V neděli 5. července 2020 oznámily veřejnoprávní rozhlasová a televizní stanice Bosny a Hercegoviny, že úřad pro turistiku zahájil za podpory města Višegrad (jde o město v jihovýchodní Bosně a Hercegovině na přirozeném dopravním tahu mezi srbským městem Užice a bosenskou metropolí Sarajevo, nikoli o maďarský Visegrád, pozn. red.) propagační kampaň na podporu příjezdové turistiky.

Čekáme vás v hotelu, kde se znásilňovalo

Kampaň má slogan "Čekáme vás ve Višegradu" a její součástí jsou i dárkové vouchery do místních hotelů. Očekává se přitom, že mezi hotely, jež se stanou součástí kampaně, se zařadí také hotel Vilina Vlas, nacházející se mimo město. Turistické úřady Republiky Srbské jej trvale doporučují. A v sociálních sítích to vyvolává pobouření, protože tento hotel "proslul" v době občanské války v roce 1992 jako místo, kde byly masově znásilňovány násilím zadržené bosňanské ženy.

Temná minulost hotelu se znovu dostala na stránky světových médií v souvislosti s 25. výročím masakru ve Srebrenici, při němž bylo v červenci 1995 zabito více než osm tisíc bosenských muslimů.

Historie Vilina Vlas coby zadržovacího sadistického tábora pro ženy sice předcházela tomuto zločinu o tři roky, nicméně se opět připomněla jako memento toho, jak snadno může vést dehumanizace určité skupiny obyvatel k válečným zločinům, i toho, jak ochotně lidé na tyto zločiny opět zapomínají.

"Předpokládá se, že ve Vilině Vlas bylo zadržováno nejméně 200 bosňanských dívek a žen, které tu byly systematicky znásilňovány," uvádí server TRT World. Znásilňovateli byli většinou srbští vojáci, kteří chtěli tímto způsobem "zasít do bosňanských dívek srbské osivo", jak to údajně prohlásil jeden z násilníků nad svou obětí.

Zastřeleni a hozeni z mostu

V roce 1991 žilo ve Višegradu, nevelkém městě v jihovýchodní Bosně, kolem 20 tisíc obyvatel. Převažovali tu Bosňané, tedy bosenští muslimové, kteří se zde stali během občanské války z valné části (63 procent) obětí etnických čistek.  

K jednomu z největších zvěrstev došlo na slavném mostu Mehmeda Paši Sokoloviće ve Višegradu, který byl postaven v 16. století osmanskými Turky a patří k bosenským památkám zapsaným do seznamu světového dědictví Unesco. Na most byli na jaře a v létě roku 1992 naháněni ve velkém počtu bosňanští civilisté - na mostě pak byli zavražděni a svrženi do řeky Drina.

Nebylo to mimochodem poprvé, co byl historický most ve Višegradu zneužit ke genocidě Bosňanů. Podle knihy Most na Drině nositele Nobelovy ceny Iva Andrice se na něm zabíjelo i během druhé světové války. Jen v říjnu 1943 bylo na mostě podle Andrice povražděno asi patnáct set Bosňanů, které zde ubili Četnici Dragoljuba Mihailoviće.

V létě 1992 prý bylo zavražděných a naházených z mostu do řeky tolik, až to vedlo k děsivé stížnosti ze strany ředitele vodní elektrárny Bajina Basta z dolního konce řeky za srbskou hranicí. Ředitel tohoto závodu v ní prý žádal višegradskou městskou policii, aby "zpomalila tok mrtvol po Drině, protože ucpávají propustě v přehradě tak rychle, že není možné sehnat dost zaměstnanců, aby je odstraňovaly". Britskému listu Guardian to později převyprávěl višegradský policejní inspektor Milan Josipovic.

Těla obětí byla zahrabávána do masových hrobů a někdy pálena, aby se zahladily stopy po zločinu. Podle TRT World se často stávalo také to, že zahrabaná těla byla znovu vykopána a převezena na nákladních autech do "sekundárních", někdy dokonce "terciárních" hrobů. Jako pohřebiště posloužily v mnoha případech také rokle, jezera nebo právě řeky. 

Vedle masakru na mostu Mehmeda Paši Sokoloviće docházelo podle TRT World k válečným zločinům i na jiných místech Višegradu. Například ve dnech 14. a 27. června 1992 bylo v ulicích Pionirska a Bikavac ve dvou různých domech zaživa upáleno více než 140 civilistů, většinou žen a dětí včetně dva dny starého novorozence. Násilníci je zamkli uvnitř domů, které pak zapálili.

