O půl roku dříve, 6. dubna 1924, vzlétli k obloze. Osm mužů ve čtyřech dvouplošnících Douglas World Cruiser, vyrobených speciálně pro tuto cestu americkou leteckou firmou Douglas Aircraft Company. Na cestu kolem světa je doprovázelo osm vycpaných paviánů coby suvenýrů z hotelu Ambassador a po mezipřistání v indické Kalkatě dočasně ještě jeden dopisovatel z tiskové agentury Associated Press, který se tam vkradl do jednoho z letadel jako černý pasažér.

Skupina, jež sama sebe přezdívala jako "vzdušní Magellanové" na počest prvního cestovatele kolem světa Fernãa de Magalhãese (alias Fernanda Magellana), musela během drsné půlroční anabáze snášet arktický sníh, vyhýbat se v nízké oblačnosti ledovcům, přežít vražedná indická horka, kde odvážným vzduchoplavcům naskákaly puchýře od pálícího slunce, a zvládnout se orientovat v husté mlze i v prudkých bouřkách. Ne všechna letadla, pojmenovaná po amerických velkoměstech jako Seattle, Chicago, Boston a New Orleans, cestu dokončila: Seattle narazil v mlze do úbočí aljašských hor a Boston se potopil poblíž Islandu (posádky obou letadel naštěstí přežily).

Let, jehož celková délka činila 26 335 kilometrů, ohromil okamžitě celý svět: řada párů, které chtěly uzavřít sňatek, si domluvila datum svatby tak, aby se shodovalo s plánovaným datem přistání amerických odvážlivců a novorozenci dostávali křestní jména podle jmen osmi letců. Pro ně samotné měla však událost hlubší význam, než pouhé získání mediální slávy.

"Pro piloty Armádní letecké služby Spojených států byla tahle cesta nejen klíčem k tomu, jak zdůraznit svůj vlastní význam v obraně USA, ale také způsobem, jak zlepšit svět a jak předvést schopnosti letadla coby nové globální technologie," uvedl pro server Air Space Jeremy Kinney, kurátor divize letectví amerického Národního muzea letectví a vesmír, u příležitosti otevření nové expozice Pionýři létání. V této expozici je mimo jiné vystaven letoun Chicago, jeden z těch, jež se prvního obletu Zeměkoule zúčastnily.

Náraz do aljašského horského úbočí

Podle obsáhlého materiálu, který věnoval této události v roce 2010 americký časopis Prologue Magazine, nebyla o napínavé okamžiky během prvního obletu Země nouze. Sotva týden poté, co se všechna letadla vznesla do vzduchu, se nad zrádným aljašským pobřežím ztratil letoun Seattle majora Fredericka Martina. Komplikací se mu stala sněhová bouře, která ho zastihla ve vzdálenosti zhruba sto mil od plánovaného mezipřistání na vzdálené aljašské základně Chignik.

"Nad Aljaškou jsme většinou čelili protivětru, plyn stačil taktak na to, abychom se udrželi ve vzduchu. Kdybychom to otočili a hledali je, riskovali bychom zničení celé expedice," popsal později atmosférické podmínky Jack Harding, mechanik na palubě letounu New Orleans.

close Cesty kolem světa info Zdroj: Deník zoom_in Z rádia se naštěstí dozvěděli, že se letadlo podařilo najít a jeho posádka je v pořádku. Poškozený letoun odtáhl do vesnice Kanatak kvůli nezbytným opravám jeden z amerických torpédoborců, které po cestě na letce dohlížely. Pilot Martin později vysvětlil, že musel nouzově přistát na mysu Igvak kvůli poklesu tlaku oleje, k němuž došlo poté, co se protrhla kliková skříň motoru (jde o prostor s ložisky pro uložení klikového hřídele, hlavním olejovým kanálem a rozváděcími kanály tlakového oleje, pozn. red.). Po opravě třípalcové trhliny se Martin opět setkal s ostatními piloty v přístavu Dutch Harbor na aljašském ostrově Amaknak.

