Ve čtvrtek 23. srpna 1973 těsně po desáté ráno vstoupil do centrály banky Kreditbanken v centru Stockholmu vysoký svalnatý muž maskovaný make-upem, dámskou parukou a slunečními brýlemi. Zamířil k přepážkám, z tašky vytáhl samopal, vypálil do stropu a zařval: „Večírek začíná!“ Začalo šestidenní drama, které se zapsalo do historie.

Natascha Kampuschová
Bil ji, znásilňoval. Vězněná Natascha Kampuschová utekla únosci i díky vysavači

Agresivní lupič se jmenoval Jan-Erik Olsson, k loupežnému přepadení stockholmské banky se rozhodl v době, kdy byl na dočasné propustce z vězení. Nebyl to ani zdaleka jeho první pobyt za mřížemi, poprvé se tam ocitl už ve věku 16 let.

Zpívej, kovboji!

Výstřelem do stropu jeho teatrální výstup neskončil. Ze stejné tašky jako samopal vytáhl ještě tranzistorové rádio, položil ho na přepážku a zesílil hlasitost. Oněmělou místnost zahltila rocková hudba. Olsson vzápětí donutil hlavní zbraně jednoho ze zaměstnanců, aby svázal tři mladé ženy: 23letou stenografku Kristin Enmarkovou, 21letou pokladní Elisabeth Oldgrenovou a 32letou Birgittu Lundbladovou. Pak znovu vypálil do stropu a vykřikl: „Večírek právě začal!“

Zdroj: Youtube

Následující průběh celého dramatu detailně popsal švédský web Aftonbladet. Krátce poté, co Olsson vypálil, se před bankou objevili první dva policisté: Morgan Rylander a Ingemar Warpefeldt. Vešli dovnitř, jenže Olsson se nedal zaskočit a namířil na ně zbraň. „Jste policista?“ zakřičel z nějakého důvodu anglicky na Warpefeldta, který šel první.

„Ano, jsem,“ odpověděl strážník úsečně. Víc říci nestačil; Olsson na něj okamžitě vypálil a zasáhl ho do ruky. Střela zpřetrhala svaly a šlachy i s nervovými vlákny a doživotně policistu zmrzačila. Warpefeldt se zhroutil na podlahu a svíjel se v krvi.

Co je Stockholmský syndrom?
Specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů.
Zdroj: Wikipedie

Olsson poté přenesl svou pozornost na vyděšeného Rylandera, kterému pod hlavní zbraně nařídil, ať si sedne a něco zazpívá. Konsternovaný muž nejdříve nechápal, ale když mu Olsson pohrozil zblízka samopalem, začal zpívat country písničku „Lonesome cowboy“.

Chci prachy, auto a kámoše

K bance mezitím dorazila protiteroristická jednotka, která obklíčila budovu, zatímco její velitel Sven Thorander naslouchal Olssonovým požadavkům, vykřikovaným zpoza dveří. Únosce požadoval tři miliony švédských korun, dvě pistole, neprůstřelné vesty, helmy, rychlé auto a především to, aby byl z vězení v Norrköpingu propuštěn jeho kamarád Clark Olofsson, který se měl dostavit do banky.

John Wayne Gacy, sériový vrah, který zabil 33 mladých mužů. Na fotce z roku 1978 je zachycený ve společnosti americké první dámy Rosalynn Carterové.
Klaun zabiják měl doma malý hřbitov. Ve sklepě ukrýval 29 svých obětí

„Pohledný a charismatický Olofsson byl ikonou kontrakultury ve Švédsku 70. let. Byl, jak řekl jeden reportér, ‚ošuntělou skandinávskou směsí Jesseho Jamese a Warrena Beattyho‘,“ napsal o řadu let později, v roce 2020, o tomto jinak trochu pasivním hrdinovi celého dramatu novinář a spisovatel David King, autor knihy Šest srpnových dnů: příběh stockholmského syndromu.

Zločinec, lupič a notorický útěkář z vězení Olofsson se teď stal předmětem jednání na nejvyšších místech, protože jeho případné propuštění musel schválit švédský ministr spravedlnosti Lennart Geijer.

Jan-Erik Olsson požadoval propuštění Clarka Olofssona, bývalého spoluvězně a přítele. Na snímku Olofsson na cestě k soudu v roce 1967 se svou tehdejší snoubenkou (vlevo) a policistou (vpravo)Jan-Erik Olsson požadoval propuštění Clarka Olofssona, bývalého spoluvězně a přítele. Na snímku Olofsson na cestě k soudu v roce 1967 se svou tehdejší snoubenkou (vlevo) a policistou (vpravo)Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Aktuellt 1967, Malmö, volné dílo

Na náměstí před bankou se zatím srotily za policejním kordonem zástupy reportérů a velký dav přihlížejících. Zločin měl být vysílán v přímém televizním přenosu.

