Býčí zápasy, kterých se Frank Evans v neděli ve Španělsku zúčastnil, nebyly ničím výjimečné. Aréna poblíž Malagy patří svou kvalitou k horším a fanoušků také mohlo být více. Přesto ten den podle vlastních slov cítil štěstí, jaké už dlouho nezažil.
Šestašedesátiletý Frank Evans se soustředil pouze na samotný zápas. Tento víkend to byl totiž jeho první po tříleté pauze. Tu si britský matador musel dát kvůli zdravotním potížím. Nejprve mu provedli operaci kolena a před půlrokem ještě čtyřnásobný bypass.
„Teď se už ale zase cítím skvěle,“ prohlásil poté, co vyšel z arény, kde přemohl býka vážícího 420 kil.
V blízké době by se rád vypravil ještě do Kolumbie, Peru a Ekvádoru, protože tam zatím nikdy nezápasil.
Evans, který je jediným britským toreadorem, má za sebou čtyřicetiletou kariéru a ukončit ji zatím neplánuje. „Během těch tří let, co jsem nezápasil, jsem viděl, jak moc mi tento sport chybí,“ řekl podle zpravodajského serveru BBC.
Právě proto zřejmě neuposlechl rad lékařů a rodiny, kteří ho nabádali ať je na sebe opatrný, protože už není nejmladší. „Věk je jen číslo,“ namítá otec dvou dětí a dědeček pěti vnoučat s tím, že nevětší štěstí cítí právě v býčí aréně.
Do té může podle Španělů vstoupit jen muž, který má cojones.
Ty podle Ernesta Hemingwaye, který si účastí na amatérských býčích zápasech dokazoval svou mužnost, rozhodně nemůže mít někdo, kdo je zbabělý. Otázkou zůstává, zda je v duchu této logiky zbabělý také vykleštěný býk, který cojones rozhodně nemá.