Napětí mezi sovětským blokem a západním světem reprezentovaným Spojenými státy v roce 1960 rostlo. Sovětský vůdce Nikita Chruščov otevřeně hrozil Západu jadernou zkázou a vyzdvihoval účinnost sovětských jaderných střel. A úzkostlivě doufal, že bude mít v ruce pořád nějaké čerstvé trumfy, s nimiž bude moci hrát.

Musíme stihnout oslavy Velkého Října

Jednou z takových karet měla být nová mezikontinetální balistická raketa R-16, vyvinutá týmem sdruženým kolem hlavního kostruktéra Michaila Jangela. Ten se nemohl dočkat, až nejvyššímu představiteli Sovětského svazu své nové "děťátko" předvede. Spolu s maršálem Mitrofanem Ivanovičem Nedělinem, vrchním velitelem ruských strategických raketových sil, doufal, že bude moci věnovat první zkušební odpal této rakety Chruščovovi jako dárek k oslavám Velké říjnové socialistické revoluce, připadajícím na 7. listopad (podle starého carského kalendáře na 25. říjen).

Jak už se mnohokrát v dějinách potvrdilo, tam, kde je při finišování závěrečných prací nejdůležitějším faktorem patřičně nablýskaný termín a nikoli bezpečnost a dodržování všech procedur, je zaděláno na katastrofu.

Jangel povolil dodání první více než 30 metrů dlouhé a bezmála 150 tun těžké rakety (číslo LD1-3T) k otestování v kosmodromu Bajkonur již v září 1960, a to navzdory mnoha nevyřešeným technickým problémům. Někteří pamětníci tohoto projektu později prohlašovali, že od zahájení zkoušek 26. září 1960 provázely testování rakety potíže. Státní komise určená pro dohled nad celým projektem, jejíž složení schválil osobně Chruščov, nicméně stanovila jako datum zkušebního odpálení střely oficiálně 24. říjen 1960.

Raketa se přestěhovala do montážní budovy u odpalovací rampy číslo 42 a dne 21. října, v osm ráno místního času, byla na speciálně upraveném voze dopravena na finální odpalovací rampu číslo 41. Závěrečné testy přímo na rampě proběhly bez komplikací, dne 24. října měla být raketa odpálena.

Chyby, kam se podíváš

Jako palivo sloužila raketám směs kyseliny dusičné a hydrazinu, a to i přesto, že rozežírala kov a při hoření vytvářela jedovaté zplodiny. Sovětští vědci slabiny této směsi dobře znali, proto jí přezdívali "ďáblův jed".

Při čerpání paliva do rakety zaznamenal řídící tým startu jeho únik. Podle odhadů šlo o 142 až 145 kapek za minutu. Kolem 18. hodiny místního času tak byl start přerušen a technici začali pracovat na závadě. Velení kosmodromu navrhlo palivo vypustit, jenže v té době neexistoval žádný postup, jak to udělat. Navíc raketa, z níž bylo jednou odčerpáno vysoce korozivní palivo, už nemohla víckrát odstartovat. Pokud byla jednou natankována, musela být prostě odpálena, jinak byla na odpis.

Takovou možnost raketový tým, který byl pod velkým časovým i psychickým tlakem, pochopitelně připustit nechtěl. Techničtí vedoucí startu proto nakonec označili únik paliva za přijatelné riziko a odmítli start zrušit. Pověřili pouze chemickou jednotku, aby udržela únik pod kontrolou. "Je to jen drobnost," usoudil prý doslova Jangel.

Jako další krok ke zkušebnímu odpalu zkusili pozemní technici aktivovat elektronicky pyromembrány ve vedení druhého stupně rakety. A projevila se další chyba - kvůli konstrukčním vadám a špatně odvedené práci na elektrickém obvodu ovládacího panelu došlo při tomto pokusu namísto plánované aktivace ovládání druhého stupně k protržení pyromembrán mezi palivovými nádržemi a palivovým potrubím prvního stupně.

