Kliknutím zvětšíteV noci z 22. na 23. července 1940 si posádka rybářské plachetnice z malého ostrova Owey na severozápadním pobřeží Donegalu všimla při nočním lovu asi sedm kilometrů severně od ostrova něčeho, co se podivně vznášelo na mrtvolně klidné mořské hladině. Když doplula blíž, zjistila, že jde o záchranný člun s plně vztyčeným stěžněm, který byl převrácen do vody. Rybáři přivázali zpola potopené plavidlo za svou loď a s námahou je odtáhli na břeh.
Na ostrově zjistili následující ráno za denního světla překvapivou věc. Boky člunu byly proděravělé střelami a na jeho dně se povalovala hrstka vystřílených nábojnic. V dírách po střelách se tu a tam zachovaly kusy látky, jako kdyby se je kdosi zoufale snažil ucpat před pronikající vodou. Na některých látkových útržcích bylo cosi, co vypadalo jako stopy krve. Člun nesl štítek se jménem lodi, k níž původně patřil - bylo to jméno zmizelého zaoceánského parníku Arandora Star.
Bylo zřejmé, že loď, jež vyplula před třemi týdny, postihla nějaká katastrofa, zřejmě spojená s bojem. Loď byla pohřešována, nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Pravda však vyšla najevo ještě, než skončila válka.
Loď na poslední cestě
Arandora Star byla velká dopravní loď s výtlakem 15,2 tisíce tuny, která patřila londýnské společnosti Blue Star Line. Na vodu byla spuštěna v roce 1927 a před druhou světovou válkou sloužila jako zaoceánská výletní loď cestující téměř do všech oceánů světa. Po vypuknutí války ji zrekvírovalo britské ministerstvo války coby evakuační transportní plavidlo. V roce 1939 se na Arandora Star přepravily do Británie ženy a děti z ostrova Malta, ležícího téměř přesně v půli Středozemního moře, který měl zásadní strategickou polohu pro kontrolu nad lodní dopravou ve Středomoří, takže se těšil mimořádnému zájmu britské armády.
Poté byla Arandora Star převelena do Atlantiku, kde obstarávala spojení mezi britskými ostrovy a Kanadou a převážela do Británie spojenecké kanadské jednotky.
Po pádu Francie v červnu 1940 zesílilo nebezpečí německé invaze na britské ostrovy. Německým spojencem byla v té době už Itálie, britská vláda se proto rozhodla odeslat do Kanady italské a německé civilisty žijící v Británii, které začala vnímat jako bezpečnostní hrozbu.
Na palubu transportní lodi, za niž byla zvolena právě Arandora Star, se nalodilo 734 internovaných Italů, převážně obchodníků, trhovců, holičů a dalších profesí, a dále 479 německých mužů. Menší část plánovaného transportu pak tvořilo 86 německých válečných zajatců, zajatých britskými expedičními jednotkami. Spolu s nimi se nalodilo také 200 britských vojáků, jejichž úkolem bylo dohlížet na zajatce, a dále 174členná lodní posádka. Loď nebyla vyzbrojena děly, proti případnému útoku se mohla bránit jen několika těžkými kulomety. Na svou poslední pouť vyplula z Liverpoolu 29. června (podle některých zdrojů 30. června) 1940.
Nebyl to příliš dobrý čas pro zaoceánskou plavbu lodi státu, který vstoupil do válečném stavu s dalšími mocnostmi. Letní počasí s sebou neslo dlouhé dny, krásné počasí, klidnou oblohu - a s tím bohužel spojenou jasnou viditelnost, jež činila z obřího transportního parníku zranitelný cíl. Edgar Wallace Moulton, kapitán Arandora Star si toho byl dobře vědom a během plavby si na počasí opakovaně postěžoval, ale jinak nemohl s daným problémem nic dělat.
Oběť cynické soutěže
V téže době se danou oblastí vracela do Německa ponorka pod velením kapitána Günthera Priena. Ten nebyl právě v nejlepším rozpoložení. Byl sice již ve svých 32 letech uznávaným válečným hrdinou, ale současně byl pod tlakem jednoho ze svých studentů, kapitána Endrasse.
