Zhruba 21 procent ruských občanů má za to, že se tehdy jednalo o reakci na „podvratné akce západních zemí“, které měly postupně rozdělit komunistický blok, aby mohlo dojít k liberalizaci Československa. A právě tyto akce podle zmíněné skupiny Rusů vyústily v příchod sovětských vojsk.

Podle britského deníku The Guardian přejdou Rusové "kulatiny" porušení Varšavské smlouvy v největší tichosti. „Obecně řečeno, úřady tomuto výročí nechtějí věnovat žádnou pozornost,“ potvrzuje Andrej Kolešnikov z moskevského analytického centra Carnegie.

Podle zmíněného ostrovního zpravodaje obecně Rusové při vzpomínce na Sovětský svaz stále cítí nostalgii, neboť v nich vyvolává silný pocit vítězství nad nacistickým Německem ke konci druhé světové války. „Méně slavné momenty se však zapomínají,“ podotýká.

Manifest všeobecné amorálnosti

Výzkum dále ukázal, že zhruba 36 procent Rusů považuje vpád sovětských vojsk do Československa v roce 1968 za „určitě, anebo alespoň pravděpodobně správný". Dalších 45 procent se nemohlo rozhodnout, zdali Sověti udělali dobře, anebo ne – oproti roku 2003 se jedná v této kategorii o nárůst o celých dvanáct procent.

Průměrně pouze jeden z deseti dotázaných ve věku 18 až 35 let pak uvedl, že má o zmíněném incidentu alespoň základní povědomí. „Mladí lidé nevědí a nechtějí vědět o tom, co se stalo,“ zhodnocuje Gudkov. „Jedná se o manifest všeobecné amorálnosti velmoci, který se stal základem pro ruské imperiální obrození pod Putinem a podporu anexe Krymu,“ dodává.

Dějiny státníků, ne občanů

Čtvrtina Rusů potvrdila, že už někdy alespoň slyšela o demonstraci na Rudém náměstí z 25. srpna 1968, již začala osmička lidí, mimo jiné například fyzik Pavel Litvinov či básnířka Natalja Gorbaněvská. Ti tehdy drželi transparenty, které hlásaly „Ztrácíme naše nejlepší přátele“ či „Za vaši a naši svobodu“. Všichni poté strávili léta ve vězení, popřípadě v pracovních táborech pro zajatce.

„Zájmem (ruského) státu je skrýt skutečný význam historických událostí tohoto druhu. Ruské dějiny jsou interpretovány jako dějiny státníků a vojska, nikoli občanů,“ prohlašuje Kolešnikov.

Zhruba 23 procent respondentů obviňuje „antisovětské vůdce z pokusu o převrat“, podle odhadů The Guardian pak 18 procent mluví o „vzpouře proti sovětskému režimu“. I zde se jedná o pokles – v roce 2008 přemýšlelo o vzpouře rovných 31 procent dotázaných.

NormalizaceNormalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy až do sametové revoluce koncem roku 1989. 

Potřeba "normalizace poměrů" byla původně oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy. Konkrétně například čistek v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a dalších. 

Název "normalizace" se pak přenesl na celou éru, během níž tato opatření zůstávala v platnosti. Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. Režim byl nadále zcela nedemokratický, šlo o aplikaci sovětské verze neostalinismu.