Pohonné látky tak začaly proudit z nádrží potrubím k motorům rakety, což znamenalo, že start už se nedal odložit - a jeho příprava se radikálně zkracovala. Aby toho nebylo málo, několik minut poté, co se protrhly membrány, selhal distributor elektrického proudu, jenž měl raketě dodávat energii. Souběžně s tím došlo k samovolnému odpálení pyrotechnického zařízení, jimiž se otevíral ventil na jednom z motorů druhého stupně rakety. Motor se zažehl a spaliny hoření během několika okamžiků propálily stěny nádrže paliva v prvním stupni. Bylo 18:45, třicet minut před plánovaným startem. A katastrofa se už nedala odvrátit.

Zemřely desítky lidí

Následovala obrovská exploze, která vyústila v ničivou zkázu lidských životů. K dovršení všeho zlého se totiž v bezprostředním okolí rakety pohybovalo mnohem více lidí, než kolik jich tam mělo být. 

Podle předpisů měl během čerpání paliva do rakety veškerý nepotřebný personál opustit oblast, jenže tohoto nařízení nikdo nedbal. Jak vrchní velitel maršál Nedělin, tak šéfkonstruktér Jangel bezpečnostní pravidla ignorovali a zůstali u rakety. Spolu s nimi tam bylo dalších asi 150 civilních i vojenských osob ze všech stupňů. Svou roli zde sehrála nervozita, nedočkavost, možná i snaha osobně přispět k co nejrychlejšímu vyřešení problémů, které se před startem objevily.

Ani velitel kosmodromu generál Konstantin Vasiljevič Gerčik nebyl schopen tváří v tvář vrchnímu veliteli raketových vojsk dodržování bezpečnostních pravidel prosadit. Podle některých pozdějších svědectví prý Gerčik v jednu chvíli navrhl, že nechá raketu odvézt z odpalovací rampy a vypustit z ní palivo, i když to bude znamenat její znehodnocení, Nedělin na to ale odsekl: "V jaderné válce nebude na takové věci čas!"

Teď bohužel Nedělin a s ním i mnozí další platili za předchozí chyby. Výbuch vytvořil na odpalovací rampě obrovskou ohnivou kouli o průměru až 120 metrů a způsobil takový žár, že lidi v bezprostředním okolí rakety - včetně samotného maršála - v okamžiku spálil na popel. Nezbylo po nich vůbec nic, jako kdyby se vypařili. Další podlehli plamenům nebo jedovatému kouři.

Očití svědci později popisovali děsivé scény. Rampu obklopoval plot, takže i lidé, kteří začali od rakety utíkat, končili v pasti. Další se pokusili zachránit skokem do studní vykopaných kolem startovacího komplexu, tam je však dostihly toxické výpary. Únik znesnadňoval i tající asfalt, v němž se zoufalým mužům bořily nohy. Na místě údajně zahynulo bezprostředně po explozi 74 lidí, dalších 49 bylo zraněno. Z nich ještě čtyři zemřeli v následujících třech měsících.

Počty mrtvých se však v různých zdrojích liší. Uváděno je například 92 mrtvých, které prý v prvních zprávách oficiálně potvrdilo sovětské velení, přičemž událost označovalo za leteckou katastrofu. V různých zdrojích najdeme i informace o 126 nebo dokonce o 200 mrtvých. 

Hlavní konstruktér Jangel explozi přežil - těsně před výbuchem totiž přemluvil své dva kolegy na cigaretu. Všichni tři si tak odskočili zakouřit, čímž se vzdálili od rakety. Když Jangel uviděl, co se stalo, chtěl údajně v nervovém šoku běžet zpátky k raketě, jeho společníci ho museli násilím zadržet.

Sovětský svaz celou katastrofu utajil (respektive ji vydával za leteckou nehodu) a ruská raketa R-16 byla nakonec zkušebně odpálena o rok později. Na památku katastrofy se však na Bajkonuru přestaly 24. října provádět starty raket. Tato tradice se až na výjimky udržuje dodnes.