Následoval přelet na americkou základnu na Aleutských ostrovech, představujících hranici mezi Beringovým mořem a Tichým oceánem. Piloti tří letadel tu provedli nezbytné opravy motorů (všechna letadla byla vybavena motory Liberty) a připravili se k dlouhému letu přes Pacifik do Japonska. Odstartovat chtěli hned, jakmile dorazí čtvrté letadlo, jímž měl být právě Seattle. Po týdnu na ostrovech se zlepšilo počasí a umožňovalo start. "Když nám bude přát trochu štěstí, tak asi za den dorazí Martin s Harveyem a pak hurá do Japonska," poznamenal do svého deníku mechanik letadla Chicago Leslie Arnold.

Čekali týden. Letadlo Seattle s pilotem Martinem a mechanikem Alvou Harveym se však už neobjevilo. Dne 25. dubna havarovalo, když dezorientovaný Martin v mlze narazil s letounem do horského úbočí někde mezi Chignikem a Dutch Harborem. Oba muži přežili a byli jen lehce zraněni, ale ztratili se uprostřed rozsáhlé aljašské divočiny.

První z kola ven

První a druhou noc strávili vzdušní trosečníci na místě nehody a pálili trosky letadla, aby se udrželi v teple. Na střídačku spali a kouřili. Hustá mlha, která způsobila jejich havárii, teď zpomalovala jejich záchranu. Když ani třetí den neviděli žádnou známku toho, že by se povětrnostní podmínky měly zlepšit a někdo by je tak mohl objevit, vydali se na cestu sami. Posilnili se dvěma lžícemi polévky a pak začali sestupovat z hory, na které uvízli, dolů do údolí, aby se po proudu horského potoka dostali k moři.

Pobřeží dosáhli 6. května. V zátoce našli chatu a v nouzi vnikli dovnitř. Nikdo tam nebyl, ale majitelé v ní naštěstí nechali zásoby jídla, které oběma vyčerpaným dobrodruhům přišlo mimořádně vhod. Nabrali sílu, počkali, až se jim uzdraví oči (oba byli zasaženi sněžnou slepotou) a ověřili si svou polohu.

Desátého května se vydali opět na cestu. Týž den odpoledne je uviděl a zachránil domorodec Jake Oroloff. Byl to pro něj neobvyklý pohled: dvě neznámé postavy v odlehlé a věčně zmrzlé části aljašského území, kde jedinými žijícími lidmi byli dělníci z rybí konzervárny a obyvatelé nedaleké vesnice, které znal všechny osobně. Oroloff oba letce doprovodil do konzervárny a do světa brzy letěla zpráva, že dva zmizelí letci z letu kolem světa byli zachráněni. Cesta pro ně ale skončila.

Nouzové přistání do džungle

Do problémů se o několik týdnů později, v červnu, dostal i letoun Chicago, který pilotoval Lowell H. Smith, doprovázený mechanikem Lesliem P. Arnoldem. Nad indočínskou džunglí, zhruba mezi Haifongem a Saigonem, mu začal hořet motor. Poté se něčím prorazila kliková skříň motoru. Smith s Arnoldem potřebovali rychle nouzově přistát. Jako vhodné místo nakonec zvolili malou bažinatou lagunu uprostřed džungle a opravdu se jim na ni podařilo dosednout.

Protože tři zbývající letadla letěla v tu dobu ve formaci, snesly se Boston a New Orleans dolů a shodily dvěma ztroskotancům zbylou vodu, aby vydrželi úmorný červnový žár. Pak odletěly najít pomoc.

Smith s Arnoldem osaměli. Tropické vedro představovalo výraznou změnu od studeného povětří v Beringově moři, které museli donedávna snášet. Voda jim brzy došla. V bažinách kolem kroužili krokodýli. Z bambusových rybářských pastí roztroušených po laguně oba muži poznali, že poblíž musí žít lidé, ale nevěděli, jaké přijetí od nich mohou očekávat - budou přátelští, nebo budou považovat oba letce za vetřelce?

Bez cigaret na vodu zapomeňte

Po nějaké době se v laguně objevila kanoe, řízená domorodcem s černými vykotlanými zuby, a po ní další loďky. Než se oba muži nadáli, obklopily jejich letadlo desítky zvědavých domorodých obyvatel.

