O Malorce se někdy říká, že je sedmnáctou německou spolkovou zemí. Španělský ostrov je pro německé turisty jednou z nejoblíbenějších destinací a není proto divu, že letecká trasa mezi Malorkou a německými letišti je velmi vytížená. Lety z Frankfurtu na Malorku a naopak nejsou ničím mimořádné a nejinak tomu bylo 13. října 1977, když devadesátka cestujících nastupovala do Boeingu 737 německé společnosti Lufthansa. Let 181 je měl přepravit z Malorky do Frankfurtu.

Když letadlo vzlétalo, myšlenky cestujících se ubíraly různými směry. Třeba devatenáctiletá Diana Müllová přemýšlela nad tím, jak strašně moc se jí nechce domů. Na Malorce vyhrála soutěž krásy, užívala si s ostatními soutěžícími v tamních disko klubech a představa návratu do podzimního Německa ji ani trochu nelákala. Ani v nejdivočejším snu jí nenapadlo, že za pár hodin jí bude někdo mířit na hlavu zbraní.

Jenže přesně to zažila. Let 181 totiž půl hodiny po startu unesla skupina palestinských teroristů. Únos, od nějž v těchto dnech uplynulo 45 let, se změnil v pět dní trvající drama naplněné nejistotou, výhrůžkami, křikem, bitím a také brutální popravou. Vše skončilo až přestřelkou v somálském Mogadišu. „Událost je nyní považována za definující moment takzvaného Německého podzimu,“ uvádí server Simple Flying. 

Německý podzim

V říjnu 1977, kdy k únosu došlo, byla politická situace v Západním Německu, mimořádně napjatá. „Období je nyní nazýváno Německý podzim. Definovaly jej útoky, které spáchala krajně levicová teroristická skupina známá jako RAF - Frakce Rudé armády,“ zmiňuje server Simple Flying.

Skupinu založili v roce 1970 Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Mahler, Ulrike Meinhofová, Irmgard Möllerová a další. Tato krajně levicová německá mládež se zaměřovala mimo jiné na atentáty na vysoké německé politické představitele. „Členové RAF v době takzvaného Německého podzimu zavraždili například západoněmeckého vrchního státního zástupce Siegfrieda Bubacka, unesli a zabili průmyslníka Hannse Martina Schleyera a bankéře Jürgena Pontoa,“ zmiňuje server DW. 

close Následky útoku RAF na americké velitelství ve Frankfurtu nad Mohanem: zabit podplukovník Paul Bloomquist, 13 zraněných. info Zdroj: Wikimedia Commons, US Army photo, volné dílo zoom_in Následky útoku RAF na americké velitelství ve Frankfurtu nad Mohanem: zabit podplukovník Paul Bloomquist, 13 zraněných

To, proti čemu členové RAF „bojovali“ byl zjednodušeně řečeno z jejich pohledu nový fašismus, tentokrát v podobě amerického imperialismu podporovaného německou vládou a parlamentem, v nichž mnozí členové měli nacistickou minulost. (O činnosti skupiny vznikl třeba oceňovaný film Der Baader Meinhof Komplex).

Německé policii se ovšem postupem času podařilo pozatýkat několik klíčových představitelů RAF. „Únos letu 181 byl reakcí na tato zatčení. Byl vnímán jako prostředek k zajištění propuštění,“ uvádí server Simple Flying.

RAF spolupracovala s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (PFLP), což je marxisticko-leninistická palestinská nacionální organizace známá vykonáváním teroristických útoků. A právě čtyři členové PFLP únos letu 181 vykonali. Jejich hlavním požadavkem bylo propuštění desíti zavřených členů RAF a dvou palestinských činitelů.

Ruce vzhůru

Let Lufthansa 181 odstartoval z letiště na Malorce 13. října 1977. Kapitánem byl sedmatřicetiletý Jürgen Schumann, druhým pilotem pětatřicetiletý Jürgen Vietor. Posádku tvořily ještě tři letušky, a v letounu sedělo devadesát cestujících. Počasí bylo dobré a nikdo při krátkém letu do Frankfurtu neočekával problémy.

