Výsledky vyšetřování, ke kterému vědci využili dobrovolníka a figurínu a zapojili sofistikované metody jako je analýza vzorků krve, byly zveřejněny v nejnovějším vydání časopisu Journal of Forensic Sciences.

Římskokatolická církev se dosud k autenticitě látky, na které je otisknuta postava muže s poraněními z ukřižování, oficiálně nevyjádřila. Otisk na plátně znázorňuje muže s plnovousem s rukama překříženýma na hrudi. Na zápěstích, chodidlech a boku jsou patrné skvrny připomínající krev.

Podle skeptiků je plátno o rozměrech 4,4 krát 1,1 metru precizně vyrobeným středověkým padělkem. Testy provedené uhlíkovou metodou z roku 1988 relikvii datují mezi roky 1260 a 1390, avšak často bývá zpochybňována jejich přesnost.

Nejnovější studie se zaměřila na tok krve, který by byl následkem zranění na levé ruce, předloktích, okolo pasu a na boku, kde podle Bible Ježíše na kříži kopím probodl římský voják Longinus.

Výzkumníci simulovali zranění za použití drobných nádobek s tekutinou připomínající krev. Ty umístili v případě dobrovolníka na zápěstí v místech, kde by v případě ukřižování rukou pronikl hřeb, a v případě figuríny na boku v místě zranění od kopí. 

Následná měření prokázala, že směr a chování potůčků krve neodpovídají těm, které se podle detailních fotografií na plátně nachází. Samotný artefakt je totiž uzavřen ve speciálním pouzdře v prostorách Turínské katedrály a veřejnost ho má šanci spatřit jen zřídka.

„Ať už dobrovolník zaujímal jakékoli pozice vleže, pohyb krve nikdy neodpovídal vzorům na plátnu,“ uvádí studie. „Budeme-li předpokládat, že rudé skvrny na Turínském plátně jsou opravdu krví ze zranění po ukřižování, pak experimenty prokázaly, že způsob vzniku skvrn v jedné části těla neodpovídá způsobu v části jiné.“

Výsledky uhlíkové metody, které byly provedeny několika americkými, britskými a švýcarskými univerzitami na malých vzorcích plátna v roce 1988, jsou často zpochybňovány věřícími. Ti argumentují, že plátno bylo v minulých stoletích opakovaně opravováno a vzorky tak zřejmě pocházely z pozdějších záplat.

Historie relikvie je přitom dlouhá a kontroverzní. Poprvé se objevilo na Středním východě a ve Francii, odkud se v roce 1578 dostalo do majetku italského šlechtického rodu Savojů v Turíně. V roce 1983 ho bývalý král Umberto II. odkázal papeži Janu Pavlovi. V roce 1997 plátno uniklo zničení, když ho z hořící Turínské katedrály zachránil požárník.