Policisté z kalifornského města Santa Cruz byli poměrně překvapení, když se jim najednou z telefonní budky v Pueblu v Coloradu ozval člověk doznávající se k vraždám. Ale ještě větší úžas nastal, když slyšeli, co onen muž vlastně vypovídá. Protože Edmund Kemper, obrovitý, více než dva metry vysoký a téměř půldruhého metráku vážící pětadvacetiletý muž, se nedoznal jen k posledním dvěma vraždám své matky a její kamarádky, ale doslova si vylil srdce a rozmluvil se i o všech dívkách, které nastoupily k němu do auta – a už nikdy nevystoupily ven.

„Kdyby nechtěl, přiznávat se nemusel. Dosud nebyly žádné přímé důkazy, které by ho s některou z těch vražd spojovaly, a zhruba ve stejnou dobu jako on operovali v oblasti Santa Cruz další dva sérioví vrazi. Policii to mátlo, nevěděla, kdo koho zabíjí. Ale Edmund to v sobě dusil už příliš dlouho a muselo to z něj ven. Velikost jeho ega navíc konkurovala velikosti těla, světla reflektorů si užíval. Jakmile mu policisté začali věnovat pozornost, rád jim sdělil podrobnosti, které znal jen on a které by podle jeho předpokladů nikdy nedokázali odhalit sami. Cítil se důležitý a inteligentní,“ napsala o okolnostech Kemperova prvního výslechu novinářka Marlee MacLeodová.

Kdo vlastně byl onen podivný zabiják, jenž se spoluzasloužil o to, že se městu Santa Cruz přezdívalo v první polovině 70. let minulého století město vrahů?

Smolné dětství

Narodil se jako Edmund Emil Kemper nejmladší dne 18. prosince 1948 a podobně, jako je tomu u mnoha jiných vyšinutých vraždících psychopatů, také na něm se podepsaly neuspořádané rodinné poměry. Jeho rodiče, matka Clarnell a otec Edmund Emil Kemper mladší, se často hádali a rozešli se, když bylo Edmundovi devět.

Matka se poté s ním i s jeho sestrou přestěhovala do města Helena v Montaně, ale v novém domově neměl vůbec důvod cítit se doma. Velmi rychle totiž rostl, ještě ani pořádně nevstoupil do puberty a už svou výškou přesahoval dospělé muže. Musel proto bydlet ve sklepě, protože jeho matka zastávala názor, že je neslušné, aby tak velký mladík sdílel pokoj se svou sestrou. Cítil se kvůli tomu odstrčený, nechtěný, a to mu znemožňovalo navazování normálních přátelských vztahů s vrstevníky.

Svou sílící životní frustraci si začal vybíjet mučením a zabíjením zvířat a ve svých fantaziích vždy spojoval sex s násilím. Jednou prý dokonce zakopal do země živou kočku, pak ji vyhrabal, uřízl jí hlavu a narazil ji na plaňku od plotu.

Jeho matka nabyla dojmu, že ho nedokáže zvládnout, a když se syn jednou ozval, že by radši bydlel s tátou, ráda mu vyhověla a poslala ho do Los Angeles, kde Kemper mladší bydlel s novou ženou.

Otec nebyl z přítomnosti svého syna vůbec nadšený, a tak přehrál svou odpovědnost za něj na své rodiče a během vánočních svátků roku 1963 k nim chlapce přestěhoval. Čerstvě patnáctiletý Edmund se tak ocitl na sedmnáctiakrovém venkovském statku v North Fork v Kalifornii, který vlastnil jeho dědeček.

Nejdříve myslel, že ho tam otec odvezl jenom na Vánoce, jenže svátky skončily a on se dozvěděl, že tam bude muset zůstat. Nebyl z toho nijak nadšený, ale smířil se s tím. Začal chodit v North Forku do školy a učitelé ho hodnotili jako celkem tichého průměrného studenta.

Doma na statku byla sice atmosféra trochu napjatější, ale v zásadě snesitelná. Hodně se na tom podílelo to, že si Edmund našel nový koníček. Od dědy dostal pušku, a tak trávil volný čas tím, že se se psem toulal po okolních lukách a střílel králíky a pytlonoše (druh severoamerického hlodavce). Prarodiče to moc rádi neviděli, ale chlapci to pomáhalo držet vnitřní agresivitu na uzdě a neprojevovat ji jinak než při lovu.

První vraždění

Po matce a sestře se Edmundovi přece jenom stýskalo, a tak se na letní prázdniny vrátil domů. Jenže matka jeho city neopětovala a po dvou týdnech ho poslala zpět k babičce i dědovi. Chlapce to naštvalo. Měl pocit, že s ním šibují z místa na místo, že o něj nikdo doopravdy nestojí. „Později se popsal jako chodící časovaná bomba,“ uvedl o něm novinář Nicholas Peacock z webu SerialKillerCalendar.

