Britská a sovětská vojska vtrhla do Íránu 25. srpna 1941. Důvodem byla obava z vlivu, jaký měla na íránského vůdce Rezy Šáha Pahlavího německá třetí říše.

Šáh sice po vypuknutí války v roce 1939 vyhlásil íránskou neutralitu, ale ve svých ambiciózních plánech na rozvoj Íránu se hodně soustředil na německé technologie. V Íránu také začala působit německá výzvědná služba Abwehr, jejíž agenti měli za úkol ovlivňovat veřejné mínění v íránský prospěch.

Brity a Sověty to znepokojovalo, protože se obávali, že si Němci z Íránu udělají jednak svou základnu pro vojenské operace proti Sovětskému svazu, jednak že jim v jejich válečném úsilí začne vydatně pomáhat íránská ropa.

Tu však potřebovali rovněž Britové, kteří měli v Íránu své rafinérie (například anglo-perskou rafinérii Abadan, která v roce 1940 vyrobila osm milionů tun ropy a byla tedy klíčovou součástí spojeneckého vojenského průmyslu).

Jdeme na to

Když Němci napadli 22. června 1941 Sovětský svaz, začali navíc spojenci potřebovat Írán jako tranzitní kanál (tzv. Perský koridor) pro dodávky, jež byly životně důležité pro sovětské válečné úsilí. Protože konvoje po moři byly neustále napadány německými ponorkami, představovala transíránská železnice v tomto směru stále atraktivnější cestu. A dále šlo o zajištění ochrany Indie.

To vše vedlo k tomu, že v létě 1941 vyzvali Britové Írán, aby vysídlil Němce, kterých se v něm mělo nacházet podle britských informací zhruba pět tisíc, a ruská tajná služba NKVD začala vydávat zprávy, podle nichž se do Íránu přemísťují na krytých vozech a po železnici německé jednotky.

Reza Šáh žádost o vyhoštění německých státních příslušníků s bydlištěm v Íránu odmítl a popřel také, že by německé jednotky využívaly iránskou železnici.

V návaznosti na to začala sovětsko-britská invaze - byť výzkum britských zpravodajských archívů, provedený v 80. letech minulého století, dokázal, že míru německého vlivu v Íránu spojenci nejspíše záměrně nadsadili, aby tak ospravedlnili svůj vpád (například celkový počet německých občanů v Íránu nepřesahoval podle zpráv britského velvyslanectví v Teheránu z roku 1940 tisíc lidí). Invaze získala krycí označení "Operace tvář". 

Rychlá akce

Bez jakýchkoli vojenských spojenců, kteří by mu rychle přispěchali na pomoc, byl odpor Íránu rychle zlomen a neutralizován sovětskými i britskými tanky a pěchotou. Vojenské síly obou zemí se setkaly v Senně asi 180 kilometrů západně od Hamadanu a v Kazvínu 180 kilometrů západně od Teheránu. Írán byl prakticky poražen už po pěti dnech a strategicky cennou transíránskou železnici ovládli spojenci.

Na straně Íránu padlo asi 800 vojáků a 200 civilistů, kolem 7000 vojáků pak bylo zajato. Spojenecké ztráty byly úplně marginální: Britové ztratili 22 mužů a měli kolem 50 zraněných, Sověti hlásili 50 padlých a 100 zraněných. Oproti masakrům, k jakým v tu dobu docházelo na východní frontě na přístupových cestách k Moskvě a k průmyslovým a zemědělským centrům Sovětského svazu, tak invaze do Íránu představovala doslova procházku růžovým sadem.

Spojenci sesadili Rezu Šáha, který dne 16. září 1941 předal trůn svému synovi Mohammadu. Nový íránský premiér Fourughi následně souhlasil, že budou uzavřena německá, italská, maďarská a rumunská vyslanectví a všichni zbývající němečtí státní příslušníci na íránském území budou předáni britským a sovětským úřadům.

Sovětskému svazu se otevřela zásadní zásobovací cesta v podobě Perského koridoru, jímž začal brzy proudit obrovský tok zásob dosahujících více než pěti milionů tun materiálu ročně. Měl zásadní význam nejen pro boj Sovětů, ale i pro Brity bojující na Středním východě. Britsko-sovětsko-íránská válka, jakkoli krátká a v kontextu jedenačtyřicátého roku nekrvavá, tak měla zásadní dopad na další průběh druhé světové války.