Letoun měl dle letového plánu přeletět na francouzským územím. Jenže francouzské řízení letového provozu si všimlo, že se něco děje. Stroj totiž nečekaně změnil směr a najedou letěl k Itálií. Ve vzduchu se mezitím začalo odehrávat drama. „Najednou jsem slyšel hrozný rachot. Jako by někdo narazil s vozíkem s občerstvením. Jenže nikdo nenarazil. Dveře do kokpitu se najednou rozrazily. Vešel muž a namířil Jürgenovi na hlavu zbraní. A mě vrazil do žeber. ‚Ven, ven, ven!‘ křičel. Ano, takhle vypadal začátek pětidenního únosu,“ popsal pro web Landshut77 kopilot Vietor první setkání s únoscem. Web je speciálně věnovaný únosu a obsahuje nahrané vzpomínky pamětníků.

Mezi devadesáti pasažéry seděli čtyři teroristé. Dva muži a dvě ženy ve věku kolem třiadvaceti let měli s sebou na palubě zbraně a také ruční granáty (kontroly na letištích se v dané době v ničem nepodobaly současným, které byly maximálně zpřísněny po 11. září 2001, pozn. red.). Hlavní únosce, který se představil jako Kapitán Mahmud, pilotovi Schumannovi nařídil letět na Kypr. Kapitán ale s poukazem na nedostatek paliva řekl, že musí kvůli natankování přistát v Římě.

Po převzetí kontroly nad letounem se únosci postarali o to, aby se nikdo z vyděšených cestujících nepokusil vzdorovat. „Všechno to bylo hrozně rychlé. Nikdo z nás nedokázal udržet myšlenky pohromadě a dělat cokoliv jiného, než jednoduše poslouchat příkazy. Všichni jsme mysleli na jediné - hlavně to přežít,“ uvedl cestující Hartwig Faby.

Nejagresivněji se vůči vystrašeným lidem choval Kapitán Mahmud. „Křičel na nás. My, co jsme seděli v prvních řadách, jsme se museli přesunout dozadu. Únosce sice mluvil anglicky, ale bylo mu špatně rozumět a tak nebylo vždy jasné, co po nás chce. A tak začal dávat příkazy fyzicky - bil nás,“ nastínil Faby.

Lidem únosce přikázal mlčet. „A pak - a to byla první ukázka jeho krutosti - nám nařídil zvednout ruce nad hlavu. Brzy jsme všichni ztratili pojem o čase a dnes už si jasně nepamatuji detaily. Ale ty ruce, ty jsme zvednuté nad hlavou drželi několik hodin. To je něco, co si neumí nikdo představit, dělat toto po celé hodiny. Ta bolest je neuvěřitelná,“ zmínila Diana Müllová.

Po přistání v Římě se únosci poprvé zkontaktovali s úřady. Představitelé Německa tehdy už vzhledem ke změně kurzu letounu tušili, že došlo k únosu, a na ministerstvo vnitra byl mimo jiné povolán velitel speciální německé policejní protiteroristické jednotky GSG-9. Únosci požádali o propuštění zmíněných vězňů a patnáct milionů dolarů.

Úřady začaly zvažovat, jak osvobodit rukojmí. Jednou z verzí bylo poškodit letoun tak, aby nemohl z Říma odletět. „Italské úřady ovšem do celé věci nechtěly příliš zasahovat,“ konstatuje web Simple Flying. Dříve, než se cokoliv domluvilo, letoun opět vzlétl. A to aniž by dostal povolení od řízení letového provozu.

Můžete vše. Jen ne jít do akce

Další zastávkou na cestě uneseného letounu se stala kyperská Larnaca, kde musel stroj opět natankovat. Únosci odmítli jakýkoliv kontakt s vyjednavači.

