Žít ve 20. a 30. letech minulého století v mrazivé divočině kanadských Severozápadních teritorií byl úkol jen pro mimořádně otrlé osobnosti schopné čelit nejenom arktickému mrazu, ale i neustálému nebezpečí plynoucímu z hojné přítomnosti medvědů a losích stád.

„Že v tomto nepřátelském, téměř neobyvatelném prostředí přežijete, vám nikdo ani zdaleka nemohl zaručit. Na tenhle pošetilý život hraničářů přistupovali pouze ti, kdo měli železnou vůli, tvrdou tělesnou konstituci, aspoň nějaký arzenál zbraní a ne zas tak moc rozumu. Naneštěstí pro příslušníky Královské kanadské jízdní policie, muž známý pouze jako Albert Johnson a nechvalně proslulý jako šílený trapper od Krysí řeky všechny tyto vlastnosti i schopnosti měl. A nejenom je,“ napsal do úvodu Johnsonova příběhu web Badass of the week, což lze přeložit asi jako Drsňák týdne. Albert Johnson (budeme mu tak říkat, ač jeho skutečné jméno zůstalo až dodnes neznámé) byl drsňákem v tom nejtemnějším smyslu slova, jaký si jen lze představit.

Šílený Trapper z Rat River

Příběh, který se stal legendou kanadské divočiny, se začal odvíjet v létě roku 1931. Dne 7. července toho roku se dva lovci ze Severozápadních teritorií, známí jako William a Edward, setkali ve svém táboře na řece Peel poblíž pevnosti McPherson s cizincem, který si říkal Albert Johnson. Mohl to být zhruba třicátník a moc se jim nelíbil. Měl chladné bleděmodré oči a nedával se s druhými do řeči, což bylo v těchto řídce osídlených říčních údolích nezvyklé a považovalo se to i za nezdvořilé; vstřícnost a ochota k přátelskému kontaktu tu představovala základní životní i společenskou zásadu, na níž nezřídka záleželo přežití.

Leonhard Seppala se svými psy poté, co na Aljašce absolvoval děsivou dálkovou štafetu, která v největších mrazech vezla sérum pro městečko Nome. Seppalův vůdčí pes spřežení Togo je na snímku zcela vlevo
Doručte to sérum. Na Aljašce běželi šílený závod se smrtí, šlo o tisíce životů

O dva týdny později, 21. července, se tentýž muž objevil ve Fort McPherson, kam si šel nakoupit zásoby. Na ulici se potkal s příslušníkem Královské kanadské jízdní policie Edgarem Millenem, který z něho měl stejně nepříjemný pocit jako oba lovci. Dal se s ním krátce do řeči a snažil se vyzvědět, co má neznámý v jeho rajónu v plánu. Ale Johnson mluvil jen na půl úst a přímým odpovědím se vyhýbal. Millenovi se to nelíbilo, nicméně neměl žádný důvod tajemného cizince zatknout, takže ho nechal jít. Jen mu doporučil, ať si koupí licenci k lovu, chce-li se v oblasti usadit jako lovec kožešin.

Johnson se poté skutečně usídlil v údolí Krysí řeky (Rat River) a postavil si tam malý srub. Jeho představy o lovu kožešinových zvířat se ale bohužel nijak neshodovaly s požadavky zákona.

V prosinci se ve Fort McPherson objevili indiánští domorodci, kteří se souhlasem kanadské vlády žili a lovili v Krysí řece a jejím okolí, a nahlásili, že jim nějaký podivín trvale ničí jejich pasti: do některých želez zapichoval klacky, aby předčasně sklapla, jiná zavěšoval na keře nebo je zahazoval pryč.

Dnes už jsou tyto typy pastí ve většině zemí zakázané, ale ve 30. letech představovaly ještě běžný nástroj lovců kožešin. Ne všichni lovci se ale vyrovnávali s takovým ubíjením zvířat v severní samotě úplně snadno. Občas se některý pomátl na rozumu, a pak se začal chovat stejně jako tento neznámý. Domorodci už měli za léta pobytu na severu s takovými lidmi zkušenosti, takže věděli, že je lépe jít jim v takové situaci z cesty; sami tedy nic neřešili, ale ohlásili věc kanadské jízdní policii.

