Rok 1820 nebyl pro Anglii právě ten nejšťastnější. Před pěti lety sice ukončila vítězstvím v bitvě u Waterloo definitivně napoleonské války a uzavřela s Evropou mír, ten se však neproměnil v žádnou prosperitu.

Naopak: na britských ostrovech přetrvával hladomor, jenž ještě zhoršilo uvalení speciální daně na dovážené obilí - šlo o takzvaný obilný zákon, který měl chránit anglické obilí před levnějším dovozem. To bylo sice výhodné pro britské sedláky, ale vedlo to ke zvýšení cen potravin, což radikalizovalo lidi ve městech. A městská populace v té době rychle rostla v důsledku rozvoje textilního průmyslu, za nímž přicházelo stále víc dělníků.

V srpnu 1819 došlo ke krvavému rozehnání masové demonstrace 60 tisíc až 80 tisíc textilních dělníků na Svatopetrském poli u Manchesteru jezdeckou kavalerií, po jejímž útoku zůstalo 12 až 18 mrtvých a zhruba 400 zraněných. Masakr vedl k dalším, tentokrát už celonárodním protestům.

Konzervativní vláda lorda Liverpoola na ně odpověděla schválením represivních vládních nařízení, majících za cíl omezit svobodu projevu a svobodu shromažďování a zároveň poskytnout policejním orgánům větší pravomoci ke stíhání protivládních kritiků. Opatření se však minulo účinkem: londýnské noviny otevřeně revoltovaly a snaha postihnout je vyvolala protestní reakci, která vedla až k založení celonárodních novin The Guardian.

Když tedy 29. ledna roku 1820 zemřel po 60 letech na trůnu anglický král Jiří III.,, odkázal svému synovi nervozní a neuspořádanou zemi, stojící na pokraji otevřené protivládní vzpoury.

Uřežeme jim hlavy a vystavíme je na mostě

Jen o tři týdny později došlo v Londýně k senzačnímu odhalení rozsáhlého spiknutí, jež mělo za cíl povraždit všechny členy vládního kabinetu a zřídit revoluční vládu, připomínající francouzský Výbor pro všeobecnou bezpečnost, výkonný orgán Národního konventu během Velké francouzské revoluce, neblaze proslulý organizováním revolučního teroru.

Komplot se připravoval řadu měsíců a vyvrcholil ve středu 23. února, týden po králově pohřbu. V půl osmé večer vylezla asi třicetičlenná skupina mužů na seník pod střechou malé a chátrající dvoupodlažní budovy v londýnské Cato Street, nacházející se v těsném sousedství Edgware Road v centru Londýna. 

Muži měli v plánu projít během 15 minut až na náměstí Grosvenor Square a proniknout do domu Dudleye Rydera, prvního hraběte z Harrowby, jenž byl ve vládě dlouholetým prezidentem Tajné rady. Tam pak hodlali povraždit celou vládu, jež se u hraběte scházela na večeři. Oběťmi se měli stát kromě Harrowbyho i britský premiér Robert Jenkinson, druhý hrabě z Liverpoolu, ministr zahraničí Robert Stewart, vikomt z Castlereaghu, případně další účastníci večeře.

Skupinu spiklenců vedl bývalý voják Arthur Thistlewood, který s jistou dávkou cynismu nazval chystaný atentát "West End Jobem". Podle jeho plánu měl jeden z účastníků komplotu pod záminkou nabídky prodeje pozemku proniknout k Harrowbymu do domu a v klíčovou chvíli umožnit vstup zbytku gangu.

Ten se pak měl v domě rozdělit na dvě skupiny. Jedna měla za úkol spoutat, nebo v případě odporu zlikvidovat služebnictvo a dostat pod kontrolu všechny místnosti, druhá, vedená Thistlewoodem, chtěla jít přímo do jídelny a vyřídit všechny přítomné ministry za pomoci ručních granátů, pistolí a nožů. 

Thistlewoodova pravá ruka, bývalý řezník James Ings, pak měl všem pobitým vládním činitelům uříznout hlavy, aby se daly vystavit na Westminsterském mostu.

Spiklenci mohli naletět policejní provokaci

Jakmile by se vypořádali s vládou, hodlali účastníci spiknutí obsadit londýnská vojenská kasárna, biskupství, Anglickou banku a oficiální sídlo londýnského starosty, odkud měla úřadovat jejich "prozatímní vláda". 

K jejich záměru je vedlo pevné přesvědčení, že země stojí na pokraji otevřené vzpoury a že svým činem dokážou podnítit celonárodní povstání.

"Bude to naše dobytí Bastilly," tvrdil svým stoupencům Thistlewood. Věřil si až do té míry, že začal opatrně předjednávat s britským politikem Johnem Camem Hobhousem možnost jeho jmenování hlavou nové vlády (Hobhouse krátce předtím strávil rok ve vězení pro své bonapartistické názory a byl považován za vůdce radikálů). 