Pak se z hustého lesa vynořili tři misionáři, jimž Arnold lámanou francouzštinou vysvětlil, co se stalo, že jsou se Smithem příslušníky amerického letectva a že potřebují vodu. Misonáři se však projevili jako tvrdí obchodníci: "Máte cigarety?" zeptal se dost neomaleně první. Teprve za ně se uvolili Arnolda převézt na břeh laguny. Tam mu ukázali potok, z něhož si měl nabrat vodu, ale Arnoldovi se to nezamlouvalo. Ze svého výcviku ve Virginii věděl, že říční a potoční voda v Asii může šířit nakažlivé nemoci, a bál se, že by cestu kolem světa rychle ukončily.

Hledal jiný vhodný nápoj a v provizorní kapli misionářů objevil mešní víno. To považoval za dostatečně důvěryhodné, ale misionáři se s ním zdráhali rozloučit. Arnold zoufale hledal nějakou protihodnotu, již by jim nabídl, až objevil v peněžence osamělou padesátidolarovku (asi 600 dolarů v dnešní měně). Za tu víno opravdu zakoupil a vracel se k letadlu, aby se Smith mohl napít. Ten byl po celou dobu vystaven slunečním paprskům, protože musel odhánět od Chicaga zvědavé domorodce. Arnoldova oběť přišla pozdě, žíznivý a vyčerpaný Smith začal ještě před jeho návratem pít vodu přímo z bažinaté laguny a během několika dnů onemocněl úplavicí.

Pilot letounu New Orleans poručík Erik H. Nelson mezitím přistál v indočínském přístavu Tourane (dnešní Danang ve Vietnamu) a vyslal záchranný tým, aby Chicago našel. Na základě informací od místních misionářů a rybářů se záchranáři dostali k letadlu, pomohli je opravit a Smith s Arnoldem se po bezmála dvoutýdenním zpoždění dostali zpátky do vzduchu.

Černý pasažér na palubě Bostonu

Letoun Boston potkala zase jiná příhoda. Když po dlouhém celodenním letu z Kalkaty do Alahabádu konečně přistál a jeho posádka ve složení pilot Leigh P. Wade a mechanik Henry H. Ogden vyčerpaně opustila palubu, ozval se zavazadlového prostoru nějaký divný rachot. Oba muži po deseti tisících mílích letu už znali každý zvuk, jenž bylo letadlo schopno vyvinout, a přesně věděli, co znamená. Tohle neznělo jako nic, co do té doby slyšeli. Otevřeli dveře k zavazadlům a před nimi se objevil potící se muž, který jim radostně zamával.

Byl to Linton Wells, reportér tiskové agentury Associated Press, jenž sledoval vzdušnou flotilu světoběžníků z Japonska do Kalkaty. Jeho úkolem bylo reportovat o cestě z Japonska do Indie, a tam pak "předat štafetu" dalšímu reportérovi Associated Press. Výprava ho ale tak zaujala, že se jí nemínil vzdát. V Kalkatě si všiml, že letci "přezuli" svá letadla z lyžinových pontonů pro přistávání na vodě na běžná kola, a uvědomil si, že letadla tím uspoří stovky liber ze své hmotnosti. "Unesou dalšího člověka," pomyslel si a v nestřežené chvíli se vloudil na palubu Bostonu. Tam se pak ukryl mezi zavazadly. 

Wells byl do té míry bezprostřední a sympatický chlapík, že letce jeho přítomnost nijak nepobouřila, bylo to pro ně spíš příjemné překvapení. Kabelogramem se proto dotázali vrchního velitele a organizátora celého letu, generála Masona Patricka, jestli s nimi může reportér pokračovat v letu. Za dobu mezipřistání v Alahabádu ale nepřišla žádná odpověď. Nakonec tedy vzali odpovědnost za rozhodnutí na sebe, svolili, aby Wells letěl dál, a zamířili na Karáčí. Tam je konečně dostihla Patrickova odpověď.

"Žádost zamítnuta," telegrafoval generál na konto reportéra, který mezitím už uletěl v zavazadlovém prostoru Bostonu víc než 1700 mil. 

Ztroskotání ve vlnách Atlantiku

Při letu přes Atlantický oceán přišla další vážná nehoda, která Bostonu vystavila definitivně stopku. Jako první se přitom dostal do problémů New Orleans.