Nejmladší Kemper začal být frustrovaný a nenávistný. Babička mu připadala stále otravnější a děda nesnesitelně nudný. Znovu se mu vrátily násilnické fantazie, jenže tentokrát v nich hrála hlavní roli právě babička a nešlo při nich o sex; mladík si představoval, že ji prostě zabíjí.

Žena toto podivné vnukovo rozpoložení vycítila a reagovala na ně; kdykoli někam šla, brala si s sebou rodinnou pistoli, aby se chlapci náhodou nedostala do rukou. Už dříve neklidná atmosféra na statku rychle houstla.

Dne 27. srpna 1964 seděl Edmund s babičkou u stolu a sledoval ji, jak prochází korektury v knížce pro děti, kterou právě psala. Babička náhle vzhlédla a uviděla v očích svého vnuka podivný zákeřný a nevyzpytatelný výraz, který u něj zaznamenala už víckrát a jenž ji nepřestával děsit. „Nech toho,“ poznamenala nervózně.

Vnuk se zvedl a zapískal na psa. „Zastřelím si pár pytlonošů,“ utrousil na půl úst. „Dobře,“ odvětila babička. „Ale nestřílej po ptácích.“ Pak se sklonila zpátky ke knize.

Edmund došel ke dveřím, tam se otočil a tiše pozoroval matku svého otce, jak sedí za stolem a začrtává si něco v rozepsané práci. Seděla k němu zády a neotočila se.

Mladík náhle zvedl pušku a zamířil na její hlavu. Pak vypálil a žena se zhroutila na stůl. Vystřelil ještě dvakrát a zasáhl ji do zad. Žena byla na místě mrtvá, z prostřelené hlavy se jí řinula krev.

Její vnuk i vrah v jedné osobě zabalil krvácející hlavu do ručníku a odtáhl tělo do ložnice. Věděl, že nemá moc času, protože děda se měl každou chvíli vrátit z nákupu.

Kemper nejstarší opravdu o pár minut později přijel a začal vykládat ze své dodávky potraviny. Neměl ještě ani všechno vyloženo, když ho Edmund střelil zezadu do hlavy.

Poslán na léčení

Teprve, když se jeho dědeček zhroutil, došlo teenagerovi, co vlastně spáchal. A protože byl navzdory své asociálnosti výjimečně inteligentní, rychle mu došlo také to, že se mu tento čin nepodaří zamaskovat. Jeho prarodiče nebyli z těch, kteří si někam vyrazí na dovolenou, a spousta lidí věděla, že jsou doma. Byla jen otázka času, než je jejich přátelé a známí začnou postrádat.

Edmund se nakonec rozhodl telefonicky se svěřit matce, která na něj okamžitě apelovala, aby se dobrovolně přihlásil policii. Chlapec ji poslechl a záhy se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Pozoruhodná byla jeho obhajoba, kterou zdůvodňoval zabití dědy: prý nechtěl, aby dědeček při spatření mrtvého těla své ženy dostal infarkt.

Soudem určený psychiatr diagnostikoval Edmunda jako psychotického sociopata a mladík nastoupil soudně nařízenou ústavní léčbu ve státní nemocnici Atascadero. Nebylo mu ještě ani šestnáct.

Právě v léčebně se přišlo na to, že psychotický zabiják má nadpůrměrné IQ. Lékaři ale oceňovali, že se ochotně zapojil do práce (pomáhal připravovat psychologické testy) a že je hrdý na dobré výsledky. Považovali to za dobré znamení. Bohužel, v tomto směru budoucího sériového vraha značně podcenili.

Propuštěn byl v roce 1969, začal chodit do komunitní školy nedaleko nemocnice. Mezi svým okolím však nadále dost trčel. Toužil dostat se k policii, v tom mu ale kromě jeho problematické minulosti bránila paradoxně jeho výška. Stejně jako měli policisté minimální limity pro to, kolik mohou měřit, měli i maximální. A Edmund, který měřil více než dva metry, je přesahoval. 

Lékaři, kteří ho propouštěli, důrazně upozorňovali na to, aby mladík nebyl vrácen zpátky k matce a aby se dostal do jiného prostředí. Úřad pro mládež je ale neposlechl a poslal ho přímo k ní.

Začíná vražedné běsnění

Matka měla nového přítele a syna podle jeho pozdějších slov nadále ponižovala a nadávala mu. Nakonec odešel a přestěhoval se do bytu v Alamedě, který sdílel se spolubydlícím, ale temný a nebezpečný vnitřní vztek, jenž v něm znovu začal narůstat, to nijak neutišilo. Znovu ho ovládly zabijácké fantazie, v nichž tentokrát figurovaly mladé krásné dívky, po nichž zřejmě toužil, ale zdály se mu být nedostupné.