Propuštění váleční zajatci z vietnamské války odlétají evakuačním letadlem z Hanoje. Tento snímek vznikl při pozdějším propuštění dne 28. března 1973
Osud propuštěných zajatců z Vietnamu? Za sebou měli peklo, před sebou nejistotu

Podezření padlo poměrně rychle na Johnsona, jehož srub se nacházel právě na Krysí řece, asi dvacet kilometrů proti proudu od pevnosti. Navíc se ukázalo, že pasti domorodců nejenom ničí, ale také vybírá, a sám zřejmě loví zvěř bez povolení (protože Millenovo doporučení nevyslyšel).

Zdroj: Youtube

První výstřel padl po Vánocích

Krátce po Vánocích tedy zamířil k Johnsonovu srubu konstábl Alfred King z kanadské jízdní, aby si s ním o těchto věcech promluvil. Když ale zaklepal na dveře srubu, nikdo mu neodpověděl. King sice věděl, že je Johnson uvnitř, ale bez povolení k domovní prohlídce nemohl vstoupit, pokud ho majitel srubu dovnitř nevpustí. Nechal proto na chvíli srub srubem a odjel za soudcem do Aklaviku, aby povolení získal.

S úředním dokumentem v ruce se pak v doprovodu konstábla R. D. McDowella a dvou domorodců do údolí řeky vrátil. Došel ke dveřím srubu, stoupl si vedle nich zády ke stěně a zaklepal hřbetem levé ruky. Způsob, jímž se stavěl ke dveřím, svědčí o tom, že s nějakou nepředvídanou aktivitou muže uvnitř podvědomě počítal – jenže na Johnsonovu reakci nebyl připraven ani zkušený policista.

Šílený trapper uvnitř nepromluvil. Ani nerozrazil dveře. Nepokoušel se utéct ani neposílal policisty k čertu. Jen bez jakéhokoli varování náhle vypálil přímo skrz stěnu srubu. Jeho výstřel zasáhl Kinga do hrudi, prošel tělem i žebry na pravé straně hrudníku a vyletěl ven. King se zhroutil.

Sněhem zavalený stan Ďatlovovy výpravy, k němuž pátrači dorazili až 26. února. Stan byl rozříznut zevnitř, skupina před něčím utíkala. Vlevo od stanu pátrači Vladislav Karelin (stojící) a Jurij Koptelov
Záhada Ďatlovovy výpravy: Rusové přišli s novou teorií o tajné zbrani

Všechno teď záleželo na McDowellovi, který byl v nezáviděníhodné situaci. Před sebou měl za zavřenými dveřmi srubu zcela nevyzpytatelného mlčenlivého střelce očividně připraveného vraždit, na zemi těžce zraněného kolegu a kamaráda a nejbližší civilizaci několik desítek kilometrů daleko. McDowell si ale poradil. S nemalým rizikem odtáhl Kinga z palebného prostoru, pak ho naložil na saně a vyrazil do Aklaviku, kde se nacházela nejbližší nemocnice.

„Tato cesta je jednoznačným příkladem mimořádné vytrvalosti a houževnatého odhodlání. McDowell se vydal na cestu za extrémně chladného počasí se silným větrem a většinu cesty si musel prorážet stopu. Vyrazit v poledne od Johnsonova srubu, dostat saně s jejich drahocenným nákladem přes četné zamrzlé toky a dopravit je na vzdálenost kolem sta kilometrů do osmi hodin ráno následujícího dne byl jistě úctyhodný výkon,“ zhodnotil McDowellův obětavý zásah spisovatel Nash Neary v článku Šílený trapper od Krysí řeky.

Po příjezdu do Aklaviku se Kinga naštěstí okamžitě ujal místní lékař Urquhart. Podle jeho odhadu byl průstřel hrudníku způsoben opláštěnou střelou ráže 38, která naštěstí minula všechny důležité životní orgány. Rychlá lékařská péče a vlastní výborná fyzická kondice zachránily policistovi život. Po třech týdnech se mohl vrátit do služby.

