Naše škola má totiž svoji tradiční tvář, na níž se jen sem tam objeví výraznější mimická vráska v podobě absence domácích úkolů, Montessori experimentů, Scio škol, kde jsou učitelé nahrazováni laskavými průvodci, ale i blouznivých představ některých alternativců, že pro žáky je nejdůležitější naučit se vyrábět panenky z kukuřičného šustí a péci pita chléb. Je dobře, nebo špatně, že české školství patří k těm nejrigidnějším oblastem vůbec? Názory se různí.

Každopádně snahy „ozvláštnit“ vzdělávací systém a jeho nástroje se objevují po celém světě. Někdy jde o smělé, takřka sci-fi vize, jindy o z veliké nouze ctnost. A někdy si člověk řekne, jak zlatá byla ta naše sídlištní základka, kde si na mě zasedl tělocvikář a dějepisář vyžadoval pod trestem nejvyššího klasifikačního stupně odříkat data všech napoleonských bitev…

Cigáro a silné stroje

Takovou školu, aby se v ní děti cítily dobře, aniž že by je někdo komandoval, vyžadoval disciplínu a nedejbože domácí úkoly, se snažili nekonformní zřizovatelé vytvořit už v minulosti. Synonymem všeho výše zmíněného se stala Burgess Hill – internátní londýnská „progresivní škola“, přičemž tato nálepka víceméně jen maskovala odvážný společenský experiment 60. let. Pravidlem číslo 1 v tomto zařízení bylo, že neexistují žádná pravidla. Sedmileté dívenky zde mohly horlivě kouřit, zatímco stejně staří chlapci se proháněli na motorkách po venkovním areálu. Ve třídách hulákal bigbeat, štěkali psi, malovaly se avantgardní obrazy, tancoval se twist.

Když náhodou mělo osazenstvo náladu, došlo i na učení. Mottem zařízení bylo: „Každé dítě se musí nejprve najít, vzdělání může přijít později.“ Vedení žilo v přesvědčení, že pokud je dětem cokoliv zakazováno, dříve či později se vzbouří. Tehdejší ředitel dokonce vyjádřil uspokojení z toho, že jeho drobotina v hodinách hulí jak komín, neboť „vím, že alespoň nic nedělají za mými zády“ a navíc „kouření zklidňuje nervy“. Škola, která by pravděpodobně vyhovovala i mnoha současným žákům, přestala kupodivu časem fungovat. Prý chyběly dotace…

Plavu na matiku

Bangladéš je vážně ovlivněn změnou klimatu a bývá velmi často ohrožován povodněmi. Lidé přicházejí o základní životní potřeby včetně škol. Nicméně i tato tradičně chudá země, na niž bůh sesílá jednu ránu za druhou, si uvědomuje důležitost vzdělání. Kde je hodně vody, tam se hodí lodě. Plovoucí dopravní prostředky se tak změnily na školy, knihovny, zdravotnická zařízení a další potřebná centra.

Dnes tu jedna z místních neziskových organizací provozuje okolo 100 lodních škol. Každá je vybavena solárním pohonem, přenosným počítačem, přístupem na internet a malou knihovnou. Sbírají své studenty z doků a okolí řek a pak někde zakotví, aby mohla začít výuka. Po ukončení poslední hodiny vrátí lodní školy studenty do jejich domovů a další skupinu pro změnu vyzvednou na „odpoledku“. Od té doby, co byly lodní školy v roce 2002 založeny, prošlo jejich vzdělávacím systémem asi 70 tisíc dětí.

Jeskynní škola

Dong Zhong fungovala jako jeskynní škola od roku 1984. Nachází se v jedné z nejchudších oblastí Číny – vesnici Mao v Zhiyun County a vznikla z nutnosti vzdělávat děti, které nemají vůbec nic, natož možnost chodit do školy. V unikátní základní škole pracovalo do roku 2011 osm učitelů nabízejících vzdělání 186 žákům, kterým hrozila negramotnost a za jeskynní školní vymožeností denně docházeli až šest hodin pěšky. Lavice stály uprostřed přírodní jeskyně s několika skalními vrstvami na stěnách a učitelé ani žáci si školu nemohli vynachválit.

