„Hledají se univerzitní studenti - muži pro psychologickou studii života ve vězení. Patnáct dolarů na den po dobu jednoho až dvou týdnů.“ Když se na prestižní Stanfordské univerzitě v roce 1971 objevil tento nevinně vypadající inzerát, nikdo zřejmě netušil, že chystaný experiment vstoupí do dějin. A že jeho příběh budou znát i lidé mimo odbornou komunitu. S čím však nepočítal ani autor studie, bylo, že onu slávu jeho pokus získá především kontroverzí, která jej obklopí, a že až do konce života bude muset zas a znova vysvětlovat své konání a pozadí experimentu, který vyústil v sadismus a šikanu. 

Oním vědcem, který naplánoval a vykonal takzvaný stanfordský vězeňský experiment, je americký psycholog Philip Zimbardo. Třiadvacátého března oslaví devadesáté narozeniny. Za svou bohatou kariéru byl jedním z nejpopulárnějších přednášejících na prestižních univerzitách, působil jako předseda Americké asociace psychologů, věnoval se výzkumu stydlivosti či psychopatologických problémů. 

Jenže navzdory jeho veškerým dalším akademickým úspěchům to první, s čím si jeho jméno všichni okamžitě spojí, je právě experiment zaměřený na chování vězňů a dozorců z léta 1971 na jeho domovské Stanfordské univerzitě. Když totiž v podzemních prostorách školy zřídil experimentální vězení, a z účastníků experimentu udělal vězně a dozorce, nastalo něco, co možná ani on sám nepředpokládal. Po šesti dnech musel experiment okamžitě ukončit, neboť dozorci se k vězňům začali chovat extrémně brutálně, a vězni zase vyvolali vzpouru. 

Záběry z dokumentu o Stanfordském vězeňském experimentu:

| Video: Youtube

Zimbardo na základě pokusu uvedl, že k brutálním a krutým zločinům ve věznicích či táborech za války se mohou uchylovat i zcela psychicky zdraví a úplně obyčejní lidé, a to pod tlakem okolností. Jenže postupem let jeho šokující zjištění stále více obklopuje další kontroverze. Začalo se totiž ukazovat, že Zimbardo vypadl ze své role výzkumníka a podle kritiků děsivé výsledky experimentu ovlivnil sám svým chováním.

Odkud se bere ponižování

Zimbardo se narodil v roce 1933 jako syn italských emigrantů v New Yorku. Jeho rodiče byli chudí a v době Zimbardova dětství rodina žila v nechvalně proslulé newyorské čtvrti Jižní Bronx. Později sám říkal, že právě zkušenosti, které zde nasbíral, nasměrovaly jeho výzkumy.

„Myslím, že na dráhu sociálního psychologa mě připravilo mé dětství. Vyrůstal jsem v ghettu v jižním Bronxu ve velmi chudé rodině. Byl jsem prvním členem rodiny, kterému se podařilo dokončit střední školu a jít na univerzitu,“ popsal dětství Zimbardo v rozhovoru pro Psychology Today

close Psycholog Philip Zimbardo info Zdroj: Youtube zoom_in Psycholog Philip Zimbardo

Jeho dětství formoval také děsivý zážitek z předškolního věku. „Když mi bylo pět a půl roku, dostal jsem oboustranný zápal plic a černý kašel, a skončil jsem v nemocnici Willard Park pro děti s nakažlivými chorobami. Bylo to velké oddělení s mořem postelí. Některé děti žily, některé zemřely. Byla to krutá genetická ruleta. Chyběly léky, léčba, terapie. Nikdy jsme nemohli vyjít z postelí, měli jsme zakázáno dotýkat se ostatních dětí nebo políbit rodiče, když přišli na návštěvu,“ uvedl Zimbardo.

Kromě této trpké zkušenosti zažil v mládí také diskriminaci či předsudky. „Když mi bylo šest, zbili mě a křičeli, že jsem špinavý Žid, protože jsem vypadal židovsky, i když takové kořeny nemám. Pak mě málem nepřijali na Yale University, neboť si mysleli, že jsem černý. A když už jsem učil na New York University, právě jsem vynášel nábytek ze stěhovacího auta, a někteří sousedé procházeli kolem a říkali: Bože, ti Portoričané už jsou všude. Ale asi nejhorší předsudky, co jsem zažil, byly v souvislosti s chudobou. Jako malý jsem se musel stěhovat často i uprostřed noci, protože jsme neměli na nájem. Při jedné návštěvě zubaře, když jsem si stěžoval na bolest, starší zubař řekl mladému lékaři: Tito lidé si vždy stěžují. Neposlouchej, co říkají. Jen se jim dívej do očí. Ty ti dají správný signál,“ zmínil Zimbardo v rozhovoru.