Děsivý tábor v hotelu

Podle Ediny Becirevicové, profesorky bezpečnostních studií na Sarajevské univerzitě a autorky knihy "Genocida na řece Drině" bylo znásilňování žen a dívek součástí systematického páchání genocidních zločinů s cílem vyhladit bosenské obyvatelstvo.

Hotel Vilina Vlas, nacházející se sedm kilometrů od Višegradu, patřil mezi znásiňovacími tábory mezi ty nejznámější. Jednou z obětí, která se sem v první polovině 90. let jako zajatkyně dostala, byla podle TRT World Jasmina Ahmetspahicová. Po čtyřech dnech opakovaného znásilňování ukončila svůj život skokem z okna hotelu.

Teprve v roce 2009 byl za hromadné znásilňování pravomocně odsouzen první jednotlivec, bosenský Srb Željko Lelek, jehož odvolací soudní tribunál Bosny a Hercegoviny poslal za zločiny proti lidskosti na šestnáct let do vězení. Mezi činy, jichž se měl Lelek dopustit mezi dubnem a červnem 1992, přitom soud výslovně zmínil i několikanásobné znásilnění muslimských žen v hotelu Vilina Vlas.

Podle webu Global Voice čelily masovému znásilnění v hotelu Vilina Vlas stovky bosňanských žen, které zde byly drženy jako sexuální otrokyně a denně byly vystavovány útokům ze strany srbských vojáků i ruských a srbských paramilitárních jednotek. 

Turistická destinace? To snad ne, zlobí se mnozí

Když Srbsko po ukončení občanské války ovládlo Višegrad, otevřelo hotel Vilina Vlas jako lázeňsko-hotelový komplex a vytvořilo z něj letovisko sloužící zejména zahraničním turistům.

Mezi hosty hotelu se zařadila mimo jiné australská herečka Kym Vercoeová, která zde pobývala v létě 2008 poté, co jí přátelé doporučili navštívit Višegrad. Když zjistila, že hotel byl v roce 1992 jedním z nejznámějších znásilňovacích táborů na území někdejší Jugoslávie, napsala o něm po návratu do Austrálie divadelní hru "Sedm kilometrů severovýchodně: Představení geografie, turismu a zločinu". Podle oficiální anotace se v ní "současně seznámíte s pojmy nevědomosti, zeměpisu, cestovního ruchu a zločinu". 

Reprezentantem opačného přístupu je rakouský spisovatel Peter Handke, nositel Nobelovy ceny za literaturu z loňského roku, který patří mezi přední apologety někdejšího srbského vůdce Slobodana Miloševiče a ve svých pracích nepřetržitě popíral, že by se Srbové dopustili na Bosňanech jakýchkoli zvěrstev, natož genocidy.

Handke popisuje masakr ve Srebrenici jako odvetu za předchozí vraždění Srbů muslimy a zpochybňuje také vinu Milana Lukiće, velitele srbských paramilitárních jednotek, kterého Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil na doživotí za zločiny proti lidskosti, spáchané ve Višegradu v letech 1992 a 1993. Příznačné přitom je, že i on byl hostem hotelu Vilina Vlas.

Neblaze proslulý višegradský hotel se dnes coby "Rehabilitační centrum Vilina Gras Višegrad" znovu těší světové pozornosti, a to zejména v souvislosti s dárkovými turistickými vouchery na jeho stravovací a lázeňské zdravotnické služby, které paradoxně vydalo Ministerstvo obchodu a cestovního ruchu Republiky Srbské.

"Propagační kampaň Čekáme vás ve Višegradu je skvělou příležitostí k přilákání většího počtu turistů do našeho regionu, protože jsme tento nápad podpořili a nabídli pobyt v našem zařízení jako cenu. Prostřednictvím digitálních porpagačních nástrojů chceme turistům ukázat, že jim máme co nabídnout a že čekáme všechny, kdo se k nám vrátí a třeba s sebou přivedou i nové hosty," uvedla ředitelka Rehabilitačního centra Vilina Gras.

Na mezinárodních sociálních sítích však budí srbská propagační iniciativa spíše odpor. Na Twitteru vznikla petice proti tomu, aby byl hotel propagován jako turistická destinace.

Server TripAdvisor pozastavil na základě negativních ohlasů u hotelu Vinana Vlas zveřejňování recenzí na pobyt a přestal jej doporučovat. "Popření genocidy není jen útokem na dějiny jedné konkrétní skupiny, ale představuje hrozbu všem, kdo věří, že paměť a znalost minulosti je jedním z klíčových kamenů naší civilizace, a všem, kdo věří v konečné vítězství rozumu," komentuje propagační aktivitu srbské vlády server TRT World.