V roce 1940 žilo na území Spojených států 127 000 Američanů japonského původu, z toho přes 80 % v Kalifornii. Sami se rozlišovali na dvě kategorie: Issei, kteří se nenarodili v Americe, a jejich potomci Nisei, kteří přišli na svět již tam a měli americké občanství. Úspěšně se asimilovali, pracovali, studovali, převzali americké zvyklosti, ačkoliv mnozí byli držiteli dvojího občanství.

Potenciální špioni

Řada ústavních činitelů byla přesvědčena, že ke katastrofě v Perlové zátoce přispěli i japonští Američané tím, že dodávali utajované informace nepříteli. Prezident Franklina Delano Roosevelt vydal 19. února 1942 rozkaz, na jehož základě byly celá Kalifornie, západní části států Oregon a Washington vyhlášeny za vojenskou zónu a potenciální špioni (podle principu kolektivní viny všechny osoby japonského původu) měli být přesunuti pryč. Povinná relokace se netýkala jen Japonců žijících na Havaji a na východním pobřeží.
Následně byly desítky tisíc lidí povolány na shromažďovací místa, a poté převezeny do relokačních center. Bez jakéhokoliv slyšení, obvinění, natož důkazů měli tito lidé jen několik týdnů, často i dní, aby zahodili celý dosavadní život za sebou. Pod dohledem vlády byli navíc okradeni. Na narychlo svolávaných prodejních aukcích dostávali za své pozemky, domy a majetek jen zlomek tržní hodnoty. Zároveň se rozmáhal vandalismus, žhářství, rabování a lynčování nevinných jen kvůli původu.

Za ostnatým drátem

V průběhu jara až podzimu 1942 vzniklo celkem deset relokačních táborů. Tábory, hlídané a obehnané ostnatým drátem, tvořily bloky Relokační tábory pro Japonce jsou temnou kapitolou amerických dějinjednoduchých baráků se sdílenými toaletami a koupelnami. V každém baráku se nacházelo šest skrovně zařízených bytových jednotek pro rodiny.

Zpočátku v táborech vypukaly nepokoje, potlačované represivními složkami v zárodku. Ač se objevovaly případy policejní brutality a mučení během výslechů podezřelých ze špionáže, hlavní újmu představovala ta psychická. Pošlapání důstojnosti, na kterou se v japonské kultuře velmi dbá, mnozí „relokovaní" ze starší generace nezvládli a spáchali sebevraždu.

Jak ubíhaly měsíce, původně strohé a nevlídné prostředí táborů obyvatelé proměnili v pulzující městečka. Zazelenaly se zahrady, vyrůstala sportoviště, taneční sály, školy, kostely, publikovaly se cyklostylované časopisy a knihy, zakládaly skautské oddíly. Americké úřady komunitní život všemožně podporovaly, navodily dojem relativně běžného života a předešly výbuchům nespokojenosti a násilí.

25 dolarů a lístek na vlak

Ven měli „relokovaní" šanci dostat se dočasně jen se speciální propustkou. Vybrané ženy byly posílány do amerických domácností jako pomocnice a mladí mužští Nisei, tedy rození Američané, se mohli hlásit do vojenské služby. Tisícovka amerických Japonců například sloužila od února 1943 ve speciálním oddílu (442nd Regimental Combat Team), jež významně zasáhla do bojů v Evropě. Na bitevním poli získala vysokou reputaci a dodnes patří k jednotkám s nejvyšším počtem udělených medailí a vyznamenání v historii USA.

Císařské Japonsko mířilo k porážce a 18. prosince 1944 bylo oznámeno, že relokační centra budou do roka uzavřena a zadržovaným bude umožněn návrat domů. Každá osoba obdržela dvacet pět dolarů a lístek na vlak. Většina táborů se skutečně vylidnila a v říjnu a listopadu 1945 definitivně uzavřela své brány. Největší, Tule Lake v Kalifornii s 19 000 lidmi, nicméně fungoval až do března 1946.
Pocit hořkosti a násilného vykořenění přetrvával v relokovaných po několik desetiletí, stejně jako tabuizování celé neslavné kapitoly. Teprve v 80. letech se jednotlivci se na základě žalob proti federální vládě dočkali prvních kompenzací. V září 1987 se Kongres formálně omluvil dosud 60 000 žijícím „relokovaným" a vyplatil celkem dvanáct miliard dolarů, po dvaceti tisících každému.

MARTIN NEKOLA

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Dotyk. 

Stáhněte si týdeník Dotyk zdarma do svého tabletu či smartphonu v App Store, Google Play , na Amazonu  či v Microsoft Store

Týdeník Dotyk