Další články k válce na Ukrajině najdete ZDE.

Pohledem Jiřího Vojáčka Podle informací obranného zpravodajství Ministerstva obrany Ukrajiny, vojenské kontrarozvědky, skupina mobilizovaných vojáků 20. gardové motostřelecké divize, která je součástí 8. armády ruského Jižního vojenského okruhu, napadla 1. listopadu plukovníka Musurbekova, zástupce velitele jednoho z pluků.

Podle zpráv ukrajinské rozvědky mu vojáci způsobili těžká zranění, se kterými byl převezen do města Simferopol na Krymu. Zde Musurbekov šest dní bojoval o život, aby 7. listopadu svým zraněním podlehl. V den, kdy k útoku došlo, se ruští vojáci, kteří se ho zúčastnili, měli převléct do civilního oblečení a bez povolení opustit svou jednotku v Simferopolském okresu. Údajně uprchli do Krasnodarského kraje, kde se po nich doposud neúspěšně pátrá.

close Cesta útěku vojáků ruské 20. divize, kteří zabili svého velitele info Zdroj: Deepstatemap.live, repro Jiří Vojáček zoom_in Domnělá trasa útěku vojáků ruské 20. divize, kteří zabili svého velitele

20. gardová motostřelecká divize vznikla už během druhé světové války a po několika změnách názvů i formací fungovala až do roku 2009. Znovu byla ustavena v roce 2021 a od začátku války na Ukrajině už má za sebou několik závažných událostí. Několik dní po zahájení války, 27. února, se čtyři vojáci 33. pluku 20. divize vzdali místním obyvatelům poté, co byl nedaleko Chersonu kompletně zničen konvoj jejich jednotky. Jen o několik dní později bylo oznámeno, že v bojích zemřel podplukovník Jurij Agarkov, velitel zmíněného 33. motostřeleckého pluku.

Co zažívají ruští vojáci? Jeden z nich si vedl deník: 

Nejzávažnější ztráty utrpěla divize při dnes již slavném raketovém útoku ukrajinského dělostřelectva, které pomocí raketometů HIMARS zasáhlo štáb divize. V jednom okamžiku přišel o život velitel divize, plukovník Alexej Gorobec, jeho zástupce Kanat Mukatov, náčelník štábu divize Sergej Kens, vrchní politruk Alexej Avramčenko a zástupce náčelníka štábu dělostřeleckého oddělení poručík Jevgenij Sypin.

Vojenské vzpoury v českých dějinách

I když se o tom moc nemluví, vojenské vzpoury provází prakticky každý větší ozbrojený konflikt. Jen z vojáků ruské 20. gardové motostřelecké divize od začátku války na Ukrajině odmítlo bojovat na 130 mužů, zpravidla mobilizovaných záložníků. Špatné vztahy v jednotce, o kterých se koneckonců mluví v ruské armádě poměrně široce, nakonec vyústily ve vraždu zástupce velitele jednoho z pluků. Vojenské vzpoury se však nevyhýbají ani české historii.

Dvěma patrně nejslavnějšími českými vojenskými vzpourami jsou takzvaná rumburská vzpoura z jara 1918 a pak vzpoura v Cholmondeley z roku 1940. Rumburská vzpoura bylo protiválečné vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády. Zpočátku byla reakcí zejména na nedostatečné zásobování (vojáci trpěli hlady), nevyplacený žold a šikanu od důstojníků. Vojáci se po konfliktu s veliteli zmocnili skladů zbraní a rozhodli se spojit s dalšími jednotkami v oblasti a civilním obyvatelstvem, aby vyvolali větší revoltu.

Ne všichni Ukrajinci mají chuť bojovat a plnit vojenskou povinnost:

To se jim však nepodařilo, ačkoli situace v českých zemích v té době již byla kritická a bylo to pouhého půl roku před tím, než skončila vláda Habsburků i celé Rakousko-Uhersko. Vzbouřenci byli vojensky napadeni dalšími útvary rakousko-uherské armády na našem území, a nakonec se vzdali. Deset nejaktivnějších vůdců bylo popraveno, dalším čtrnácti odsouzeným k trestu smrti byl později rozsudek zmírněn na mnohaleté vězení. Z více než 580 obviněných vzbouřenců bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek uvězněn v terezínské pevnosti.

Cholmondeley 1940

Vzpoura se nevyhnula ani československému zahraničnímu vojsku ve druhé světové válce. Poté, co se v roce 1940 československé jednotky stáhly z poražené Francie na britskou půdu, byla situace v armádě napjatá. Jednou z příčin nespokojenosti bylo nesourodé složení vojska, které se skládalo z českých a slovenských dobrovolníků, bývalých intebrigadistů, Židů, Němců z pohraničí a Maďarů.

Další příčinou byly špatné podmínky v táborech ve Francii a na lodích při evakuaci do Anglie. Z rozhodnutí francouzského velení byl pro československou armádu vyhrazen bývalý zajatecký tábor v Agde, který sdílela s francouzskými a španělskými interbrigadisty. V táboře panovaly špatné hygienické podmínky, do ubikací zatékalo, mužstvo bydlelo v rozpadajících se objektech, chybělo také vybavení a základní potřeby.

Roli sehrála i frustrace, protože mnozí vojáci zažili vyklízení pohraničí a opevnění, k čemuž se v roce 1940 přidala francouzská kapitulace.

Ruské ztráty? Většina padlých byla na frontě jen pár měsíců: 

Zhruba čtyřtisícová jednotka se v červenci přesunula do Anglie a vybudovala tábor v parku u zámku Cholmondeley. Mezi vojáky, především bývalými interbrigadisty, z nichž se zhruba polovina hlásila ke KSČ, komunisty a Židy, panovala i nadále nespokojenost. K nim se po agitacích přidali i další nespokojení vojáci. Vzbouřenci označovali důstojníky jednotky za neschopné a obviňovali je z podílu na porážce Francie, vztahy mezi důstojníky a mužstvem byly obecně na bodu mrazu. Komunisté navíc neuznávali exilovou vládu.

Vyhlášení abolice 

23. července 1940 byli vzbouřivší se vojáci zbaveni zbraní a odděleni od zbytku mužstva, v reakci na to navštívil 25. července Cholmondeley Edvard Beneš. Následující den byl armádním velitelstvím vydán rozkaz, na jehož základu byli vzbouřenci okamžitě propuštěni z armády a předáni britským úřadům. Část z nich se přidala k britským pomocným sborům, někteří se nakonec do československé armády vrátili pod vlivem napadení Sovětského svazu.

24. prosince 1941 vyhlásil prezident Beneš abolici pro všechny vzbouřence, kteří do 24. března 1942 opět vstoupí do armády. Zájem projevilo 316 vojáků, u 48 došlo k zamítnutí abolice. Asi 120 vojáků, kteří sloužili u britských pomocných jednotek, bylo převedeno do britské armády.

Historie vojenských vzpour je velmi dlouhá a barvitá. Jak dokládají důkazy z bojišť, její nejnovější kapitoly píšou zejména vojáci ruské armády.