Všechny tyto zážitky jej podnítily k výzkumu právě podobných problémů - diskriminace, psychopatologických jevů či odlidštění. „Jednání s jinými lidmi jako s nevýznamnými, anonymními, odlidštěnými, mě velmi popuzovalo. Takže jednou z věcí, které jsem později zkoumal, byla psychologie deindividuace,“ uvedl významný vědec. Deindividuace je situace, kdy člověk jako součást anonymního davu ztrácí vnímání vlastní individuality a například se pak vyjadřuje ostřeji a dovoluje si věci, které by v případě, že by vystupoval sám, nedělal.

Vězni a dozorci

Dřívější práce přivedla Zimbarda k výzkumu chování dozorců a vězňů. Vždy jej totiž dle vlastních slov zajímalo, kdy dochází k odlidštění, a kdy se obyčejní normální lidé začínají chovat ďábelsky a krutě. „Pozdější Stanfordský vězeňský experiment vzešel z jednoho cvičení, ve kterém jsem povzbuzoval studenty k pochopení života ve vězení. Někteří šli na víkend do experimentálního vězení a výsledky byly velmi výmluvné. Takže jsem řekl: Dobře, zkoumejme to systematicky,“ poznamenal Zimbardo. 

Po Stanfordské univerzitě tak začaly kolovat inzeráty hledající dobrovolníky. Přihlásila se sedmdesátka studentů, z nichž Zimbardo vybral 24 zájemců. Všechny podrobil psychologickým testům a sérii dotazníků, aby se do experimentu zapojili pouze zdraví jedinci bez jakýchkoliv psychických poruch a bez předchozí zkušenosti s porušováním zákona a vězeňským systémem.

close Zatýkání příštích vězňů při Stanfordském vězeňském experimentu, který vedl psycholog Philip Zimbardo. Aby se dění co nejvíce přiblížilo realitě, mladíky zatkla skutečná policie. info Zdroj: Wikimedia Commons, Philip Zimbardo, CC BY-SA 4.0 zoom_in Zatýkání příštích vězňů při Stanfordském vězeňském experimentu, který vedl psycholog Philip Zimbardo. Aby se dění co nejvíce přiblížilo realitě, mladíky zatkla skutečná policie.

Samotný experiment pak začal v srpnu 1971 a měl co nejlépe simulovat realitu. Zimbardo náhodné studenty určil jako dozorce a další jako vězně. „K vězňům se chovalo jako ke skutečným kriminálníkům. Bez varování byli zatčeni u sebe doma skutečnými policisty a převezeni na místní policejní stanici. Tam je vyfotili a odebrali jim otisky. Následně je se zavázanýma očima převezli do podzemí Stanfordské univerzity, kde vzniklo testovací vězení. Tam se museli svléct do naha, odevzdat všechny osobní věci, dostali vězeňský mundúr a byla jim přidělena cela,“ nastiňuje server Simply Psychology

Při designu fungování vězení se Zimbardo inspiroval tím, jak to vypadá ve skutečných věznicích. „Dozorci se střídali v osmihodinových směnách, vězni byli neustále zavření v testovacím vězení,“ uvedl sám Zimbardo na webové stránce věnované experimentu. Pro život ve vězení dále výzkumník stanovil základní podmínky chování. 

Zásady chování v experimentální věznici Philipa Zimbarda

• Vězeň musí být zticha v době odpočinku, po zhasnutí světel, při jídle a vždy mimo prostory cely.
• Vězni se musí oslovovat čísly.
• Vězni musí dozorce oslovovat 'Mr. Correctional Officer' („Pane nápravný důstojníku“).
• Jakékoli pochybení v plnění pravidel může být potrestáno.
• Vězni musí nosit uniformy.
• Dozorci se nesmí na vězních dopustit fyzického násilí, mohou ale použít jakékoliv jiné způsoby k jejich ovládnutí.

Zdroj: Wikipedia

Zimbardo si všechno zaznamenával, dění ve věznici také natáčely kamery. Experiment rozplánoval na čtrnáct dní, nakonec ale musel předčasně skončit už po šesti. I takhle krátký časový úsek totiž stačil k tomu, aby se v experimentální věznici začala situace zvrhávat. 