Několik Královské kanadské jízdní policie zapojených do honu na šíleného trappera. Zleva konstábl A. W. King, byl zraněn; příslušník Hutchinson; desátník Hall; neznámý; příslušník Melville; desátník R. S. Wild; konstábl E. Newt Millen, byl zabit; neznámýNěkolik členů Královské kanadské jízdní policie zapojených do honu na šíleného trappera. Zleva konstábl A. W. King, byl zraněn; příslušník Hutchinson; desátník Hall; neznámý; příslušník Melville; desátník R. S. Wild; konstábl E. Newt Millen, byl zabit; neznámýZdroj: Wikimedia Commons, Royal Canadian Mounted Police, volné dílo

Co je to, sakra, za chlapa?

King přežil, ale celá kanadská jízdní policie byla v šoku. Co je to, sakra, za chlapa, že je ochoten a schopen střílet na policisty kvůli tak nicotnému problému, jako je vybrání pár pastí? I otrlým mužům zákona docházelo, že proti sobě mají mimořádně nebezpečného jedince, jehož chování je naprosto neodhadnutelné.

Na třetí pokus tak vyrazila k Johnsonovu srubu celá četa, kterou vedl inspektor Alexandr Eames. K účasti na této nebezpečné misi se znovu přihlásil obětavý McDowell, a spolu s ním také Millen, jenž byl prvním, a vlastně zatím také posledním kanadským policistou, který s Johnsonem mluvil. Kromě nich se výpravy účastnili strážníci Joe Bernard, Knute Lang, Ernest Sutherland a Karl Gardlund. Jako indiánský průvodce se nabídl chlapík zvaný Charlie Rat.

Vědci považovali kostlivce od jezera Roopkund za pozůstatky poutníků, kteří před více než tisícem let zahynuli v bouři. Jenže to není tak jisté
Děsivá záhada jezera Roopkund: Himalájské pleso obklopují stovky lidských koster

Četa dorazila k Johnsonovu srubu 9. ledna 1932. McDowell se znepokojením zaznamenal, že od chvíle, kdy tu byli s Kingem naposled, trapper svůj příbytek opevnil. V údolí opět panovalo ono zlověstné ticho jako předtím, protože muž uvnitř srubu nevydával žádný zvuk.

Policisté se rozestavili kolem srubu a Eames Johnsona hlasitě vyzval, aby se vzdal a vyšel s rukama nad hlavou. Ze srubu nezazněla žádná odpověď, zato se říčním korytem znovu rozlehla střelba. Trapper začal pálit, a když policisté krytí za stromy střelbu opětovali, své úsilí znásobil. Kromě pušky je zběsile ostřeloval i brokovnicí. Sám se naopak jevil div ne jako neprůstřelný, protože žádná ze střel vypálených na srub mu zjevně neublížila. Možná byl blázen, ale opevnit dřevěné stěny uměl.

Bylo zřejmé, že policisté se do chatrče neprobojují bez těžkých ztrát. A že muž uvnitř bude z nějakého důvodu bojovat do posledního dechu a do posledního náboje. Znovu se jich začala zmocňovat ta neodbytná otázka: Co je to, sakra, za chlapa?

Odpalte mu ten srub pod zadkem!

Obléhání trvalo den a noc a stále nepřineslo žádný výsledek. Mlčenlivý zabiják nepřestával střílet a všechny pokusy o dobytí své pevnosti vytrvale odrážel. 

„Když viděli, že ten zasraný malý srub snad vůbec nepropouští střely, rozhodli se chlapi od kanadské jízdní použít své podomácku vyrobené granáty z TNT a nacpat je Albertovi přímo do zadku. Rozmrazili obrovské množství dynamitu, zapálili krátký doutnák a prohodili nálož oknem dovnitř srubu. Následoval záblesk plamene a celý srub se vznesl v oblaku třísek z tříštícího se dřeva a valícího se černého kouře jako Bílý dům ve Dni nezávislosti. Střecha se propadla. Ze tří ze čtyř stěn nadělal výbuch piliny,“ popsal konečný útok na srub web Badass of the week.

George Mallory (uprostřed, označený kruhem kolem hlavy) a další členové expedice na Mount Everest z roku 1924. Mallory se svým spolulezcem Andrewem Irvinem přišli při pokusu o dobytí vrcholu o život. Dodnes není zcela jisté, zda jej dosáhli, nebo ne
Osud horolezců Irvinea a Malloryho halí tajemství. Na Everestu stanout nemuseli

Když se kouř rozplynul, vydali se policisté nenuceně k troskám, napůl v očekávání, že všechno, co ještě z Alberta Johnsona najdou, nacpou do neoznačeného pytle na mrtvoly a naloží na saně. „Naneštěstí pro ně, ten chlap měl jiné plány,“ glosuje Badass of the week.

Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, Albert Johnson po té strašlivé explozi stále žil. A co víc, nebyl zřejmě ani zraněný. Protože i když byl blázen, na útok se připravil opravdu dokonale; nejenže opevnil celý srub, kde si ponechal jen důmyslné střílny, ale také přímo uprostřed světnice, ve které žil, ručně vykopal hlubokou díru do země, a v té se teď schoval před výbuchem.

Když se policisté přiblížili, vyskočil najednou z této díry, v každé ruce pušku, a spustil šílenou palbu. Několik policistů postřelil a ostatní, šokované tímto nenadálým obratem situace, obrátil na bezhlavý útěk. Policejní výprava se vrátila do Aklaviku s nepořízenou, zatímco tajemný a jak se zdálo, zřejmě nezničitelný zabiják zmizel kdesi v pustině. To vše v situaci, kdy denní teploty činily -43°C a v noci klesaly ještě níž.

Hon se stává otázkou prestiže

Policisté Millen a Gardlund se vrátili k troskám srubu 14. ledna a zjistili, že Johnson je pryč. Jeho stopy dávno zapadaly sněhem. Příslušníci jízdní policie tiše doufali, že bez přístřešku zmrzne někde na ledových pláních a oni pak na jaře najdou jeho mrtvolu.

Brzy ale zjistili, že jen tak nechat být tuto věc nemohou. Johnsonův zuřivý osamělý odboj proti policejní přesile totiž neušel pozornosti médií, protože šokovaní policisté po návratu do Aklaviku široce vyprávěli, čeho byli svědky. V novinách začaly vycházet palcové titulky o „šíleném trapperovi od Krysí řeky“ a veřejnost získala nového hrdinu.

Obraz Frederica Remingtona „Jáma“ z roku 1897 ztvárňuje americké vojáky stojící nad povražděnými Šajeny, kteří byli postříleni při útěku z pevnosti Fort Robinson
Masakr ve Fort Robinson: Než zpátky do rezervace, raději zemřeme, řekli Šajenové

Je třeba mít na paměti, že v zimě roku 1932 se Severní Amerika už třetím rokem utápěla ve velké hospodářské krizi. Spojené státy i Kanada byly plné bezprizorních tuláků cestujících všemi možnými i nemožnými způsoby z místa na místo a zoufale hledajících práci – a s pocity bezmoci a beznaděje rostl také odpor těchto lidí ke všem státním složkám, s policií na prvním místě. Každý, kdo aspoň jednou skončil na policejní stanici zatčený za potulku, teď viděl v psychopatickém Johnsonovi nikoli zabijáka, ale sympatického bojovníka, který se nezdolně bije za svá práva. Jeho houževnatost a schopnost přežít krajně nehostinné podmínky mu pak získávala další příznivce. 

Dlužno dodat, že respekt k Johnsonovým schopnostem začala dávat najevo i policie. Inspektor Eames se o něm vyjádřil, že to rozhodně není hlupák, ale „bystrý a rozhodný muž a tvrdý i zoufalý charakter“. Současně ale bylo zřejmé, že má-li si nějakou úctu zachovat i policie, musí Johnsona dopadnout. Veřejnost byla zvědavá, jak se tento souboj bude vyvíjet, a v sázce byla veškerá prestiž státní moci.

Wilfrida Maye zvaného Wop najala Královská kanadská jízdní policie, aby jí pomohl sledovat nebezpečného trappera Johnsona ze vzduchuWilfrida Maye zvaného Wop najala Královská kanadská jízdní policie, aby jí pomohl sledovat nebezpečného trappera Johnsona ze vzduchuZdroj: Wikimedia Commons, Royal Canadian Mounted Police, volné dílo

Ten chlap zabil Millena!

Policejní vyhlídky byly chmurné. Muž zmizel v oblasti o rozloze 260 kilometrů čtverečních, ohraničené řekou Mackenzie na východě a Richardsonovými horami na západě. Toto teritorium nyní začali členové kanadské jízdní prohledávat. Kromě několika pátracích čet se do hledání zapojilo také 11 domorodých stopařů. 

