Začátkem 19. století patřila Florida ještě Španělsku a představovala v té době azyl (jakkoli nejistý) nejen pro Indiány, ale také pro černé otroky prchající z plantáží. Ve vnitrozemí Floridy je totiž nikdo nezotročoval, Španělé je nechávali být a Indiáni je brali jako bratry.

Útěk levné pracovní síly se pochopitelně nelíbil georgijským plantážníkům, kteří považovali otroky za svůj soukromý majetek. A z jejich exodu vinili mimo jiné právě Seminoly, protože ti uprchlé otroky nejen ukrývali, ale navíc jim poskytovali i své velké čluny, aby se mohli dostat ještě dál na jihovýchod do oblastí, kde už bylo otroctví zrušeno, například do Mexika.

„Tato ochrana a pomoc, kterou seminolští Indiáni poskytovali uprchlým černochům, byla záminkou k intervenci do té doby v Americe nevídané,“ píše o začátku seminolských válek (byla jich celá série) český etnograf a spisovatel Miloslav Stingl ve své knize Války rudého muže.

Seminolské války se staly nejdelšími a nejdražšími indiánskými válkami (jak z hlediska lidských, tak i finančních ztrát) v celé historii Spojených států amerických a současně jedněmi z nejdražších vůbec ze všech válek, co kdy USA vedly.

Zajměte náčelníka

Přestože Florida představovala španělskou državu, vytáhla do ní v letech 1816 a 1817 americká intervenční armáda, které velel generálmajor Edmund Pendleton Gaines. Tento kariérní důstojník a veterán britsko-americké války z roku 1812 sloužil v armádě od roku 1799 a významně se podílel na tehdejším osidlování amerického Jihu, například na výstavbě federální poštovní silnice z Nashvillu v Tennessee do Natchezu v Mississippi. V roce 1816 se postavil do čela trestné výpravy na Floridu, která měla zastavit hromadné útěky černochů z Georgie.

„Nejslavnější“ akcí tohoto tažení se stalo zničení černošské pevnosti Negro Fort, kterou v té době obývalo více než 270 lidí, zejména uprchlých černochů. Gaines pevnost dobyl a počínal si nemilosrdně: kdo nebyl zabit, skončil znovu v otroctví.

V roce 1817 byl Gaines jmenován americkým komisařem pro Kríky a z tohoto titulu byl také pověřen úkolem, aby vytáhl znovu na Floridu ztrestat floridské Indiány za pomoc, kterou uprchlým černochům z plantáží poskytovali.

Prvním Gainesovým úkolem v tomto tažení mělo být zajetí Neamathly, vzpurného náčelníka kmene Mikasukiů, obývajícího rozsáhlé území na pomezí jižní Georgie a Floridy. Toto území, rozkládající se na jihovýchodním břehu řeky Flint, si nárokovala americká armáda. Argumentovala přitom tím, že jí ho postoupili Kríkové smlouvou uzavřenou v pevnosti Fort Jackson v roce 1814, která uzavřela tzv. kríkskou válku.

Jenže Mikasukiové se nepovažovali za Kríky, a Neamathla se tak necítil touto smlouvou vázán. Když vojáci začali v létě 1817 stavět na protilehlém břehu řeky Flint stálou pevnost, pojmenovanou jako Fort Scott, vyhledal jejího velitele majora Davida E. Twiggse a varoval ho, aby se nepokoušel kácet dřevo na druhém břehu nebo na něj dokonce rozšířit stavbu. „Ta země je má a síly shůry mě pověřily, abych ji bránil,“ pronesl prý obřadně Neamathla.

Spojené státy to viděly jinak, a Gaines tak dostal rozkaz, aby se o tento problém postaral. Jako nejlepší a nejjednodušší řešení zvolil plán Neamathlu unést a držet ho jako rukojmí tak dlouho, dokud Mikasukiové území nevyklidí.

Útok na vesnici

Následně Gaines nařídil 4. a 7. pěšímu pluku americké armády, aby se přesunuly do Fort Scott, a vzápětí po nich tam zamířil osobně. Pluky dorazily do pevnosti dne 19. listopadu 1817 a následující den Gaines nařídil Twiggsovi, aby sebral oddíl 250 mužů, přepadl Neamathlovu vesnici, zatkl náčelníka a přivedl ho zpátky do pevnosti.

K útoku na vesnici, později pojmenovanou jako Fowltown, došlo právě před 205 lety, dne 27. listopadu 1817. „Útok na Fowltown znamenal začátek první seminolské války,“ uvedl mnohem později ve zprávě pro americký Kongres David Brydle Mitchell, který v té době působil jako vládní agent pro záležitosti kmene Krík a později se stal guvernérem Georgie (jeho zprávu citovali John a Mary Lou Missalovi ve své knize Seminolské války: nejdelší indiánský konflikt Ameriky, pozn. red.).

Vojáci Seminoly podcenili. Původně měli v plánu vesnici tiše obklíčit a pak do ní v rojnici vtrhnout, jenže Indiáni si jich všimli dřív, než se jim podařilo tento kruh uzavřít, a začali střílet jako první. Vojáci odpověděli a hned jejich první salva zabila pět Indiánů, čtyři válečníky a jednu ženu. Obklíčení však nebylo dokončeno, čehož si bystrý Neamathla všiml a okamžitě toho využil. Za krycí palby vyvedl volným směrem lidi z vesnice do okolních bažin, v nichž se Indiáni uměli pohybovat výrazně lépe než těžkopádně vyzbrojení pěšáci, a tam se s nimi ukryl.

