Piráti protěže (Edelweißpiraten) nebyli žádným uvědomělým odbojovým hnutím, které by se postavilo Hitlerovi na odpor. Byla to jen volně organizovaná subkultura mladých lidí v dospívajícím věku, složená z různorodých mladických gangů a part. Mezi její členy se řadili třeba tzv. "Kittelbachští piráti" z Oberhausenu a Düsseldorfu, "Navahové" z Kolína nad Rýnem nebo "Toulaví týpci" z Essenu.
Ve všech případech šlo o oficiálně neorganizované místní party mladých lidí, pocházejících nejčastěji z dělnického prostředí, kterým šla na nervy sešněrovanost Hitlerova režimu - zejména povinné členství v nacistické polovojenské mládežnické organizaci Hitlerjugend, kde byli chlapci odděleni od dívek a kde vládl přísný velitelský režim.
Trampové a pásci proti Hitlerovi
Party se proti tomu bouřily a právě společný odpor je ve 30. letech spojil dohromady. Dovedl je i k obvyklému paradoxu, že kvůli odmítání uniformnosti si tihle teenageři nakonec vytvořili uniformy své vlastní - aby se co nejvíc odlišili od hnědých košil Hitlerjugend a od rigidních nacistických vojenských stejnokrojů, nosili nejčastěji kostkované "kovbojské" košile, rozhalenky, rozdrbané kraťasy a podobně. Jejich dalším poznávacím znakem se stal odznak s alpskou protěží.
Začátek 2. světové války:
Fotogalerie: Invaze do Polska 1. září 1939 - začátek 2. světové války
Pokud už k něčemu vzhlíželi, pak bylo spíš volné trampské a tábornické hnutí Bündische Jugend, jež se v Německu objevilo po první světové válce a vyrůstalo na skautských principech a lásce k životu ve volné přírodě.
"Piráti se vyhýbali povinnostem Hitlerjugend, chtěli se bavit bez politického dohledu a staré tulácké písničky přezpívávali verzemi, v nichž si s Hitlerjugend se zálibou vyřizovali účty," uvedl o Pirátech protěže v roce 1973 Daniel Horn ve studii o sociálním složení mladého hnutí odporu ve Třetí říši.
Známou se stala třeba písnička party Navahů (Navajos) z Kolína, v jejímž textu mimo jiné bylo: "Z Hitlerovy moci slábnem a drží nás v řetězech, ale jednoho dne je rozbijem. Budem zase svobodní. Tvrdé jsou naše pěsti a nože pod zápěstím, za svobodu mládí Navajos bojují. Po březích Rýna půjdeme a Hitlerjugend smeteme. Naší písní je svoboda, láska a život, jsme Piráti protěže."
Práci v továrnách odbývali, jen aby se neřeklo, a o víkendech vyráželi do přírody, kde, jak věřili, je nikdo nebude špehovat ani udávat. Také se tu mohli oddávat milostným radovánkám, které jim segregované hnutí Hitlerjugend upíralo.
"Dohromady jsme se začali dávat především proto, že Hitlerjugend usilovalo v některých věcech o nadvládu, které jsme se nechtěli podrobit," řekl vyšetřovatelům gestapa po pozdějším zatčení jeden z pirátů.
Jiný uvedl, že jejich parta "chtěla jednoduše trávit volný čas cestováním jako svobodní kluci a dělat, co je baví".
"Možná bychom je měli chápat vznikající kontrakulturu mládeže 20. století, která odmítá ubíjející ideologii totalitního státu, ale není si dosud jistá svými vlastními plány," popsal Piráty protěže Horn.
Odpor se mění
Piráti tak zřejmě nebyli podobně jednoznačnými, rozhodnutými a mravně ukotvenými bojovníky proti fašismu jako třeba Sophie Schollová, členka a posléze vedoucí nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže, popravená v roce 1943 za distribuci protinacistických a protiválečných letáků. Pro nacisty představovali spíš nedisciplinovanou chásku, která se prala s Hitlerjugend.
