To by samo o sobě stačilo na existenci konfliktů mezi okolními státy. Nejde však jen o přírodní zdroje. Velkou roli hrají křivdy minulosti, narůst nacionalismu a velmocenský růst Číny.

Hlavními aktéry sporů v Jihočínském moři jsou Čína, Tchaj-wan, Vietnam a Filipíny, jeho část si nárokují také Malajsie a Brunej. V pletenci konfliktů nejde o nic menšího než uspořádání poměru sil v západním Pacifiku s možnými dopady na globální rovnováhu sil.
Jako hlavní zdroj nekončícího sporu bývají často označovány nerostné suroviny. Hlavním faktorem je však něco jiného než „obvyklý podezřelý" v podobě ropy a zemního plynu. Ve hře je rostoucí touha Čínské lidové republiky ustanovit regionální hegemonii a odčinit tak období zhruba sta let ohraničené první opiovou válkou (1839–1842) a druhou čínsko-japonskou válkou (1937–1945), považované v Číně za „století národního ponížení".

Na straně menších aktérů, jako jsou Vietnam a Filipíny, jde o podobně silné nacionální cítění spojené s obavou z negativních dopadů případné čínské hegemonie.

V neposlední řadě spor nutně vtahuje i Spojené státy, které tradičně trvají na principu otevřeného moře, usilující o udržení regionálního statu quo.

Dlouhá tradice

Počátky sporu sahají do začátku 30. let minulého století. Režim Kuomintangu (KMT), který Čínské republice vládl téměř celou dobu od jejího založení v roce 1911, se v roce 1948 dostal na pokraj porážky v občanské válce s Čínskou komunistickou stranou (ČKS) pod vedením Mao Ce-tunga.

Když se KMT následující rok stáhl do exilu na Tchaj-wanu, vzal s sebou i teritoriální nároky Čínské republiky. Čínská lidová republika, která vznikla 1. října 1949, ovšem převzala stejné nároky a o 50 let později se stala hlavním hybatelem dění v regionu. Spor o Jihočínské moře je tak silně propojen s konfliktem mezi Čínou a Tchaj-wanem, který usiluje o udržení své suverenity a zároveň stále formálně trvá na nárocích vznesených Čínskou republikou před koncem občanské války v roce 1949.

Zájem USA

V roce 2001 Jihočínské moře poznamenalo i čínsko-americké vztahy, když se pobliž Hainanu srazilo americké průzkumné letadlo s čínským stíhacím letounem. Americké letadlo přistálo nouzově na Hainanu, zatímco čínský letoun havaroval a pilot pravděpodobně zahynul.

Spojené státy trvají na svobodném pohybu lodí mimo teritoriální vody, tedy že žádný stát nemá právo uvalovat omezení na svobodu pohybu mimo pásmo 12 námořních mil (22,2 km).

Čínská pozice je tvrdší a pravděpodobně v rozporu s mezinárodním právem. Čínský postup se dá přirovnat ke krájení salámu na tenké plátky. Každý jednotlivý krok mění situaci ve prospěch Pekingu, což vede k zásadní proměně rovnováhy sil ve sporné oblasti.Největší dosavadní změnou je výstavba umělých ostrovů ve Spratlyho souostroví, do které se Peking pustil v roce 2014 a jejímž výsledkem je série ostrovů vybudovaná na korálových útesech a dalších menších útvarech.

To umožňuje Číně vybudovat síť letišť a radarů, čímž posiluje svou přítomnost. Ne vše ale hraje do karet Pekingu. Vietnam a Filipíny ztrácejí ve sporné oblasti pozice, o to více ovšem usilují o bližší spolupráci s USA. Znepokojena navíc není jen Amerika, Filipíny či Vietnam. Čínská asertivita vyvolala reakci i v Japonsku, Indii a Austrálii.

Výsledkem čínského postupu sice může být kontrola nad sporným územím, ale za cenu vzniku neformální bezpečnostní aliance zahrnující kromě USA, Vietnamu a Filipín i Japonsko a Indii. Vzhledem k dlouhodobému úsilí Číny o oslabení pozice USA v regionu a vybudování pozice regionálního hegemona by zisk kontroly nad Jihočínským mořem byl za těchto podmínek Pyrrhovým vítězstvím.
(Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky).

MICHAL THIM