Twiggs se vrátil do pevnosti bez náčelníka a Gaines se rozhodl zkusit to ještě jednou. Příkaz k provedení druhého útoku dostal podplukovník Matthew Arbuckle. Vojáci, jichž bylo tentokrát už 300, vyrazili ještě téhož večera.

Když dorazili podruhé k Neamathlově vesnici, zjistili, že je opuštěná. Obsadili proto prázdné sruby a v okolí postavili hlídky. Aby se zaměstnali a současně zkomplikovali Indiánům případné přežívání v úkrytu v okolí, přitáhli si k jednomu ze srubů vůz na kukuřici a začali ho plnit kukuřičnými klasy, jež představovaly hlavní obživu vesnice.

Byli v pilné práci, když se z bažin náhle vynořil Neamathla s asi 60 válečníky a zahájil na ně palbu.

Překvapení vojáci se však rychle vzpamatovali a bitva o Fowltown začala. Americká armáda sice byla v převaze, ale byla zaskočena a pod těžkým tlakem nenadálého přepadu. Asi patnáct nebo dvacet minut se všude rozléhaly výstřely. Střelba začala utichat teprve poté, co válečníkům došla munice. Poté znovu tiše zmizeli v bažinách a zanechali kouřem zahalenou vesnici znepokojeným vojákům.

Podle pozdějšího Arbuckleova odhadu se jeho lidem podařilo zabít šest až osm Indiánů, jejichž těla si vzali ustupující bojovníci s sebou. Také Arbuckle ale ztratil jednoho muže, armádního pištce Aarona Hughese. Ten se tak stal prvním americkým vojákem zabitým v seminolských válkách. Mnoho dalších ale ještě mělo následovat.

Po zabitém Hughesovi byl později pojmenován opevněný srub, postavený na jednom z útesů nad řekou Flint, kde si vojáci zbudovali při zpáteční cestě opěrný bod. Sám Hughes byl pohřben po návratu v pevnosti.

Masakr jako odveta

Vojáci věřili, že třebaže se jim nepodařilo Neamathlu zajmout, ukázali dost na to, aby Indiáni oblast vyklidili. Brzy však měli poznat, že se mýlili. A platili za toto poznání vlastní krví.

K odvetě za přepad vesnice Mikasukiů došlo jen o pár dní později, dne 30. listopadu 1817. Příslušníci různých odnoží široce rozvětveného kmene Kríků prokázali nemalé diplomatické schopnosti (podobně jako o desítky let později Siouxové před bitvou u Little Bighornu) a dokázali se přes vzájemné nevraživosti a rozpory proti společnému nepříteli spojit.

Dne 30. listopadu 1817 tak dostala armáda Spojených států tvrdý úder, když její zásobovací loď napadla na řece Apalachicola indiánská přesila složená z bojovníků kmenů Seminolů, Černých Seminolů, Mikasukiů, Kríků Rudých holí (těch příslušníků kmene Krík, kteří vstoupili na válečnou stezku s bílými) a dalších.

Loď, jíž velel poručík Richard W. Scott, vezla zásoby do vojenského tábora Crawford na řece Flint a kromě dvacetičlenné ozbrojené stráže pod Scottovým vojákům na ní cestovalo dvacet nemocných vojáků, sedm žen a čtyři děti. Rozzuřeným indiánským válečníkům nemohlo toto osazenstvo ani v nejmenším čelit. Během pár minut byli na lodi zmasakrováni a skalpováni všichni až na sedm lidí, šest vojáků a jednu ženu, kteří se včas zachránili skokem do řeky a přeplaváním na druhý břeh (2. prosince pak s pomocí spřátelených Kríků dorazili do tábora Crawford, kde podali zprávu o masakru).

Indiáni si při přepadu nebrali servítky. Děti na lodi byly pobity tak, že jim válečníci rozbili hlavy o lodní borty. Poručíku Scottovi Indiáni zabodali do těla třísky dřeva napuštěného olejem, jež poté zapálili. Šlo o „nesnesitelně bolestivou formu popravy, která má své kořeny hluboko ve starodávných tradicích Indiánů kmene Krík,“ uvedl historik Dale Cox ve své práci Pevnost Scott, pevnost Hughes & tábor Recovery: tři vojenská místa z 19. století v jihozápadní Georgii z roku 2016.

Nikdy se nevzdali

Zprávu o masakru Gaines okamžitě předal ministru války Johnu C. Calhounovi a generálu Andrewovi Jacksonovi a dostalo se jí i široké pozornosti v americkém tisku. Rozzuřený americký prezident James Monroe následně nařídil, aby Jackson vytáhl k jižní americké hranici a nemilosrdně ztrestal všechny Seminoly i Kríky Rudé hole, bez ohledu na to, zda se budou nacházet na americké straně nebo na Floridě patřící Španělům.

Vypukla první ze série seminolských válek, válek naprosto nemilosrdných, při nichž se masakrovaní Seminolové nakonec uchýlili hluboko do evergladeských bažin, a odtamtud vedly odboj proti americké pěchotě celé desítky let.

Tyto války později proslavily takové indiánské partyzánské vůdce, jako byl například náčelník Osceola nebo medicinman Abiaka. Soustředěné síle americké armády však nemohli Indiáni vzdorovat věčně.

Ve 40. letech 19. století zůstalo na Floridě jen necelých 500 Seminolů, ale náčelník Hóláta Miko (seminolsky Silný aligátor, Američany zván Billy Bowlegs) vedl guerillovou válku proti americké armádě až do roku 1858. Seminolové si však dodnes zakládají na tom, že nikdy oficiálně nepodepsali kapitulaci.