V letech 1348 až 1350 zasáhla velkou část západní Evropy morová rána a velmi rychle vyvolala masovou hysterii. Asijský dýmějový a plicní mor se šířil z námořních lodí prostřednictvím blech z nakažených krys, v očích tehdejších lidí byl ale děsivým božím trestem, ranou dopadající za něčí viny. Strach z "černé smrti" působil jako katalyzátor davového hněvu, jenž se ve středověku téměř vždy zaměřoval na jediného viníka - na Židy.

Skutečná příčina nemoci nebyla tehdy ještě známá. A lidská psychika má od pradávna sklon vidět za neznámým zlem konkrétní zlovolnou příčinu a spiknutí. Židé proto byli obviňováni, že tráví vodu ve studních. Jejich vraždění tak postupovalo Evropou souběžně s tím, jak se šířila nákaza - z Francie do Porýní a dál na východ.

Král v nelehké situaci

Karel IV. se v téže době nacházel v ne právě jednoduché státnické situaci. V roce 1346 se stal téměř současně římským, tedy zejména německým králem (po zvolení kurfiřty), i panovníkem na českém trůnu, který zdědil po svém otci, jenž padl v bitvě u Kresčaku.

Zatímco české země nového krále přivítaly jako naději, ve středověké Svaté říši římské jeho pozice tak jednoduchá nebyla. Karel byl zvolen za římského krále hlasy pěti kurfiřtů, z nichž jedním byl jeho otec a druhým jeho prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, a to navzdory tomu, že na římském trůnu stále seděl Ludvík IV. Bavorský, od roku 1314 římský král a od roku 1328 také sporný římský císař (titul římského krále se vztahoval zejména k německému království, titul římského císaře k celé říši, jež kromě německého zahrnovala i království české a italské a navíc stovky knížectví).

Ludvík Bavor se s porážkou nesmířil a připravoval se na rozhodující válečný střet. Než k němu ale mohlo dojít, zahynul v roce 1347 při lovu medvěda.

Karel IV. tak sice ztratil nejmocnějšího oponenta, ale jeho postavení v německých zemích bylo stále dost nepevné. Ačkoli měl při své volbě podporu hlavních říšských kurfiřtů, bohatá říšská města zachovávala přízeň předchozímu císaři, a dokonce i po jeho smrti musel hledat způsoby, jak je naklonit na svoji stranu. Životy a majetek norimberských Židů byly jednou z cen, kterou byl ochoten za tuto přízeň zaplatit.

Obětoval lidské životy

Židé měli být podle královských zákonů a také podle buly papeže Klimenta VI. z léta 1348 pod panovníkovou ochranou jako jeho majetek a zboží a platili také králi nemalou daň. V českých zemích, jimž se tehdejší morová nákaza štěstím osudu z větší části vyhnula (takže zde nebyly tak silné protižidovské nálady), Karel IV. tyto zákony ctil. Dokonce se v pozdějším období své vlády snažil upravit právní postavení Židů a podporoval i jejich nové osídlení, důležité pro obchodní rozvoj.

V Německu v roce 1349 však platila jiná pravidla. Představitelé některých vlivných měst se rozhodli zneužít široce rozšířené davové psychózy k tomu, aby si pomohli k židovskému majetku - a Karel IV. se pragmaticky až cynicky rozhodl jim v tom nejen nebránit, ale dokonce je podpořit, aby si upevnil své postavení.

V Norimberku tak uzavřel 16. listopadu 1349 s předními představiteli města smlouvu, že budou-li tamní Židé vybiti nebo město opustí, připadnou jejich domy a majetky městským patricijům a šlechtě. Už v červnu 1349 také přiznal zvláštní listinou markrabímu Ludvíku Braniborskému právo, aby si při "příštím" norimberském pogromu vybral pro sebe tři nejlepší domy pobitých Židů.

Dlužní listiny Karla IV., v nichž se za půjčenou částku zaručoval židovským obyvatelstvem coby svým majetkem - s klauzulí, že umoření dluhu"může být provedeno při nejblíže příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo i převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti" - jsou známy i z některých dalších německých měst.

Vlna násilí, kterou tím český král inicioval, na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat. Dne 5. prosince 1349 vtrhl do židovské čtvrti zfanatizovaný dav, povraždil 560 Židů a velkou část čtvrti (s výjimkou nejhonosnějších domů) vypálil a srovnal se zemí. Židé, co přežili, museli opustit město (je paradoxem dějin, že někteří z nich našli azyl v "Karlově" Praze). Na místě židovské čtvrti vyrostlo tržiště s mariánským kostelem, jenž vystřídal někdejší synagogu. Domy kolem tržiště pak vytvořily historické jádro Norimberka, dochované až do dnešních dnů.