„Olsson počítal se dvěma faktory: hluboko zakořeněnou švédskou averzí k násilí a dále tím, že to bylo období, kdy po celé zemi vrcholila celostátní volební kampaň – domníval se proto, že politici nedokážou zaujmout v této době tvrdý postoj a nedovolí si nic, co by mohlo vést k násilí vůči rukojmím,“ píše web Deseret News. Jenže únosce se mýlil.

Kámoše ano, víc ne

Ministr Geijer nakonec s Olofssonovou přítomností před bankou souhlasil, ale v ostatních požadavcích zůstal nekompromisní: žádné miliony a auto jen v případě, pokud zanechá rukojmí v bance a vyjde ven bez nich. Policistům nařídil, aby v žádném případě nedovolili Olssonovi s rukojmími odejít.

Clark Olofsson se tak k údivu mnoha přihlížejících opravdu objevil ve čtyři odpoledne před bankou a policie dovolila Olssonovi, aby ho vpustil dovnitř. Jistý podíl na tom měl fakt, že ho nepodezřívala ze spoluúčasti na přípravě loupeže a doufala, že i když je to ostřílený kriminálník, v téhle věci jí snad pomůže přivést únosce k rozumu.

O Clarkovi Olofssonovi loni vznikl také švédský seriál:

Zdroj: Youtube

„Bylo to první z mnoha kontroverzních rozhodnutí, která policie učinila, protože napětí rostlo a situace byla stále nestabilnější. Jak mohli pustit tohoto nebezpečného zločince do banky, kde nevyzpytatelný střelec držel zaměstnance jako rukojmí? Zemi toto drama uchvátilo. Podle záznamů švédských médií sledovalo událost v době jejího vrcholení minimálně 73 procent diváků,“ uvádí Deseret News.

Celá země teď s napětím sledovala dvě souběžná dramata: to, jež se odehrávalo ve stockholmské bance, a dále poslední minuty života švédského krále Gustava VI. Adolfa, který právě v těch dnech umíral v Helsingboržské nemocnici.

Rodí se slavný syndrom

Po vpuštění Olofssona do banky se lupič s ním i s rukojmími usadil v bankovním trezoru. Tam našel ukrytého pětadvacetiletého bankovního zaměstnance Svena Säfströma, který se tak stal čtvrtým a posledním rukojmím.

Někdy v této době se pak začal rodit onen zvláštní jev, pro nějž se vžilo později označení stockholmský syndrom. Jak se nesnesitelná situace vlekla pořád dál, začala se čtveřice rukojmí cítit ohrožena spíše ze strany policistů než únosce – a začala se podvědomě stavět na jeho stranu.

Jeffrey Dahmer na policejním snímku z roku 1982.
Vrah Jeffrey Dahmer: Fetiše se u něj rozvíjely už od dvanácti, myslí si otec

U každého policejního pokusu o zásah se unesení zaměstnanci obávali, že ozbrojenci zabijí dříve je než únosce: a postupně začínali policisty vnímat spíše jako agresory, zatímco únoscovy záměry vnitřně obhajovali.

Velký vliv na toto zvláštní chování zajatců měla skutečnost, že od chvíle, kdy se Olofsson dostal do banky, se Olssson viditelně uklidnil a začal jim ukazovat vlídnější tvář. „Prokázal jim určitou laskavost tím, že jim pár skutky dovolil cítit se tak bezpečně, jak to jen bylo v jejich situaci možné,“ popisuje to deník The New Yorker.

Olsson je například rozvázal, začal s nimi mluvit přátelštěji a dovolil jim zavolat domů. Když Birgitta Lundbladová nikoho nezastihla, začal ji utěšovat a nabádal ji, aby to zkoušela dál.

„Nebylo to tím, že by Olsson a Olofsson byli nějací lupiči gentlemani; šlo jen o to, že to nebyli brutální únosci ve stereotypním smyslu. Ve chvíli extrémního napětí poskytli zajatcům trochu základní vlídnosti. Nejlépe to vyjádřil Sven Säfström, který později o Olssonovi řekl: když se k nám choval dobře, mohli jsme ho v nouzi brát jako Boha,“ popisuje tento jev Deseret News.

Oni jsou milí, ohrožujete nás vy

Krátce před půlnocí prvního dne spojili Olssona na jeho žádost přímo se švédským premiérem Olofem Palmem. „Jestli nás nepustíte z banky, brzy tu žádní rukojmí nezůstanou,“ křičel na premiéra únosce. Aby svým slovům dodal váhu, sevřel pod krkem Elisabeth Oldregonovou a za jejího zoufalého křiku začal odpočítávat. Hovor byl však přerušen dříve, než Palme mohl nějak reagovat.