Krutost, sadismus a beznaděj 

Přestože mladí muži vstoupili do vězení s tím, že jde o experiment, do pár dní se do svých rolí vžili víc, než Zimbardo čekal. „Dozorci začali vůči vězňům uplatňovat kruté a sadistické chování, a vězni se zase začali stávat depresivními a beznadějnými,“ popisuje web Stanfordské knihovny

Dozorci vězně budili i uprostřed noci, a za každý prohřešek je trestali ponižujícími úkoly. „Oblíbeným byly kliky, přičemž dozorci se někdy stavěli vězňům na záda,“ uvádí web Simply Psychology. 

close Záběr ze stanfordského vězeňského experimentu, který vykonal psycholog Philip Zimbardo. Studenti, kteří představovali dozorce, kráčí po chodbě experimentálního vězení. info Zdroj: Wikimedia Commons, Philip Zimbardo, CC BY-SA 4.0 zoom_in Záběr ze stanfordského vězeňského experimentu, který vykonal psycholog Philip Zimbardo. Studenti, kteří představovali dozorce, kráčí po chodbě experimentálního vězení.

Hned na druhý den ze strany vězňů vypukla vzpoura. Když ji dozorci potlačili, všem vězňům za trest odebrali z cel postele a donutili je svléknout se do naha. Pak vybrali tři privilegované vězně, kterým vrátili oblečení a dostali lepší jídlo, zatímco ostatní byli dočasně o hladu. 

Jak dozorci nad vězni neustále získávali větší a větší moc, vězni se jim stále víc snažili různě zalíbit. Po 36 hodinách od začátku experimentu se ale vězeň číslo 8612 psychicky zhroutil. Nekontrolovatelně křičel, proklínal, a celkově se choval zuřivě. „Ježíši Kriste, hořím zevnitř. Další noc už nevydržím,“ křičel. Když se nedařilo jeho chování zvládnout, psychologové mladíkovi umožnili ukončit experiment. 

Excesů ze strany dozorců přibývalo, a stále více vězňů se začalo hroutit. „Dozorci se vězňům pravidelně vysmívali, nutili je svlékat se donaha, nedopřáli jim spánek nebo jim přikazovali vyprazdňovat se do plastových kbelíků, které nesměli vyprázdnit,“ shrnuje Stanford Magazine

Pak se nekontrolovatelně rozplakal a zhroutil vězeň 819 - už třetí v krátkém čase. Výzkumníci v čele se Zimbardem mu umožnili jít se uklidnit do místnosti, která představovala vězeňský dvůr. Jenže zatímco tam byl, ostatní vězni si začali říkat: „Vězeň číslo 819 je zlý vězeň. Kvůli tomu, co udělal, mám v cele bordel, pane nápravný důstojníku.“

close Vězni v celách při Stanfordském vězeňském experimentu, který vedl psycholog Philip Zimbardo. info Zdroj: Wikimedia Commons, Philip Zimbardo, CC BY-SA 4.0 zoom_in Vězni v celách při Stanfordském vězeňském experimentu, který vedl psycholog Philip Zimbardo.

Než si psychologové uvědomili, že tohle všechno může daný mladík slyšet, našli jej v dané místnosti, jak neovladatelně pláče. Následně mu nabídli, že může experiment ukončit. „Jenže on řekl, že přece nemůže odejít, protože ostatní řekli, že je zlý vězeň,“ připomíná web Simply Psychology. Až Zimbardo musel mladíkovi připomenout, že jde o experiment a on není pouhým vězněm 819. 

Na další den dokonce mohli vězně navštívit jejich příbuzní. Po konci návštěv se ale začala nést šeptanda o chystaném útoku, a tak dozorci donutili vězně čistit toalety holýma rukama.

Na šestý den, kdy už dozorci vězně bezmezně psychicky týrali a ponižovali, a vězni propadali beznaději, experiment raději předčasně skončil. Přispěla k tomu i Zimbardova tehdejší partnerka, psycholožka Christina Maslachová (známá výzkumem syndromu vyhoření), která měla dělat s účastníky experimentu výzkumné rozhovory. Když viděla, v jakém jsou všichni stavu, trvala na ukončení pokusu. „To je hrozné, co těm klukům děláš!,“ řekla Zimbardovi a ten následně celý experiment skutečně ukončil. 

Mimochodem, z padesáti lidí, kteří se přímo neúčastnili experimentu, ale viděli situaci ve vězení, se Maslachová ozvala jako jediná. 

close Psychologové a partneři Christina Maslachová a Philip Zimbardo rok po skončení Stanfordského vězeňského experimentu. Zimbardo jej vedl, jeho partnerka Maslachová upozornila na jeho nedostatky a prosadila předčasné ukončení. info Zdroj: Wikimedia Commons, Philip Zimbardo, CC BY-SA 4.0 zoom_in Psychologové a partneři Christina Maslachová a Philip Zimbardo rok po skončení Stanfordského vězeňského experimentu. Zimbardo jej vedl, jeho partnerka Maslachová upozornila na jeho nedostatky a prosadila předčasné ukončení.