Děti vytvořily nejlepší pěvecký sbor široko daleko, neboť zdejší akustika poskytovala ideální podmínky. Navíc je nezvyklé místo podnítilo k zájmu o geologii a takřka ze všech se stali potenciální biologové díky ještěrům a obřím koloniím netopýrů, kteří s nimi „třídu“ obývali… Škola byla zavřena poté, co uvědomělá vláda prohlásila, že „Čína přece není žádnou společností jeskynních lidí“.

On, ona, ono

Škola Harvey Milk High School nedaleko New Yorku byla postavena pro potřeby LGBT komunity. Své jméno převzala od kalifornského politika, který v 70. letech bojoval za práva homosexuálů. Vzdělávací zařízení bylo původně provozováno Hetrick-Martin Institutem, organizací poskytující sociální podporu ohrožené mládeži, zejména neheterosexuálům. Status plně akreditované veřejné školy získalo v roce 2002 a nabízí alternativní vzdělávací program žákům, pro něž je komplikované docházet do běžných vzdělávacích zařízení z důvodu vyhrožování, obtěžování a šikaně zejména pro odlišnou sexuální orientaci. Z

a dobu fungování se mnoho skupin pokoušelo školu, otevřenou lesbám, homosexuálům, bisexuálům, transsexuálům a vůbec všem, co by se na běžných školách mohli cítit diskriminováni (i uprchlíkům a dalším ohroženým mladistvým) srovnat se zemí. Nicméně existuje stále.

Škola na kolejích

Když v Bangladéši lodě, proč ne v Indii vlaky? Inderjit Khurana byla zdejší učitelka. Když jezdila vlakem do práce v Uríse na jihovýchodě země, potkávala žebrající děti, které se snažily sehnat peníze na chléb místo toho, aby chodily do školy. Rvalo jí to srdce. Dobře věděla, že je nemůže jen tak sebrat a vzít do školy, tak se rozhodla vzít školu k nim. Založila organizaci RSSO, která provozuje „vlakové školy“. Khurana (zemřela v r. 2010) začala svůj projekt s jedinou školou, ale od té doby díky ní získalo základní vzdělání na nádražích více než 4000 dětí ulice, dětských dělníků a chlapců a děvčátek z nejchudších rodin.

Shromažďují se mezi zastávkami vlaků, aby se naučili číst a psát, učí se také pomocí exkurzí, písní, dramatického umění, hudby či loutkářství. Organizace svým žákům navíc poskytuje jídlo a léky pro ně i jejich rodiny.

Žádné testy, žádné známky

Americká Brooklyn Free School je rozdělena do dvou částí. Vyšší stupeň je pro studenty ve věku od 11 do 18 let, nižší stupeň pro žáky od 4 do 11 let. Pro všechny platí stejná pravidla – žádné testy, žádné známky, žádné úkoly, vše dobrovolné. Školní řád si vytvářejí sami žáci. Pokud někdo chce, může si hrát, procházet se, zdřímnout si. Zatímco v jedné třídě probíhají diskuse o Tibetu, vedle žáci porovnávají restaurace v okolí, aby si vybrali, kam půjdou na oběd.

Každý týden se koná povinné demokratické shromáždění, na kterém má stejnou váhu hlas studenta i učitele. Řeší se veškerá důležitá témata – od disciplinárních řízení přes nové počítače až k přijímání nových zájemců, kteří čekají v pořadníku. Možná je to zvláštní, ale většina absolventů prý pokračuje ve studiu na vysoké škole.