Z přetlaku vnitřní energie se vybíjel divokou jízdou na motorce, což skončilo opakovanou havárií a vyhazovem z práce. Poté si pořídil auto, které vzhledem nemálo připomínalo neoznačený policejní vůz, vybavil ho vysílačkou a vyrazil znovu na lov.

Tentokrát už ale nelovil králíky. Jeho kořistí se staly mladé dívky, právě ty, o kterých snil. V té době ještě doznívala éra hippies a americké silnice byly plné půvabných a jen lehce oděných stopařek. Kemper mezi nimi začal kroužit jako predátor, zastavoval jedné dívce po druhé a postupně sbíral odvahu i zkušenosti k osudovému kroku. Bylo 7. května 1972, když přišla jeho chvíle.

Ten den naložil do vozu dvě studentky státní školy Fresno Mary Ann Pesceovou a Anitu Lucheseovou. Stoply si jej v Berkeley, odkud se chtěly svézt na Stanfordovu univerzitu. Tam už ale nikdy nedojely.

Jejich rodiny je po nějaké době začaly pohřešovat, ale bylo těžké přimět policii, aby se případem zabývala, protože podobných dívek, cestujících stopem po Spojených státech a nedávajících o sobě vědět, byla v té době spousta. Nikdo netušil, že oběma dívkám zastavil vrah, který je ještě ve voze mimořádně trýznivým způsobem zavraždil. Jenže právě tak to bylo.

close Obě studentky navštěvovaly Stanfordovu univerzitu (na snímku prostor před skotelem v jejím areálu) a Kemper jim sliboval, že je tam odveze. Nikdo už je ale nespatřil živé info Zdroj: Wikimedia Commons, Dirk Beyer, CC BY-SA 3.0 zoom_in Obě studentky měly namířeno na Stanfordovu univerzitu (na snímku prostor před kostelem v jejím areálu) a Kemper jim sliboval, že je tam odveze. Nikdo už je ale nespatřil živé

Krátce poté, co Kemper obě dívky naložil, na ně vytáhl pistoli, zajel na odlehlé a opuštěné místo, tam donutil Anitu vlézt do kufru auta a Mary Ann pak ve voze napadl. Svázal ji a zkusil ji udusit igelitovým pytlem nataženým přes hlavu, ale dívka igelit prokousla. Pak se ji pokusil uškrtit kusem froté látky, již našel ve voze, ten byl ale slabý a praskl. Dva neúspěšné pokusy vraha rozzuřily, takže vytáhl nůž a začal do dívky vztekle bodat. Nakonec jí podřízl hrdlo. Poté se znovu otevřel kufr, vytáhl Anitu a začal ji bodat také. Dívka se s ním rvala a křičela o pomoc, ale nakonec ji zabil. Obě mrtvá těla pak rozřezal a rozházel po okolí.

Celé léto byl klid, nikdo ho nepodezříval, nic se kolem spáchaných vražd nedělo. A tak v polovině září 1972 udeřil znovu.

Tentokrát se jeho obětí stala začínající, teprve patnáctiletá tanečnice korejského původu Aiko Koová, která byla na cestě na taneční kurz. Už ji nebavilo čekání na autobus, a tak zkusila autostop. Když pak Kemper v autě vytáhl zbraň, zpanikařila a chtěla vyskočit, ale zpacifikoval ji slovy, že se chce zabít sám a jí neublíží. Pak sjel znovu z hlavní silnice na odlehlé místo a na dívku zaútočil. Přidusil ji do bezvědomí, vytáhl její tělo z vozu, na zemi je znásilnil, a poté ještě škrtil tak dlouho, dokud si nebyl naprosto jist, že je mrtvá. Mrtvolu naložil opět do kufru a odvezl domů, po cestě si dal ještě v místním baru pár piv. Pozdě v noci pak mrtvé tělo vyložil, u sebe v bytě opět rozřezal a jeho kusy zlikvidoval na různých místech. 

Policie si Aičino zmizení s předchozím případem pohřešování dvou dívek zatím nijak nespojila. 

Další tři vraždy

V následujících čtyřech měsících si dal Kemper pauzu, místo něj ale začal v okolí města Santa Cruz operovat další sériový vrah, Herbert Mullin, který mezi říjnem 1972 a únorem 1973 zabil celkem 13 lidí. Je smutnou ironií osudu, že zhruba v té době, kdy policie Mullina konečně dopadla, začal znovu úřadovat Kemper.

Začátkem ledna 1973 si koupil pistoli, přestože měl vzhledem ke svému prvnímu zločinu zákaz držení zbraní, a znovu se vydal na svou úděsnou číhanou.