Do 21. ledna muži stále nenarazili na Johnsonovu stopu a zásoby jim už docházely. Část stíhací výpravy pod velením inspektora Eamese se proto vrátila do Aklaviku, Edgar Millen se třemi dalšími policisty, Gardlundem, Vervillem a Riddellem, ale pokračovali v hledání.

Čtveřice zlatokopů, tři muži a jedna žena, rýžují zlato během kalifornské zlaté horečky
Nejslavnější zlatá horečka začala před 175 lety. Napsala neuvěřitelné příběhy

Brzy na to jim jeden z domorodých lovců žijících v pustině ohlásil, že v blízkosti Bobří řeky zaslechl výstřel z pušky. Millen si oddechl: to přece nemohl být nikdo jiný než Johnson! Konečně tohle martyrium skončí!

Navedl pátrací skupinu směrem, který mu označil Indián, a o devět dní později skutečně narazili na Johnsona. Jenže komunikace s tajemným psychopatem dopadla až hrůzně podobně jako všechny předchozí pokusy se s ním domluvit.

Millen předpokládal, že muž už bude po více než třítýdenním pobytu v divočině vyčerpán a bez střeliva, a tak Johnsona znovu vyzval, aby se vzdal. Šílený trapper však znal jedinou odpověď: střelbu. Vypukla další přestřelka, a tentokrát si už připsala i mrtvého, protože Johnson zasáhl Millena přímo do srdce.

„Riddell se právě prodíral cestou po hřebeni, když si všiml něčeho podivného. Vydal se tedy do krytu za širokým smrkem, aby se podíval blíž, když vtom mu zasvištěla ​​kolem hlavy střela. Verville neměl na střelce výhled a nemohl vědět, odkud to šlo. Riddell zařval: Pozor!, skočil na kraj srázu a sklouzl v hlubokém sněhu z dohledu. Millen, jenž mu kryl záda, si mezitím všiml Johnsonovy polohy, takže si klekl na jedno koleno a dvakrát vypálil; Johnson odpověděl třemi výstřely. Po tom třetím se Millen otočil, chvíli vzpřímeně stál, a pak okamžitě padl na tvář. Riddell, jenž se dostal do nové pozice, si uvědomil, že ona divně vypadající věc, kterou zpočátku zaznamenal, byla hlaveň Johnsonovy pušky vyčuhující z nějaké hromady,“ popsal tento střet Nash Neary.

Přestřelka pokračovala až do setmění bez valných výsledků. Riddell se se zbývajícími dvěma policisty nakonec stáhl, Millenovo mrtvé tělo vzali s sebou. Johnson znovu zmizel.

Vojáci Modré divize u Leningradu. Tuto divizi tvořily tisíce španělských a 159 portugalských dobrovolníků a branců, sloužících ve wehrmachtu na východní frontě. Bojovali tam ale i proti vlastním lidem, Španělům v Rudé armádě
Zkáza Modré divize. Po boku nacistů zabíjeli Španělé i své, vymstilo se jim to

„Johnson už prokázal, že je vynalézavý zálesák s pozoruhodnou výdrží. Své pronásledovatele mátl nejrůznějšími triky, například chodil ve sněhu pozpátku nebo se část cesty vracel ve svých šlépějích. Kdekoli to bylo možné, sledoval stezky jelenů karibu, což byl další účinný způsob, jak zamaskovat svou vlastní stopu. Dokázal si prorazit cestu i takovým křovím, které se zdálo být neproniknutelné. Zvládl se přesouvat v nečase, v jakém se i zkušení indiánští lovci raději drželi ve svých táborech. Neustále využíval terén ve svůj prospěch. Pohyboval se i v podmínkách, v jakých bylo dost těžké zůstat naživu, natož být na útěku,“ píše Kanadská encyklopedie.

Letadlo na něj

Inspektor Eames nakonec zažádal o nasazení vzdušné podpory a o sledování Johnsona ze vzduchu pomocí letadla. Bylo to vůbec poprvé, kdy Královská kanadská jízdní policie použila ke stíhání nějakého zločince letadlo.

Dne 5. února tak přistál v Aklaviku se svým jednoplošníkem Bellanca renomovaný poválečný pilot Wilfred „Wop“ May. „Mayova účast byla zásadní, protože mohl převážet na strategická místa muže i zásoby a hledat Johnsonovu stopu ze vzduchu, čímž ušetřil muže na zemi od vyčerpávajícího sledování trapperových slepých stop,“ píše Kanadská encyklopedie.