Po úspěšném doplnění paliva následovala několik trvající hodin anabáze, kdy přistání letounu postupně zamítlo několik blízkovýchodních letišť. Pilot Schumann neuspěl se žádostí o přistání v Bejrútu ani Bagdádu. Nakonec si vymínil přistání v Bahrajnu. Tam letoun obklopili místní vojenské jednotky. „Po několika minutách se ale stáhly, neboť únosci vyhrožovali, že zastřelí kopilota Vietora,“ připomíná server Simple Flying.

Po dotankování a vzlétnutí noční cesta letounu pokračovala. Další zastávkou, opět kvůli nedostatku paliva, se stala Dubaj. Stroj zde přistál 14. října krátce před šestou ráno.

Přes veškerou hrůzu, kterou cestující zažívali dlouhé hodiny, se pro ně přistání v Dubaji stalo jedním z nejhorších momentů celého dramatu. Po tolika hodinách už totiž museli bojovat nejen se strachem o život, ale také se svými fyziologickými potřebami. „Lidé ani příliš nechtěli jíst. Vše, co je zajímalo bylo pít, pít, pít. Procházely jsme mezi nimi s kolegyněmi s vozíky, a pak jsem se rozhodla, že do každé řady dám jednu velkou lahev s minerálkou, aby se o ni podělili. Ale to vůbec nefungovalo. První, kdo ji dostal, ji rychle všechnu vypil,“ uvedla hlavní letuška Hannelore Brauchartová.

Kromě toho unesení lidé bojovali se stále se zvyšující nejistotou. „Mysleli jsme si, že jsme zůstali sami. Neměli jsme žádné informace. Veškerá komunikace mezi únosci a věží byla vždy v arabštině,“ uvedl kopilot Vietor.

V Dubaji stál letoun celý den. Občas někdo z cestujících prolomil nesnesitelné ticho, když se dal do krátkého rozhovoru s jiným pasažérem. Nebylo to ale moc často. Kapitán Mahmud, jak si říkal velitel únosců, většinu rozhovorů ukončil zmlácením daného cestujícího.

Německé úřady se mezitím snažily všemožně udržet spojení s únosci a postupně je zkoušely přesvědčit, aby propustili alespoň část cestujících. Vše neúspěšně. S představiteli Spojených arabských emirátů se vedly debaty o podobě možného zásahu. A do Dubaje vyrazil speciál s německými politiky, vyjednavači z ministerstva vnitra a také třicítkou mužů z německé protiteroristické jednotky GSG-9.

Jenže komunikace s arabskými protějšky byla těžká. „Přiletěli jsme do Dubaje a zůstali v letištní budově. Byl z ní výhled na unesený letoun. Ministr Hans-Jürgen Wischnewski komunikoval se šejkem. Ale šejk byl nekompromisní. Řekl, že můžeme dělat vše - pozorovat, radit. Ale ne vykonat akci,“ vzpomínal člen komanda GSG-9 Dieter Fox.

GSG-9
- Jde o elitní protiteroristickou jednotku německé policie.
- Vznikla pod původním názvem Grenzschutzgruppe 9 (odtud pochází zkratka).
- Její vznik byl podnícen neúspěchem policejní záchranné akce unesených izraelských sportovců při Mnichovském masakru v roce 1972. Tehdy zemřeli všichni rukojmí a německá policie byla obviňována ze špatného postupu. V návaznosti na to bylo rozhodnuto, že musí být zřízena speciální protiteroristická jednotka, kterou Západní Německo do té doby postrádalo.
- Jednou z nejznámějších akcí GSG-9 se stala záchrana rukojmích uneseného letu Lufthansa 181.
- GSG-9 v současnosti patří mezi nejkvalitnější jednotky svého druhu v Evropě. Identita příslušníků je utajována.

Únosci v Dubaji nařídili, aby byl letoun nejen dotankován, ale také, aby byly přivezeny nové kontejnery s jídlem. Při komunikaci se pilotovi Schumannovi povedlo věži sdělit, že únosci jsou čtyři. Teroristé si toho ale všimli, a začali mu vyhrožovat, že jej zastřelí.