Celá akce však ztroskotala na tom, že se ještě před uskutečněním provalila. A nestála za tím žádná zrada, ale daleko prostší důvod - policii se totiž podařilo od začátku nasadit mezi účastníky komplotu vlastního "špicla".

Policejním informátorem byl muž jménem George Edwards, o němž se někteří historici domnívají, že z vůle policie Thistlewoodovi dokonce myšlenku na násilný převrat osobně vnukl a že šlo od začátku o policejní provokaci - podle hesla, že nejlepším způsobem, jak odvrátit revoluci, je vytvořit ji, a pak ji veřejně rozdrtit.

Ať už je pravda jakákoli, spiklenci se se svými zbraněmi ani nedostali z Cato Street. Členové prvního londýnského policejního sboru, tzv. Bow Street Runners (u nás známého mimo jiné ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky, kde se jeden díl věnoval jeho založení) sledovali skrytě inkriminovaný chátrající domek v ulici po celé odpoledne, a když nabyli jistotu, že jsou všichni účastníci komplotu uvnitř, zaútočili na seník. 

V nastalé bitce se z domu probojoval Thistlewood, který srazil jednoho z policistů svou jezdeckou šavlí (šlo o Richarda Smitherse, jenž později svému zranění podlehl). Tvrdě se bránil také bývalý námořník a jamajský rodák William Davidson. Když ale přiběhli policistům na pomoc příslušníci královské stráže, podařilo se většinu spiklenců zadržet. 

Na Thistlewoodovo dopadení byla vypsána odměna tisíc liber. Díky vyhlášenému pátrání se nám dochoval také jeho podrobný policejní popis: "Arthuru Thistlewoodovi je asi 48 let, měří pět stop a deset palců (asi přes metr sedmdesát, pozn. red.), je zažloutlé pleti a podlouhlého obličeje, má široká ústa a dobré zuby. Pod pravou čelistí má jizvu, je štíhlý a vypadá jako voják… Obvykle nosí dlouhý modrý kabát a modré kalhoty."

Muž byl poměrně rychle dopaden - noc se rozhodl strávit v pronajatém pokoji na White Street, kde ho však jeden z místních sousedů poznal a okamžitě uvědomil příslušníky policejního sboru. Ti si pak pro vůdce spiklenců došli ráno, když byl ještě v posteli. 

Zemřít bez randálu

Všech třináct spiklenců bylo dopadeno a obviněno z velezrady. Soudu s nimi se zúčastnili i všichni členové vlády, jejichž smrt tito delikventi plánovali: premiér lord Liverpool, ministr zahraničí Castlereagh, ministr financí Henry Addington, tajný rada Harrowby, nebo britský vojevůdce Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu. Ten si musel vyslechnout i nenávistný Thistlewoodův výkřik: "Toho darebáka Wellingtona bych zabil nejradši z nich všech!"

Další ze spiklenců James Ings zase na členy vlády vyštěkl: "Přivedl nás sem hlad. Smrt pro mě bude potěšením. I kdybych měl padesát krků, nechal bych si je raději zlámat jeden po druhém, než abych viděl své děti hladovět!"

Ačkoli Thistlewood přiznal svou vinu, nikdy neprojevil žádnou lítost. "Mrtvý jsem už od chvíle, kdy svobodu a spravedlnost vyhnala z této země skupina darebáků. Jejich žízeň po krvi je stejná jako po lupu," prohlásil před soudem.

Soudní jednání nakonec skončilo pěti rozsudky smrti, k nimž byli kromě Thistlewooda odsouzeni ještě čtyři jeho nejbližší spoluspiklenci: John Thomas Brunt, William Davidson, James Ings a Richard Tidd. Ostatním byly tresty smrti změněny na doživotní vyhnanství v Austrálii.

Osud pětice se naplnil ráno 1. května 1820 v Newgate před očima zhruba stotisícového davu, z nějž mnozí platili tři guineje za možnost sledovat popravu z oken okolních domů s dobrým výhledem na popravčí lešení. Na klidný průběh exekuce pro jistotu dohlížely dvě strážní jednotky s osmi děly.

Spiknutí zkrachovalo, ale svůj historický význam přesto splnilo - volání po svobodě a rovném přístupu v britské společnosti zesílilo a pomohlo nastavit nový kurz britské politiky, jenž vedl až k Reformnímu zákonu z roku 1832. Stalo se tak dalším katalyzátorem pro soudobé definování britské demokracie.

Když kat navlékal smyčku kolem krku Ingsovi, začal muž zpívat hymnu britských radikálů, píseň "Svoboda, nebo smrt". Thistlewood, který až do té chvíle přijímal celý obřad se stoickým klidem, ho okřikl: "Buď zticha, Ingsi. Můžeme zemřít bez toho randálu!"