Dne 7. ledna zastavil devatenáctileté Cindy Schallové, ale místo domů ji zavezl do kopců poblíž Watsonville, kde ji opět donutil vlézt si do kufru, a pak ji zastřelil svou novou zbraní. Mrtvolu převezl do bytu k matce, k níž se krátce předtím opět vrátil, a schoval ji u sebe v pokoji. Když jeho matka odešla druhý den do práce, dopřál si přímo v bytě pohlavní styk s mrtvým tělem, které pak ve vaně opět rozřezal a rozpitval (mimo jiné vyjmul mrtvé dívce z hlavy projektil ze své zbraně). Kusy těla, zabalené do igelitu, pak poshazoval z okolních skal do roklí, jen hlavu zakopal přímo své matce na dvorku.

Znovu udeřil o necelý měsíc později, 5. února 1973. Noc předtím se s matkou v bytě pohádal a teď vyběhl na ulici, rozzuřený, agresivní a připravený zaútočit. Nasedl do vozu a vyrazil na svou obvyklou „loveckou výpravu“.

Jeho oběťmi se staly opět dvě stopařky. První z nich byla čtyřiadvacetiletá Rosalind Thorpová, které zastavil v kampusu univerzity v Santa Cruz, druhou třiadvacetiletá Alice Liuová, jež si přisedla o pár okamžiků později. Protože Rosalind seděla na místě spolujezdce, sedla si Alice dozadu.

Tentokrát už Kemper při vraždění ani nezastavil. Jen upozornil Rosalind na krásný výhled na její straně, a když se podívala z okna, vytáhl pistoli a střelil ji do hlavy. Pak otočil zbraň k zadnímu sedadlu a několikrát vypálil i do Alice. Stále ale řídil, takže nemohl moc mířit. Dívku zasáhl, ale pořád žila. Dorazil ji dalším výstřelem teprve poté, co se s autem dostal z města a mohl konečně přibrzdit. Také v tomto případě obě mrtvá těla zneužil, rozřezal a později pohodil.

Matka a její kamarádka

Přestože hned několik obětí likvidoval přímo v bytě své matky, ta o jeho hrůzné činnosti stále nic netušila. Kemper se však přesto začal cítit její existencí ohrožený a o velikonocích roku 1973 se jí rozhodl zbavit. V noci z Velkého pátku na Bílou sobotu proto celou noc probděl a sbíral odvahu k činu. Kolem páté ráno došel tiše do kuchyně, vzal tam nůž a kladivo a takto vybaven přešel do matčiny ložnice. Spící ženu nejdřív zprudka udeřil kladivem do hlavy, pak jí prořízl hrdlo a během následujících minut uřízl celou hlavu.

Pokusil se hlavu zlikvidovat v drtiči na odpad, ale už první díl, hrtan, vypadl z drtiče ven. Kempera to podle jeho pozdějšího přiznání nijak nepřekvapilo. Nakonec uložil tělo i hlavu do skříně a odešel z domu.

V té chvíli ještě rozvažoval, jak by od sebe odvrátil podezření. Nakonec připadl na podivný nápad, že najde-li policie vedle jeho matky ještě jiné mrtvé tělo, k němuž on sám nebude mít žádný vztah, odvrátí to od něj podezření. A tak zavolal matčině kamarádce Sáře Hallettové, aby ji pozval do matčina bytu na večeři. Její údiv překonal tím, že prý chce matku překvapit.

V okamžiku, kdy se Sára objevila ve dveřích, ji napadl, uškrtil a ještě během noci se opět pokusil zneužít její tělo. V neděli ráno pak nasedl do jejího vozu a vyrazil z města napříč Spojenými státy.

V Coloradu ho zastavila policie. Šlo pouze o pokutu za rychlou jízdu, s žádným jiným zločinem si ho hlídka nespojovala, ale na jeho nervy to přece jen bylo příliš mnoho. Možná v tu chvíli propadl panice, že už o něm vědí, možná si uvědomil, že takhle ho bude každé policejní zastavení děsit už nadobro. Jisté je, že i když policisté odjeli, vystresovaný pachatel už další útěk nezvládl. Místo toho zajel k telefonní budce a sám zavolal policii.

V listopadu 1973 byl Edmund Emil Kemper uznán vinným zločinem osminásobné vraždy. Požadoval trest smrti, soud mu ale nevyhověl a poslal ho na doživotí za mříže, bez možnosti předčasného propuštění. V současnosti si muž stále odpykává trest ve věznici California Medical Facility v kalifornském Vacaville. 

Město Santa Cruz, v němž kromě sériových vrahů Mullina a Kempera zabíjel přibližně ve stejnou dobu ještě John Linley Frazier, který vyvraždil rodinu tamějšího očního chirurga, si v té době získalo nelichotivou přezdívku „Světová metropole vrahů“.