A protože, jak tvrdí, tu ztrátu nese velice těžce, požaduje i "bolestné". Dohromady s náklady na právní zastoupení to dělá nějakých 67 milionů dolarů, které Američan vymáhá na čistírně za to, že - jak tvrdí - zašantročila jeho oblíbené kalhoty, napsala agentura DPA.

Právní spor, v jehož průběhu se vyprodukovaly tisíce stránek dokumentů, má v červnu konečně definitivně rozseknout soudkyně. Nejprve musí rozhodnout, zda vypátraný kus kalhot - jak tvrdí čistírenská firma - skutečně patří žalobci, který ovšem vehementně popírá, že by kdy visely v jeho skříni. A pak jde ještě o případná odškodnění. Žalobce, který je ostatně sám vystudovaným právníkem, chtěl původně předvolat 50 svědků, aby mimo jiné doložili "psychickou újmu", kterou mu tak bolestná ztráta milovaného kusu oděvu způsobila. Tehdy se ale soudkyně vzmužila a seškrtala seznam svědků na čtyři.

Celá ta sága se podle zpráv v médiích zrodila na jaře roku 2005, kdy Roy Pearson získal novou práci soudce ve Washingtonu. A shledal, že musí při této příležitosti překontrolovat a případně patřičně obnovit svou garderóbu. Ve skříni našel několik starších obleků, jejich kalhoty mu ale byly těsné, protože s lety poněkud přibral. A tak si vyhledal firmu Custom Cleaners, čistírnu a úpravnu oděvů v sousedství, provozovanou korejskými přistěhovalci. Podle soudních dokladů tam své kalhoty odnesl 3. května, aby si je mohl vzít na sebe při nástupu do nového úřadu o tři dny později. Pátého května ale ještě nebyly hotové a když si je Pearson chtěl vyzdvihnout následujícího časného rána - byly ztracené.

O týden později je majitelé firmy - rodina Čchongova - podle vlastního tvrzení úspěšně našli, Pearson ale o nich nechtěl ani slyšet: ty jeho, jak řekl, měly červené proužky, které ale na předloženém kusu šedých kalhot chyběly. Rozhněvaný právník požadoval napřed 1150 dolarů na nový oblek. Po čilé výměně dopisů a dokladů mu nakonec Čchongovi nabídli 12.000 dolarů, Pearson však odmítl.

Jak vyplývá z líčení amerických médií, nejenže mezitím dostoupila jeho bolest nad ztrátou nesnesitelné míry, ale patřičně tudíž vzrostly i jeho nároky na peníze k jejímu zmírnění. Pearson kromě toho ještě shledal, že se Čchongovi dopustili podvodu na spotřebitelích, protože prý měli ve své provozovně vyvěšeny cedulky s nápisy "Servis ještě téhož dne" a "Spokojenost zákazníků zaručena". Na obojí se prý Pearson spolehl a byl tedy hanebně oklamán. A protože by se to prý mohlo stát i dalším lidem, podal hromadnou žalobu jménem všech případných zákazníků z Washingtonu oklamaných čistírnou Čchongových.

Tu sice soud zamítl, Pearsonovy požadavky ale mezitím vzrostly do závratné výšky. Přišel například s tím, že mu Čchongovi musejí po dobu deseti let hradit jednou týdně výdaje za taxi, protože si prý v důsledku jejich přístupu musel najít vzdálenější čistírnu. K tomu uplatnil ještě 1000 hodin práce právníka a především objevil zákon na ochranu spotřebitelů ve Washingtonu, který zakotvuje v případě porušení svých ustanovení odškodné v částce 1500 dolarů denně.

"Pearson začal počítat", shrnul historku list Washington Post. "12 porušení zákona v období 1200 dnů, tři obžalovaní (Čchongovi). Jedna nohavice, druhá nohavice - a už to máte 67 milionů."

Nikdo sice nevěří, že si Pearson nakonec přijde na vyšší odškodnění, než v nejlepším případě pár tisíc dolarů, Čchongovým ale každopádně pořádně "pouští žilou". Jen sama jejich obhajoba stojí desetitisíce dolarů, citoval Washington Post právního zástupce rodiny Christophera Manninga. O ztrátě času, kterou jim to způsobilo, už ani nemluvě. Podle listu je Pearson bombardoval dlouhými dotazníky, mimo jiné i tímto: "Uveďte, prosím, názvy, plné adresy a telefonní čísla všech čistíren s vývěskou ´Spokojenost zákazníka zaručena´, které vám byly známy k 1. květnu 2005 - ve Washingtonu, v USA a na světě."