenské oblasti, se na ni vůbec neobracel, a i při zákonodárství mu zůstávalo právo veta. Také vláda se mu nadále zodpovídala.

Říjnový manifest znamenal pro Rusko určitý posun k větší liberálnosti, bohužel se však nestal základem, na němž by později vyrostlo demokratické zřízení. Říjnová revoluce v roce 1917 vedla nakonec k upevnění úplně jiného režimu…