Jenže s rostoucím terorem Třetí říše se měnil i odpor pirátů. Kvůli tomu, aby si udrželi osobní sféru svobody, nakonec podstupovali neuvěřitelná rizika. Nedospělí rychle dospívali.
Hodně part poslouchalo zakázané vysílání zahraničních rozhlasových stanic a k toulkám po přírodě přidalo i útoky na symboly nacistické nadvlády a sabotáže v továrnách. Řada jich také ukrývala židovské uprchlíky nebo německé vojenské dezertéry, prchající z bojišť, kde se moc Třetí říše začínala od roku 1943 hroutit.
S tím se stupňoval i protitlak nacistických úřadů, které neváhaly sáhnout v případě dopadení některého z pirátů k mučení ani k drakonickým trestům.
Řada pirátů ve válkou stále zpustošenějším Kolíně nad Rýnem se kolem roku 1943 dostala do kontaktu s uprchlým vězněm z koncentračního tábora Hansem Steinbrückem a posléze i pod jeho vliv. Steinbrück z nich postupně utvořil vlastní skupinu ("Ehrenfeld Group"), která zprvu zejména kradla jídlo a kšeftovala s ním na černém trhu, postupně se ale začala stavět na ozbrojený odpor - její členové byli později obviněni, že s pomocí nelegálně získaných zbraní pořádali "lovy na nacisty" a stříleli domnělé i skutečné udavače a že se dokonce rozhodli vyhodit do povětří sídlo gestapa.
Právě větší intenzita odporu Steinbrückova gangu vedla k tomu, že Himmler nařídil proti Pirátům protěže v Kolíně exemplární zásah.
Při zátahu padlo gestapu do rukou celkem 63 členů Steinbrückova gangu, včetně Steinbrücka samotného a jeho mladistvého "pobočníka", teprve šestnáctiletého Bartholomäa "Bartela" Schinka, který dříve patřil ke kolínským "Navahům". Popraveno bylo třináct z nich: kromě Steinbrücka a Schinka (jemuž navlékli oprátku přesně sedmnáct dnů před jeho sedmnáctými narozeninami) šlo o Günthera Schwarze, Gustava Bermela, Johanna Müllera, Franze Rheinbergera, Adolfa Schütze, Rolanda Lorenta, Petera Hüppelera, Josefa Molla, Wilhelma Kratze, Heinricha Kratinu a Johanna Krausena.
Vzdorovali i po válce
Odbojného ducha mladých se však represivním orgánům zlomit nepodařilo. Smutným paradoxem přitom zůstává, že absolutní nespoutanost a "ideová neukotvenost" Pirátů protěže vedla k tomu, že po nacistech na ně podobně negativně nahlížely i poválečné spojenecké a sovětské orgány. Piráti se prostě odmítali komukoli podřizovat. Poválečná dřina v továrnách na znovuvybudování Německa jim nic neříkala, politickými stranami pohrdali a pro jejich členy tak i nadále představovali podvratné živly. Koncem 40. let a v 50. letech skončila řada bývalých pirátů dokonce ve vězení.
V důsledku všech těchto faktů nebyla protifašistická činnost Pirátů protěže dlouhá léta vůbec uznávána a rodiny jejich členů povražděných nacisty nedostaly od německého státu žádné odškodnění. Částečnou satisfakci jim poskytl až film "Skupina Edelweiss" (v originále Edelweißpiraten) z roku 2004, jehož režisér a producent Niko von Glasow sbíral se svou ženou Kiki podklady pro scénář sedm let - studovali autentické materiály, setkali se s příslušníky skupiny, kteří přežili, i s rodinami obětí a prošli i zápisy z výslechů gestapa. Režisér měl pro natočení celého příběhu vlastní osobní důvod, protože jeho otec byl jako Žid odvlečen do koncentračního tábora.
"Film vypráví o lidech, kteří se vymkli tlaku doby a prostě něco udělali. Ti nejstatečnější z nich byli téměř děti," řekl Glasow o Pirátech protěže.
