V pondělí 23. února 1981 došlo ve Španělsku k neúspěšnému pokusu o puč, zosnovanému několika vysokými vojenskými důstojníky. Puč měl ukončit přechod země k parlamentní demokracii, zahájený po smrti španělského diktátora Franciska Franka v roce 1975. Vzpoura ale skončila krachem. Rozhodující roli při tom sehrál španělský král Juan Carlos I.

Střelba do stropu

Pokus o převrat začal, když 200 členů španělské policie pod vedením podplukovníka Antonia Tejera přepadlo dolní komoru španělského parlamentu, kde právě probíhalo hlasování o důvěře vládě nově navrhovaného premiéra Leopolda Calva-Sotela.

V polovině zasedání, kdy 350 přítomných poslanců jmenovitě odevzdávalo své hlasy, vrazili dovnitř pučisté a začali střílet do vzduchu. Výstřely zachytilo i rádio, jež přenášelo sněmovní zasedání v přímém přenosu. Vzápětí však začalo hrát vojenskou hudbu, protože pučisté dočasně ovládli rozhlasové a televizní vysílání.

Z budovy stačilo utéct jen několik reportérů, kteří si všimli blížících se ozbrojenců a dostali se z budovy dříve, než ji Tejerovi muži zablokovali.

V parlamentu zatím zavládl zmatek a křik. Uprostřed záměrně vyvolané paniky se pak přiblížil k řečnickému pultíku podplukovník Tejero, popadl mikrofon a namířil pistoli na předsedu parlamentu Landelina Lavillu. Na poslance pak začal křičet, ať si okamžitě lehnou na zem. „Lehnout! Všichni si lehněte!“ rozkázal Tejero, a aby svým slovům dodal důraz, vypálil z pistole opakovaně do vzduchu. Jeho muži pak spustili výstražnou salvu ze samopalů.

Tři výstřely zasáhly strop, další se zaryly do zdí a stolů. Místnost pokryl cihelný prach, vyděšení zákonodárci uléhali na břicha. Vystoupit proti Tejerovi se odvážil jen místopředseda vlády, generálplukovník Gutiérrez Mellado, jenž vyzval pučisty ke složení zbraní. Jeho rozkaz však zůstal pouhým gestem, byť mimořádně působivým a odvážným.

Skupina přihlížejících sympatizantů pučistů, která se zdržovala poblíž parlamentu, začala krátce po jeho obsazení zpívat španělskou fašistickou píseň Cara Al Sol (Tváří ke slunci).

Země na rozcestí

Proč k této napjaté situaci došlo? Fašistický diktátor Francisco Franco, který zemřel v roce 1975, za sebou zanechal silně rozpolcenou společnost. Ještě na sklonku své éry sice nabídl vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosi I., jenž se stal po jeho smrti skutečně španělským králem, ve veřejnosti i ve státní správě však nadále panoval hluboký rozpor v představách o dalším směřování země. Zatímco pravicoví „bunkeristé“ hájili pokračování dosavadního režimu, levicoví „aperturisté“ prosazovali přechod k liberálnějším poměrům.

Armádní důstojníci patřili pochopitelně spíše k těm prvním a postupné společenské uvolňování sledovali s nevolí. V odporu vůči němu je ještě utvrdil záměr španělské vlády z roku 1977 legalizovat španělské komunisty. Ministr námořnictva, admirál Pita da Veiga, složil na protest svou vládní funkci a začal vytvářet Vrchní armádní radu, v podstatě stínovou vojenskou vládu.

Také Antonio Terejo dal tehdy o sobě poprvé vědět. Shromáždil kolem sebe několik důstojníků a začal připravovat svůj první puč, jenž měl proběhnout 17. listopadu 1978. Pokus dostal jméno operace Galaxia podle jména kavárny, v níž se spiklenci scházeli, byl ale předem prozrazen a Tejero skončil na sedm měsíců ve vězení.

K dalšímu vyhrocení situace došlo začátkem 80. let, kdy vleklá vládní krize vyústila ve vyslovení nedůvěry premiérovi Adolfu Suárezovi, jenž rezignoval v lednu 1981.

Společenské napětí vyvrcholilo poté, co se dne 13. února 1981 objevila zpráva o údajném umučení Josého Ignacia Arreguiho, člena baskického nacionalistického hnutí ETA, který zemřel po deseti dnech strávených v policejní vazbě. Následovala generální stávka v Baskicku, po níž vláda odvolala několik policejních velitelů. Na ministerstvu vnitra však řada vysoce postavených činitelů sympatizovala spíše s Arreguiho vězniteli a vládní krok představoval v jejich očích nemístnou změkčilost.

V této situaci předstoupil před parlament Calvo-Sotelo, aby se pokusil získat jeho důvěru coby nový premiér. Napoprvé neuspěl, opakované hlasování se mělo uskutečnit 23. února. V ten den pučisté znovu udeřili.

Král zasahuje

Všechno teď záleželo na španělském králi Juanu Carlosovi I. Kdyby puč podpořil, mohl se mu pravděpodobně postavit i do čela a uchvátit největší díl moci pro sebe. Král se ale rozhodl jinak.

„Koruna nemůže tolerovat žádný čin, který by se jakoukoli formou pokoušel zasahovat do ústavy schválené španělským lidem,“ prohlásil v mimořádném televizním vysílání, oblečený do generálské uniformy. Vzápětí nařídil ozbrojeným silám, aby vzpouru potlačily a přijaly nezbytná opatření k udržení ústavního pořádku.

Situaci zjednodušilo to, že navzdory představám pučistů na většině území zůstal klid, jen ve Valencii vyhlásil pravicově zaměřený šestašedesátiletý generálporučík Jaime Milans del Bosch výjimečný stav a kvůli údajnému „vakuu moci v Miláně“ převzal nad regionem správu.

Do ulic Valencie vyjely tanky, obrněné transportéry, vozy s vodními děly a další těžká vojenská technika, zatímco tamější rozhlasové stanice obsadili vojáci. Bosch však zůstal osamocen, velitelé ostatních vojenských oblastí se k němu nepřidali.

Krále nakonec podpořil i generál Alfonso Armada, jenž se těšil jeho důvěře, byť s pučisty zprvu sympatizoval. Po rozhodném vystoupení Juana Carlose se vydal do parlamentu sjednat příměří. Následující den se vůdci vzpoury vzdali policii. Tejero skončil ve vězení, kde strávil 15 let. Propuštěn byl jako poslední z pučistů v prosinci 1996.