Všechny tři stroje vlétly nad Atlantikem do husté mlhy, v níž se New Orleans zbývajícím dvěma letounům ztratil. "Ta mlha byla tak hrozná, že jsem před sebe neviděl dál jak na šest palců," uvedl později pilot New Orleansu Erik H. Nelson.

V nulové viditelnosti se dostal do vzduchové brázdy za jiným letadlem, ztratil kontrolu nad řízením a jeho letoun se prudce propadl. Posádce se ale naštěstí nic nestalo.

Zbývající dvě letadla potíže New Orleansu ani nezaznamenala a kvůli mlze se vrátila do Anglie. Až tam jejich posádky zjistily, že jeden letoun chybí, záhy se však dozvěděly, že Nelson i mechanik John Harding zvládli nebezpečnou situaci ve zdraví. Rozhodly se proto pokračovat až na letiště Hornafjörður na jihovýchodním pobřeží Islandu a tam na zbývající letadlo počkat. 

Wadeův Boston však začal po cestě prudce ztrácet olej a po chvíli bylo zřejmé, že bude muset nouzově přistat na moři. Pilot se k tomuto manévru skutečně rozhodl a letadlo si sedlo do vln. Wade pak dal znamení Chicagu, aby se ho kvůli rozbouřené hladině nepokoušelo následovat, a Smith s Arnoldem se rozletěli pro pomoc.

Jak předat zprávu?

Asi o sto kilometrů dál shodili nad pobřežní vesnicí narychlo sepsanou zprávu o havarovaném letadle, načež zamířili k nejbližšímu torpédoborci doprovodné flotily amerického námořnictva, jímž byla loď Billingsby. Loď plula rychlostí dvacet uzlů, na její palubě se nedalo přistát a letadlo s ní nemělo rádiové spojení. Smith s Arnoldem tedy museli shodit zprávu na její palubu. Měli přitom už jen dva pokusy, víc zpráv nebylo k dispozici.

Smith proto začal kroužit nad torpédoborcem, Arnold se pokusil co nejpřesněji zamířit a upustil první zprávu. Minul, zpráva skončila ve vodě a potopila se. Druhou proto přivázal k vlastní záchranné vestě a znovu ji shodil. Byla to poslední šance, jak dát Billingsby vědět o poloze ztroskotaného letadla. A znovu nevyšla. I druhá zpráva spadla do moře, díky záchranné vestě se ale pohupovala na hladině.

Jeden z námořníků na torpédoborci z panické gestikulace obou letců naštěstí pochopil, že musí jít o něco vážného, skočil do mrazivé vody a zprávu vytáhl. Kapitán si ji přečetl a dal osazenstvu Chicaga trojím zapískáním znamení, že rozuměl. Torpédoborec pak vyslal rádiem k Bostonu všechny blízké lodě a sám mu vyplul na pomoc.

Další stroj ze hry

O několik hodin později zahlédla posádka jedné rybářské lodi světlici, kterou Wade s Ogdenem vystřelili z letadla houpajícího se na vlnách.

"Chcete pomoci?" zakřičel na ně kapitán.

"No, asi bych řekl, že ano," odpověděl Wade, kterého kapitánova otázka poměrně vyvedla z míry. 

Rybářská loď se pokusila Boston odtáhnout, ale nedařilo se jí to. To už dorazil i námořní křižník Richmond, upozorněný torpédoborcem Billingsby. Ten se rozhodl vyzvednout letadlo na svou palubu. Vysoké vlny však letadlem prudce zmítaly, a když se s ním posádka pokusila pohnout směrem ke křižníku, jedno z křídel se zanořilo do vlny a prasklo.

Oba muži přesto doufali, že se podaří letadlo vyzvednout, opravit a dokončit let. Rozbouřené moře ale způsobilo, že se z hlavního stěžně křižníku uvolnila kladka, která prudce dopadla na Boston a zničila jeho lyžiny. Ani druhý pokus dostat těžce poškozený letoun na palubu nebyl úspěšný. Jedinou nadějí tak zůstalo odtažení letadla k pobřeží. Oba muži byli vyzvednuti na palubu Richmondu a loď se stočila k přístavu Kirkwall. Wade a Ogden celou noc pozorovali přivázané letadlo, obávaje se nejhoršího. Nad ránem už byli příliš unaveni a šli spát. Těsně po páté ráno, ve chvíli, kdy loď byla jen míli od pobřeží, je však námořníci přišli probudit.