Za vzděláním cestou necestou

Základní školu Gulu provozuje pouze jeden učitel jménem Shen Qijun. Aby se studenti z malé čínské horské vesnice Yi dostali do školy, musí vylézt na strmé hory a překlenout bezpočet nebezpečných míst. Každý den cestou tam i zpátky balancují nad propastmi v ostrých zatáčkách a uzounkých průchodech mezi skalními stěnami, jen aby získali základní vzdělání. Nejužší místo měří pouhých 40 cm a chůze do školy je prý jedna velká závrať. Učitel Qijun přišel do provizorní školy pracovat, když mu bylo 18 let. Tehdy byla budova v žalostném stavu, bez vody a toalet. Poté, co se jeden žák zřítil, když se snažil najít místo, kde by si ulevil, shromáždil učitel vesničany, školu svépomocí opravili a vybudovali v ní i jednoduchý záchod.

Žáci dnes mají vlastní uniformy, ale nedostatečné množství učebnic a školních pomůcek. Přesto chodí do školy rádi. Když je v jejich třídě navštívili reportéři zahraniční agentury, citovali posléze dvanáctiletou Li Huan, která byla nejvíce pyšná na to, že díky školní exkurzi viděla na vlastní oči opravdové auto.

Jako v bavlnce

Nekonečný relax a pohodu nabízí švédská škola Vittra navržená architektkou Rosan Boschovou, zpochybňující přínos tradičních vzdělávacích zařízení. Stockholmská školní oáza je plná barev, netradičních materiálů a kreativity. Děti pobývají v relaxačních boxech, v malých útulných jeskyňkách podporujících soustředění a rozjímání, odpočívají na lehátkách, hrají si, zkoumají. Každý student má své vlastní osnovy a pracuje ve skupině, která je mu zaměřením i úrovní vzdělání nejbližší.

Známky jsou tabu. Třídy jako takové tu neexistují, všichni se pohybují v příjemných víceúčelových prostorech. Učitelé používají mobilní vozíky s výukovými materiály. Dost možná nejlaskavější školní systém světa využívají společně děti od mateřinek po poslední ročník základní školy.

Za mřížemi

Vejít do třídy na základní škole Zhang Lin v čínském Wuhanu znamená spatřit děti za mřížemi. Na každé lavici je instalována kovová pomůcka, bránící žákům sklonit hlavu nad sešit či učebnici. Myšlenka vznikla na základě epidemie krátkozrakosti, která v posledních letech vypukla mezi mladými Číňany. Podle statistik totiž už takřka polovina dětí v čínských základkách potřebuje brýle. Na neutěšeném stavu se prý podepsalo dlouhé sezení ve škole, kdy dětem padají hlavy až k lavici. Učitelé této školy, která s experimentem začala, jsou přesvědčeni, že podpěry pomohou žákům rozvinout dobré čtenářské návyky a zabrání jim v poškození očí.

V Africe je škola stále vzácností

Na světě je stále ještě mnoho oblastí, kde škola rozhodně není samozřejmostí. Pedagogický slovník z roku 1967 například zmiňuje: „Je naprostý nedostatek vysokoškolsky vzdělaných lidí v Africe. Po 60 letech francouzského panství měla Guinea pouze 40 lidí s vysokoškolským vzděláním, většinou humanitního zaměření, republika Kongo, která je rozlohou dvacetkrát větší než naše republika, po období belgického područí jen asi 16, z toho ani jednoho inženýra, lékaře, agronoma apod. V portugalské kolonii Mosambiku byl v roce 1961 jen jediný domorodec s universitním vzděláním.“ Podle organizace Borgen Project je však nejistá i budoucnost současných mladých Afričanů. Statistiky totiž nejsou povzbudivé ani dnes. V celém regionu je 9 milionů dívek a 6 milionů chlapců ve věku od 6 do 11 let, kteří nechodí do školy vůbec. Nejhůře je na tom subsaharská Afrika – školu nezná více než pětina dětí ve věku od 6 do 11 let a třetina dětí od 12 do 14 let. Ve třídách hulákal bigbeat, štěkali psi, malovaly se avantgardní obrazy.

JUDITA BEDNÁŘOVÁ