Když v březnu 2011 vypukly v Damašku pouliční nepokoje a zemi zachvátilo takzvané arabské jaro, bylo možno hovořit i o vzpouře mladé deprivované generace, která nenacházela adekvátní životní uplatnění. Sýrie měla v té době téměř 23 milionů obyvatel (dnes po uprchlické vlně má už jen asi 17 milionů), přičemž o dvacet let dříve to byla jen zhruba polovina. Velmi rychlý růst populace se přitom týkal hlavně chudších syrských regionů, v některých na jednu ženu připadalo v průměru až 6,2 dítěte, což je stejně jako v „nejplodnějších" afrických zemích.

Překotný populační růst

Populační růst byl v předchozích letech dokonce jedním z nejvyšších na světě (2,5 procenta ročně, když třeba v sousedním Libanonu to Proč vzplanula Sýrie.bylo jen 0,8 procenta). Oficiální míra nezaměstnanosti v předrevolučním období sice dosahovala „jen" kolem 10 procent, neoficiálně ale byla bez práce plná čtvrtina práceschopného obyvatelstva. Převážně mladí. Vždyť také 60 procent syrské populace bylo v té době mladší než 25 let a 45 procent než 15 let.

Syrská vláda, vědoma si konfliktního podhoubí, plánovala opatření, která měla směřovat k redukci populačního růstu už během pěti letech z 2,5 na 2,1 procenta. „S obyvatelstvem máme nepochybně problém," uvedl v červnu 2010 pro agenturu Reuters Nabil Sukkar, syrský ekonom, jenž dříve pracoval pro Světovou bankou. „Pokud se s tím nevyrovnáme, může to být zátěží pro náš další rozvoj," řekl tehdy.

Rychlá expanze populace – kdy na pracovní trh každoročně přicházelo čtvrt milionu mladých lidí – podle něj překročila absorpční kapacitu syrské ekonomiky. „Příliš početná populace znamená též velkou zátěž pro státní služby, jako je oblast vzdělávání, energetiky a zdravotní péče," varoval pár měsíců před vypuknutím revoluce syrský ekonom.

Z poloválky studený mír

Že Sýrie a některé další arabské země budou mít fatální potíže zvládnout svou vzhůru vyklenutou demografickou křivku, už v roce 1997 předpověděl americký politolog Samuel Huntington ve svém vizionářském bestselleru Střet civilizací. A taktéž uzřel, že tyto změny budou mít zásadní dopad na migraci obyvatelstva mezi muslimskými a nemuslimskými (západními) zeměmi.

Jeho předestření budoucnosti je až katastrofické, naštěstí pro Evropu přináší Huntington i relativně pozitivní prognózu. Předpovídá totiž pozvolný útlum takzvaného islámského obrození a tento vývoj opět dává do souvislosti s demografickými změnami.

„K tomu s největší pravděpodobností dojde ve dvacátých a třicátých letech dvacátého prvního století, kdy ochabne demografický impuls, jenž tomuto hnutí dodává sílu. V té době se zmenší počet militantních fundamentalistů, válečníků a přistěhovalců – důsledkem toho klesne počet konfliktů uvnitř islámu i mezi muslimy a jinými národy. Vztahy mezi islámem a západní civilizací sice nebudou blízké, ovšem rozhodně budou méně konfliktní a z poloválky se nejspíše stane válka studená, nebo dokonce studený mír…" vidí budoucí svět Huntington.

Maroko to zvládlo

Demografický komponent označuje v celé „transformaci" Blízkého východu za zásadní i český arabista Jan Čuřík, působící nyní v Dubaji. „Na druhé straně tento komponent sám o sobě nevysvětlí vůbec nic," říká, ale zároveň připomíná, že syrská demografická struktura a dynamika se příliš neliší například od marocké, přitom ale Maroko je podle něj přesto „schopno upouštět 'páru' docela rozumným způsobem, integrovat mladé lidi do společnosti, na pracovní trh".
Jiří Pšenička

Celý text najdete v aktuálním čísle týdeníku Dotyk. 

Stáhněte si týdeník Dotyk zdarma do svého tabletu či smartphonu v App Store, Google Play , na Amazonu  či v Microsoft Store. 

Týdeník Dotyk