Druhý den začal nedorozuměním. Policie došla k chybnému závěru, že lupičem v bance je pohřešovaný zločinec Kaj Hansson, proto nechala do Stockholmu letecky dopravit jeho bratra, aby ho přesvědčil, že se má vzdát. Odpovědí z banky ale byla jen salva projektilů.

Susan Atkinsová u soudu v Los Angeles roce 1970.
Nejkrutější vražedkyně Mansonovy tlupy: Monstrem se Atkinsová stala kvůli rodině

Skutečný Kaj Hansson byl v té době už na Havaji, a když v médiích zaznamenal, co se děje, sám se telefonicky ozval s tím, že určitě nejde o něj. Místní úřady jeho iniciativu moc neocenily, protože ho zatkly a vydaly do Švédska.

Kolem páté zazvonil v kanceláři Olofa Palmeho znovu telefon. Tentokrát byla na druhém konci drátu rukojmí Kristin Enmarková. „Hrozně jste mě zklamal. Myslím, že si tam jen dřepíte a hrajete šachy s našimi životy. Nemůžete nás prostě nechat jít s Clarkem a s lupičem? Ani trochu se jich nebojím, nejsem zoufalá. Věřím jim, nic nám neudělali. Naopak, byli velmi milí. Ale víte, Olofe, čeho se opravdu bojím? Že policie zaútočí a zaviní naši smrt.“

Nepřítel je policie

Dlužno dodat, že následující policejní aktivity naznačily, že obava nebyla úplně planá. V sobotu 25. srpna se policie rozhodla všech šest lidí v bance, únosce i rukojmí, zamknout v trezoru, a vymyslela plán, který nebyl bez rizika. Chtěla všechny v trezoru uspat plynem.

Otec zavražděné dívky André Bamberski.
Kauza Kalinka Bamberski: Zoufalý otec vypátral vraha své dcery, nechal ho unést

Aby se tento plán zdařil, začala vrtat díru v jeho klenutém stropu. Mezitím se ještě jednou spojila s trezorem telefonicky. Sluchátko zvedl Sven Säfström, který začal okamžitě křičet: „Neplynujte nás, co to děláte!“

Olsson zareagoval na nové ohrožení tím, že vzal zajatcům dosavadní svobody a přivázal je za krk k přihrádkám sejfů. Policie to zjistila pomocí skryté kamery, kterou spustila vyvrtanou dírou. Vznikl tak jednak později široce publikovaný snímek, jednak další krizová situace, protože Olsson si otvoru s kamerou všiml, dvakrát do něj vypálil a postřelil dalšího policistu.

O den později se zásahová jednotka pokusila únosce uspat prášky na spaní nasypanými do jídla a piva, které jim do trezoru poslala. Jenže Olsson s Clarkem si tohoto úskoku všimli. A nenechali si to pro sebe.

„Rukojmí i pachatelé byli od té chvíle pevně spojeni proti tomu, co vnímali jako vnější hrozbu – proti policii,“ píše švédský web Aftonbladet.

Konec dramatu

V úterý 28. srpna nicméně drama přece jen skončilo. Policie vpustila do trezoru slzný plyn a oba muži se vzdali. Olofsson se před soudem hájil tím, že na loupeži s Olssonem nijak nespolupracoval a od počátku se v bance snažil zlepšovat situaci rukojmí. Odvolací soud tyto argumenty uznal a nechal jej odpykat si pouze zbytek předchozího trestu.

Muž se několikrát sešel s Kristin Enmarkovou a jejich rodiny se spřátelily, byť se dál dopouštěl trestné činnosti.

Silnice u Hrušovan na Chomutovsku, kde tehdy jedenáctiletá oběť únosu žádala kolemjdoucí o pomoc.
Zakryl jí pusu, odtáhl do auta a zavřel v dřevěné bedně. Dívka popsala svůj únos

Olsson byl odsouzen k 10 letům a do vězení mu chodila spousta zamilovaných dopisů od žen.

Termín stockholmský syndrom zavedl do praxe švédský psychiatr a kriminolog Nils Bejerot, který studoval chování Olssona, Olofssona a čtyř rukojmích. V jednom rozhovoru řekl, že mezi věznitelem a zajatcem musí po určité době nutně vzniknout pouto.

Asi nejznámějším případem projevu stockholmského syndromu se jen zhruba rok po událostech ve švédské bance stal případ Patty Hearstové, vnučky slavného amerického tiskového magnáta Williama Randolpha Hearsta, která byla v roce 1974 unesena členy krajně levidové teroristické organizace Symbionese Liberation Army, aby s ní později začala sama spolupracovat a dokonce se podílet na její trestné činnosti. 

V roce 1976 byla za účast na bankovní loupeži odsouzena k 35 letům vězení (její trest však později zmírnil americký prezident Jimmy Carter).