Boston se potopil. Byli mimo hru.

Konečně cíl

Také Chicago se na posledním úseku cesty do Ameriky potrápilo, protože se mu rozbila baterie, ale to už se vysněný kontinent blížil. Slavnostního uvítání se nakonec dostalo třem letadlům - Wade a Ogden totiž cestu přece jen dokončili, a to v dalším dvouplošníku Boston II., který jim firma Douglas poskytla (byl to vůbec první prototyp tohoto dvouplošníku, který společnost měla). 

Ve městě Boston, jež dalo jednomu z letadel jméno, přivítala odvážné vzduchoplavce slavnostní salva z 21 pušek a nadšený mnohatisícový dav. Stejné ovace je očekávaly po celé zemi. Na území Spojených států poprvé přistáli 5. září, trvalo však ještě dalších 23 dní, než se dostali do Seattlu, odkud se před šesti měsíci a šesti dny vydali na smělou výpravu. Všude je vítali představitelé místní i celonárodní honorace (včetně amerického prezidenta Johna Calvina Coolidgeho, který je přijal ve Washingtonu) a statisíce diváků. V San Diegu je při přistání doprovázelo dalších 26 letadel a na letišti na ně čekalo 35 tisíc lidí, v Los Angeles se na letadla přišlo podívat dokonce 200 tisíc lidí.

Dne 28. září 1924 ve 13:28 přistáli letci konečně v Seattlu, přičemž letadla dovedli na zem křídlo na křídlo tak, aby nebylo možné říct, kdo dosedl jako první. Ve vzduchu strávili celkem 66 z celkových 175 dnů, zbytek zabraly opravy na zemi nebo čekání na jasné počasí.

Muž v pozadí

Zbývá odpověď na otázku, proč se americká armáda vůbec rozhodla celý tento podnik uskutečnit. Důvod byl prostý: první oblet planety byl po světové válce novou metou v globálním úsilí o dobytí oblohy. Od prvního vzletu bratrů Wrightových na přelomu staletí se létání stalo velkým mezinárodním koníčkem mnoha dobrodruhů a obrovský technický vývoj, jaký letadla prodělala během první světové války, změnil tuto vášeň v posedlost. O prvenství v obletu Zeměkoule usilovaly Británie, Francie, Itálie, Argentina, Portugalsko i další země - znamenalo to nejen světový triumf, ale také potvrzení, že tyto země dokáží nejen vycvičit vhodné muže, ale také postavit letadla dostatečně odolná, aby vydržela mrazy i tropická vedra.

Spojené státy se do tohoto klání zapojily z iniciativy neobyčejně houževnatého muže, jímž byl náčelník Armádní letecké služby USA, už zmíněný generál Mason Patrick. Válkou unavený národ podobnému dobrodružství nijak zvlášť nefandil, ale Patrick si uvědomil, jakou prestiž by tím jeho země i její letectvo získaly. Aby svůj plán uskutečnil, musel prokázat opravdu mimořádné organizační i velitelské schopnosti. Návrh cesty koordinoval s armádou, námořnictvem, pobřežní stráží, diplomatickým sborem a dokonce i s Úřadem pro rybolov.

Američtí diplomaté získali svolení k mezipřistání od 22 zemí. Plány jim zkomplikovala tzv. Říjnová revoluce v Rusku, která vynesla k moci bolševiky. Jejich vládu Spojené státy neuznaly, v důsledku čehož musela letadla změnit trasu a letět jižně přes dolní část Asie.

První oblet světa  se tak stal mimo jiné i jednou z největších mírových vojenských operací v historii. A generálu Patrickovi se splnil jeho sen: z podceňovaného armádního letectva vznikla respektovaná síla, která přinesla mezinárodní prestiž celé jeho zemi. Prestiž, jíž se Spojené státy už nikdy nemínily vzdát.