Kritika: Hráli, jak Zimbardo pískal

Po ukončení experimentu Zimbardo shrnul, že prostředí a situace hrají velkou roli v tom, jak se lidé chovají. „Podle Zimbarda a jeho týmu experiment ukázal, jak snadno se lidé vžívají do sociálních rolí, které jsou jim přiděleny, zejména, pokud jsou tyto role silně stereotypizovány. Jelikož dozorci se dostali do pozice lidí s autoritou, začali se chovat tak, jak by to ve svých běžných životech nedělali. Nikdo z nich předtím nevykazoval sadistické tendence. Vězeňské prostředí hrálo významnou roli při brutálním chování dozorců,“ uvádí web Simply Psychology. 

Vězni podle výzkumníků zase snadno propadli beznaději a začali cítit, že nedokážou ovlivnit, co se s nimi stane. Tím pádem byli vůči dozorcům stále submisivnější. 

Po skončení experimentu pak dozorci řekli, že jsou ze sebe zpětně v šoku. „Překvapil jsem sám sebe. Donutil jsem je vzájemně si nadávat a čistit záchody holýma rukama. Považoval jsem je za dobytek, a stále jsem myslel jen na to, že je musím hlídat, kdyby něco zkusili,“ poznamenal jeden z nich.

Filmy, které inspirovaly Stanfordský vězeňský experiment

• O experimentu vznikla řada hraných filmů i dokumentů. 
• Vypovídá o něm třeba německý hraný film Experiment z roku 2001. 
• V roce 2015 pak vznikl americký psychologický thriller nazvaný Stanfordský vězeňský experiment, který je k vidění na Netflixu.
• Velmi podobnou tematikou se zabývá německý snímek z roku 2008 Náš vůdce o pedagogickém experimentu, při němž si studenti začnou hrát na diktaturu a situace se velmi rychle zvrhne.

Výsledky experimentu každopádně všechny šokovaly. Zároveň s vlnou zájmu, kterou vyvolaly, se ale na celý pokus začala také okamžitě valit kritika, podle které výsledky silně zkreslil sám Zimbardo, a nejsou proto průkazné. „Kritika se vznesla také z etického hlediska a někteří odborníci namítali, že už samotný inzerát zaujal lidi, kteří mají sklony k autoritativnímu chování,“ shrnuje encyklopedie Britannica

Zřejmě nejvýrazněji směřovala kritika k Zimbardově roli v celém experimentu. Podle kritiků totiž vystupoval jako šéf věznice a sám pobízel stráže ke krutému chování. Jednoduše se stal součástí systému a ovlivňoval jeho chod. „Až o mnoho let později jsem si uvědomil, kam až zašla moje role - přemýšlel jsem sám o sobě spíše jako o řediteli věznice, než jako o výzkumníkovi,“ uznal v roce 2008.

| Video: Youtube

Také někteří dozorci se později vyjádřili, že se snažili chovat bezcitně a krutě, aby splnili Zimbardova očekávání. 

Zjistilo se také, že některé psychické problémy vězňů tito mladíci jen hráli. „Vězeň s číslem 8612 Douglas Korpi po letech prohlásil, že svoje psychické zhroucení jen hrál, aby mohl odejít z experimentu a věnovat se přípravě na zkoušky,“ uvádí web Live Science

Odborníci, kteří se pokusili Zimbardův experiment zopakovat, také upozornili, že už nikdy nedostali tak extrémní výsledky, jako přinesl Stanfordský experiment, a tudíž jsou jeho závěry přehnané. Například ale sám Zimbardo na svém webu k experimentu upozornil, že třeba pokus o zopakování experimentu ze strany BBC nelze brát v potaz, neboť všichni účastníci věděli, že se záznamy jejich chování ocitnou v celostátní televizi. 

Podle něj kontroverzní experiment skutečně splnil svůj účel a přinesl zásadní poznatky. „Doufám, že má zevrubná odpověď kritikům legitimity a trvalé hodnoty experimentu objasní, že se ve svých závěrech podstatně mýlí. Ať už jsou jeho nedostatky jakékoli, nadále věřím, že Stanfordský vězeňský experiment přispívá k psychologickému porozumění lidskému chování a jeho komplexní dynamiky. Lidské chování formuje více sil: jsou vnitřní a vnější, historické a současné, kulturní a osobní. Čím více pochopíme všechny tyto dynamiky a komplexní způsob jejich vzájemné interakce, tím lépe dokážeme najít to nejlepší v lidské povaze. To bylo moje celoživotní poslání,“ vyjádřil se Zimbardo.