Devátého února ale uzemnila Mayovo letadlo vánice a zadržela v táborech i pozemní pátrací čety. Policisté nicméně předpokládali, že mají neochvějného poutníka konečně v pasti, protože ho zatlačovali k úpatí Richardsonových hor, jejichž průsmyky obsadili a hlídali.

Baronesa Eloise von Wagner Bosquetová se svými milenci
Záhada rakouské dobrodružky: Před 90 lety navštívila nudistický ráj, pak zmizela

O tři dny později obdržela policie ohromující zprávu, že Johnson tyto hory za děsivých podmínek překročil, protože jeho stopa se našla na jejich druhé straně na řece Bell.

„Letadlo opustilo Aklavik v neděli 13. února. Stopa byla zkoumána jak z letadla, tak ze země, a byla nepochybně identifikována jako Johnsonova, protože jeho sněžnice byly podomácku vyrobené a měly různé zvláštní rysy. Kvůli silnému větru, terénu podobnému ledovci a skutečnosti, že tundra byla místy zcela bez sněhu, se nedala sledovat nepřerušovaně. Určitě ale překročil nejvyšší vrchol ve výšce kolem tří tisíc metrů, protože jeho stopa zůstala na svazích klesajících dolů k řece Bell,“ píše Neary.

Čtrnáctého února zahlédl Wop May další Johnsonovy šlépěje na soutoku řek Eagle a Bell. Poté padla na oblast mlha, která mu opět znemožnila vzlétnout. K udanému místu se tak vydala další jedenáctičlenná stíhací skupina pod Eamesovým velením, v níž byli i Riddell, Gardlund a další policisté, kteří už měli s šíleným trapperem co dělat.

Dne 17. února se mlha zvedla a May mohl znovu vzlétnout. Byl právě ve vzduchu, když stíhací skupina dostala Johnsona v ohybu zamrzlé řeky do klinče. 

Dne 8. února 1968 zastřelila americká policie v Orangeburgu tři tamější studenty a dalších bezmála 30 v hromadné salvě zranila. Smrtelný incident se stal jedním z významných milníků v historii boje za rasovou rovnoprávnost. Na snímku protestující studenti
Masakr v Orangeburgu: Nejdřív zněla známá píseň, pak byla slyšet střelba a křik

Johnson se nejprve pokusil utéct, pak se ale vrhl do sněhu a vleže zahájil palbu, přičemž se kryl pomocí batohu. Ignoroval Eamesovy výkřiky, aby se vzdal, a postřelil dalšího policistu, tentokrát Herseyho. Muž měl štěstí, přežil. Za to nesmrtelného zabijáka jeho štěstěna konečně opustila: v křížové palbě byl několikrát zasažen, přičemž jedna střela, která mu přeťala páteř, byla smrtící.

Záhada trvá

Johnsonovo tělo bylo v Aklaviku podrobeno pitvě, a muž pak byl pohřben na místním hřbitově. V okamžiku své smrti měl u sebe 2410 dolarů v kanadské měně, 10 dolarů v americké měně, pět perel nízké hodnoty a malé množství zlata v podobě několika kousků zubařských zlatých plomb. Ani u něj, ani v troskách jeho srubu se nenašla žádná stopa vedoucí k jeho identifikaci. Jeho otisky prstů se neshodovaly s žádnými v kanadských nebo amerických policejních záznamech. Johnsonova skutečná identita zůstala neznámá.

„Šílený trapper“ začal téměř okamžitě žít další život, protože jeho až neskutečný příběh se stal námětem mnoha filmů, knih a článků, včetně novely Rudyho Wiebeho.

Nikdy také nepřestalo pátrání po jeho skutečné totožnosti. Kanadský autor Dick North vyslovil v roce 1989 názor, že šlo o amerického uprchlíka jménem Arthur Nelson. V roce 2009 prozkoumal Johnsonovy ostatky forenzní tým, který v televizním dokumentu Hon na šíleného trappera vyslovil závěr, že šlo buď o Američana, nebo o Skandinávce, a že byl zabit ve věku 30 let. Jinak ale zůstává neznámý psychopatický, ale současně až neuvěřitelně odolný zálesák záhadou i legendou kanadské divočiny.