Irští občané jsou na tento den patřičně pyšní. V červenci prošel horní komorou parlamentu návrh zákona, podle kterého se 21. leden stane oficiálním státem uznaným dnem irské nezávislosti. Návrh ještě v listopadu musí schválit dolní komora parlamentu. „V předchozích letech jsme si připomněli řadu důležitých historických událostí a věřím, že výročí prvního zasedání Dáilu (Dáil Éireann - irský název dolní komory parlamentu) je z nich nejdůležitější,“ myslí si senátor Keith Swanick.

Jisté je to, že tento krok odstartoval jeden z největších konfliktů v historii země, který se později bude nazývat Britsko-irská válka, případně Irská válka za nezávislost, kdy proti sobě stáli příslušníci Irské republikánské armády (IRA) a britské bezpečnostní síly. Konflikt si vyžádal na dva tisíce životů. 

Vraťme se však na začátek. Po roce 1918 byla Irům a jejich myšlence na nezávislost konstelace docela příznivě nakloněna. Brity totiž do jisté míry vyčerpala první světová válka. Nacionalistické tendence v Evropě sílily a Irskem již dlouhodobě zmítal pocit, že je opomíjené a vykořisťované.

Klíčovým momentem byly volby irských zastupitelů do britského parlamentu na konci roku 1918. To vyhrálo donedávna marginální politické uskupení Sinn Féin, které však Britové označovali za hlavního nepřítele a strůjce krvavého povstání v roce 1916, které bylo jedním z prvních krůčků k vytvoření nezávislosti a jehož výročí si Irové dodnes připomínají.

Uskupení Sinn Féin v parlamentu získalo 73 ze 105 křesel. Hned v lednu se v Dublinu sešel první irský parlament (Dáil Éireainn) a vyhlásil nezávislost. Stalo se tak jen pár týdnů po konci první světové války.

I když na začátku roku 1919 nebylo jasné, zda Dáil má v úmyslu získat nezávislost pomocí vojenských prostředků, došlo 21. ledna 1919, tedy v den, kdy byl First Dáil svolán, k incidentu.

Toho dne totiž zastřelili členové IRA v hrabství Tipperary dva důstojníky Královské irské policie (RIC). Právě tato událost pak celý konflikt odstartovala.

IRA začala útočit na RIC a britské armádní hlídky. Prostředky, které obě strany používaly, pak vzájemné vztahy na dlouhou dobu poslaly k ledu. Nebyla zde totiž nouze o atentáty a přepady ze zálohy na straně jedné, a teror, popravy a střelby do civilního obyvatelstva na straně druhé. Obě strany uzavřely příměří až o dva roky později, tj. v prosinci 1921, kdy podepsaly kompromisní mírovou smlouvu. Tato smlouva ukončila britskou nadvládu ve většině Irska a po desetiměsíční přechodném období měla dohlížet na prozatímní vládu.

Šestadvacet hrabství dostalo statut dominia jako Irský svobodný stát, což bylo určitým prvotním krůčkem k vysněné republice. Anglo-irská smlouva totiž umožňovala Svobodnému státu mít skoro stejná práva, jaká měly v rámci Británie Austrálie či Kanada. 

Rozdělení ostrova na dvě části nebylo pro nacionalisty tím nejtíživějším problémem, protože mnozí věřili, že severní část nemá z ekonomického hlediska budoucnost a ke spojení dojde časem automaticky. 

Hlavním předmětem sporu byla zrada ideálu republiky a také přísaha věrnosti anglické koruně, kterou by členové nového parlamentu museli složit. Strana Sinn Féin a celá země se rozdělila na dva tábory. Na jedné straně stáli zastánci smlouvy a na straně druhé republikáni. Pro bylo křídlo vedené Arthurem Griffithem.

Podle něj smlouva umožňovala Irům rozhodovat o svém vlastním osudu, dávala jim prostor pro další rozšíření své svobody a nezávislosti v budoucnu. Proti byl mimo jiné i Éamon de Valéra, který už měl funkci prezidenta republiky.

V lednu 1922 pak smlouvu schválila většina poslanců poměrem 64 ku 57. Prozatímní vláda oznámila její přijetí a před všeobecnými volbami se snažila získat pro svůj postoj podporu většiny obyvatelstva. To se jí také v červnu 1922 povedlo.

Po volbách bylo v Dáilu 93 poslanců schvalujících smlouvu a 33 členů Sin Féin, kteří byli proti, odmítali přísahat věrnost britské koruně a činnosti parlamentu se nezúčastnili. Ani to však situaci nijak neuklidnilo, spíše naopak.

Neshody mezi republikány kvůli anglo-irské smlouvě pak vyvrcholily v červnu roku 1922, kdy vypukla jedenáctiměsíční občanská válka, která si posléze vyžádala až čtyři tisíce životů. 

Irský svobodný stát poté zanikl v roce 1937, kdy bylo formálně založeno Irsko, přičemž funkce generálního guvernéra byla nahrazena funkcí irského prezidenta. Od roku 1937 až do roku 1949, kdy vystoupilo z britského společenství národů a prohlásilo se republikou, mělo Irsko dvě oficiální hlavy státu, a to britského krále a irského prezidenta. Během druhé světové války bylo Irsko, jako jediné (v té době ještě) britské dominium, neutrální.