Nad zemí se ještě honily chuchvalce podzimní ranní mlhy, když vrchní velitel habsburské císařské armády, generalissimus a polní maršál Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, zavelel k útoku. Psal se 16. listopad roku 1632 a u německého města Lützen nedaleko Lipska právě začínala bitva, v níž mělo švédské protestantské vojsko definitivně ztratit iniciativu ve střední Evropě. Přestože bitva sama skončila nerozhodně.

Bitva z donucení

V polovině roku 1632 se proti sobě dostaly v Německu dvě armády: spojená švédsko-saská armáda pod vedením Gustava II. Adolfa a armáda katolické ligy v čele s Albrechtem z Valdštejna. Na švédské straně působila řada českých emigrantů, většinou v pluku Jindřicha Matyáše Thurna, jednoho z vůdců českého stavovského povstání. Ale i na katolické straně bojovali Češi – ti sloužili přímo pod Valdštejnovým vedením.

Valdštejn sám na Švédy útočit nechtěl. V Sasku hodlal s větší částí své armády přezimovat, aby náklady na odpočívající vojsko nenesla císařská ani jeho pokladna a aby se Sasům pomstil za předchozí přezimování jejich vojska v Čechách. Saský kurfiřt však nechtěl tuto možnost připustit a pomoci mu mohl jediný bojovník, jenž byl v daných podmínkách schopen energickému Valdštejnovi čelit – švédský král Gustav Adolf. Ten se samozřejmě nenechal dvakrát prosit.

Když se obě armády dostaly začátkem listopadu proti sobě u německého Lützenu, bylo zřejmé, že dojde k neodvratnému vojenskému střetnutí. Ještě před svítáním začala pálit z obou stran děla, a když se zvedla ranní mlha, vyrazilo do útoku jezdectvo.

Zatímco nad císařskou pěchotou Švédové dočasně vedli, Valdštejnův odvážný jezdecký útok situaci srovnal. Brzy se však stala situace pro císařské vojáky opět ožehavou – část jejich pravého křídla se začala hroutit, oproti Valdštejnovu rozkazu zde ustoupilo z boje několik oddílů i s důstojníky. Je dodnes diskutabilní, zda tento ústup ovlivnila víc taktika, nebo strach. Švédové měli od počátku početní převahu a ústup mohl ušetřit císařskému vojsku část sil.

Umírají Pappenheim a Gustav Adolf

Po poledni však dorazila těžce odolávajícím Valdštejnovým vojákům kýžená posila – osvědčená jízda císařského generála Gottfrieda Friedricha Pappenheima, jejíž protiútok opět vrhl Švédy zpět – sám Pappenheim však při něm padl.

Do dalších útoků vedli své vojáky osobně Valdštejn i švédský král Gustav Adolf a oba na to doplatili: pod Valdštejnem zastřelili jeho oblíbeného bitevního koně a jemu samotnému prostřelili nohu. Gustav Adolf, největší a nejrespektovanější velitel evropských protestantských sil, v boji padl, zasažen dvěma střelami.

Bitva trvala až do noci a skončila v podstatě nerozhodně. Švédové sice vytrvali v poli, z něhož se Valdštejn nakonec stáhl, takže se považovali za vítěze, ztratili však svého vrchního velitele a přišli definitivně o útočnou iniciativu v Sasku. Lidské ztráty na obou stranách byly početné: švédské vojsko přišlo zhruba o čtyři tisíce mužů, císařští ztratili na pět tisíc vojáků.

Další ponurá poprava

Valdštejn se nesmířil s tím, že část jeho vojska proti jeho rozkazu ustoupila, navíc se rozhodl ukázat svým kritikům mezi císařskými generály, že je to pořád on, kdo má v armádě hlavní slovo: dne 11. února 1633 proto vynesl 17 rozsudků smrti nad důstojníky a náhodně vylosovanými vojáky z těch pluků, které předčasně opustily bojiště. Brzy na to zažilo Staroměstské náměstí, dějiště krvavé popravy 27 českých pánů z 21. června roku 1621, další ponurou exekuci. I v tomto případě vykonal všechny rozsudky staroměstský kat Jan Mydlář.

Okázalá poprava katolických důstojníků však ještě víc poškodila Valdštejnovu pověst u habsburského dvora. Netrvalo dlouho a nejvyšší velitel císařských vojsk byl císařem tajně zbaven všech funkcí a prohlášen za zrádce. Následovala vražda v Chebu 24. února 1634.