Němečtí ponorkoví kapitáni totiž v té době soupeřili mezi sebou o získání ceny za nejvyšší tonáž lodí potopených během jednoho měsíce a Prien měl pocit, že bude coby mistr zahanben svým studentem, protože mu na něj chybělo dobrých 5000 tun, na ponorce chyběla munice a měl jen jedno torpédo.
A právě v této chvíli mu vplula do cesty Arandora Star, loď s více než trojnásobným výtlakem oproti tomu, jaký potřeboval. Ačkoli měl jediné torpédo, jež navíc považoval za vadné, tuto příležitost si nechtěl nechat ujít. Zaměřil pravobok lodi a vypálil. Jeho obavy se ukázaly liché, torpédo fungovalo. Po nárazu do boku lodi explodovalo.
Výbuch zasáhl zadní strojovnu lodi a okamžitě zabil veškeré její osazenstvo. Současně vmžiku vyřadil z provozu turbíny a hlavní i záložní generátory energie, takže na lodi zhasla veškerá světla. Strojovnu zaplavila voda. Parník ještě stačil vyslat nouzové volání, brzy na to se však začal pokládat na pravobok a potápět. Osud obří lodi byl zpečetěn.
Panika na palubě
Na palubě se nacházelo 14 pevných záchranných člunů a 90 nafukovacích, naloďování do nich však provázela pochopitelná panika a zmatky. Dva pevné záchranné čluny se při spouštění poškodily natolik, že se nedaly použít. Zbývajících deset a nejméně polovinu nafukovacích člunů se sice podařilo dostat na vodu, ale některé byly beznadějně přetížené a jiné zase téměř prázdné.
Podle BBC zřejmě vypukla o některé čluny menší bitva mezi italskými zajatci a britskou posádkou - zatímco Italové se cpali do člunů, britští vojáci zřejmě ve snaze předejít panice vypálili kolem člunů několik dávek, čímž ovšem některé z nich proděravěli.
Jiná svědectví naopak hovoří o tom, že část Italů se bála do člunů nastoupit.
V 7:20 ráno se loď definitivně převrátila, což způsobilo smrt řady lidí, kteří do té doby zůstali na palubě. "Viděl jsem, jak se potápějící lodě chytají stovky mužů, vypadali jako mravenci. Pak se loď na jednom konci zvedla, zajela rychle pod hladinu a vzala muže s sebou… Hodně si jich zlomilo vaz při skocích do vody, další se zranili, protože dopadli doprostřed trosek," popisoval dění na palubě seržant Norman Price, jeden z britských vojáků, který katastrofu přežil (jeho svědectví zachytil spisovatel Ian Hawkins v knize Destroyer: An Anthology of First-hand Accounts of the War at Sea 1939–1945).
Počet obětí se podle různých zdrojů liší od 682 až po 805 lidí, řada těl se bohužel nikdy nenašla. Při katastrofě zahynulo kolem 200 britských vojáků, ostatní mrtví pocházeli z řad zajatců. Přeživší zajatci byli transportováni zpět do Liverpoolu, odkud byli v dalším týdnu transportováni do vězeňských táborů v Austrálii.
Pozůstalí po obětech se ve výroční den tragédie dodnes scházejí v italském kostele svatého Petra v Londýně. Upomínky na katastrofu dnes najdeme na řadě míst světa. V liverpoolském přístavu připomíná osud Arandora Star pamětní deska. V Parmě je po této lodi pojmenována cesta. Ve městě Lucca v Toskánsku byl v roce 2004 odhalen na nádvoří muzea Nadace Paola Cresciho pro dějiny italské emigrace památník 31 místním rodákům, kteří se zařadili mezi oběti neštěstí. A na jména německých pasažérů zahynulých při katastrofě odkazují známé "kameny zmizelých", neboli pozlacené dlažební kostky nesoucí jejich jméno. Tyto kameny se staly v posledních letech neokázalou připomínkou obětí druhé světové války v řadě měst střední Evropy, včetně měst českých.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