Tak hrozný smrad, až z něj pálí oči

Zastávka v Dubaji se neustále protahovala. Napětí v letounu eskalovalo. „Moje žena mi k narozeninám darovala hodinky značky Junghans. Na ciferníku mají maličké logo - písmeno J obklopeno hvězdičkami. Je opravdu maličké, ale únosce si toho nějak všiml. A vykřikl na mě: ‚Ty jsi Žid!‘ Zvedl jsem ruce a říkám, že jsem protestant. A tak hodil mé hodinky na zem a přikázal mi je zničit. Zkusil jsem po nich skočit, ale víte, kvalitní Junghansy jen tak nerozbijete. V kokpitu byla taková malá sekera, která měla sloužit proto, aby se piloti v případě nouze mohli dostat ven. Vzal jí, a ciferník rozsekal. Když z něj vypadl hodinový stroj, dal mi prázdný náramek od hodinek a řekl: ‚Tady máš suvenýr,‘ “ popsal jednu z děsivých chvil kopilot Vietor.

Kvůli technickému problému mezitím v letounu vypověděla službu klimatizace. „Ženy to příšerné horko snášely lépe než muži. Ti se najednou začali svlékat, nejdříve košile, pak kalhoty. A přišlo mi to, já nevím, nějaké divné, když tam seděli jen ve spodkách a případně vestách,“ uvedla Diana Müllová. Další cestující pak vzpomínali, že v letadle bylo přes čtyřicet stupňů a pot z nich stékal jako v sauně.

Ještě větší problém byl se záchody. „Ty se ucpaly prakticky po prvním dni. Přispělo k tomu i to, že Mahmud prohlásil, že pokud má někdo zbraň či pas, bude zastřelen. A tak lidé házeli své pasy do záchodu. V takové situaci musí jít všechno stranou - třeba se i vyprázdníte do sedačky,“ zmínila Müllová.

Horko v kabině ovšem brzy přispělo k tomu, že se letounem začal šířt nesnesitelný zápach. „Pokaždé, když se někdo zvedl a prošel uličkou, ten smrad rozvířil. Byl tak hrozný, že jsme si všichni zakrývali oči a nosy, neboť skutečně pálil v očích,“ uvedla Müllová. Situaci částečně vyřešilo to, že byl odpad ze záchodů letounu přečerpán.

Počítám do desíti

Po dvou dnech v Dubaji už únosci začínali ztrácet nervy. 16. října 1977 brzy ráno začali vyhrožovat, že pokud nedojde k dotankování letounu, začnou střílet. „Uvedli, že bude zastřelen pilot a dva cestující, pokud do šesté ráno nebude natankováno. A že pak každých pět minut zabijí dalšího cestujícího,“ přibližuje web Landshut 77.

Aby únosci dokázali, že svou hrozbu myslí vážně, jeden z nich vytáhl devatenáctiletou Müllovou ze sedačky. Posadil se proti ní v kokpitu, aby na ně bylo vidět. „Přikázal mi dát ruce za hlavu a namířil na ni zbraň. A řekl věži, že bude počítat do deseti a pak Dianu zastřelí. Pak začal skutečně počítat. Zavřela jsem oči. A představila jsem si tvář mámy, sourozenců, táty, babičky a dědy. A v duchu jsem říkala: ‚Nevíte, kde jsem, ale chci se s vámi rozloučit.‘ To byla moje poslední myšlenka. A on mezitím napočítal do desíti. Když řekl deset, z rádia se ozval výkřik: ‚Dotankujeme!‘ Od té chvíle si na nic nevzpomínám,“ popsala nejhorší chvíle svého života Müllová, která po únosu celá léta bojovala s psychickými problémy.

Chladnokrevná poprava 

Po dotankování a dalších výhružkách teroristů letoun opět vzlétl. Jeho cílem se stalo jemenské město Aden. Jenže místní letiště stroji, který už opět potřeboval dotankovat, odepřelo přístup. Věž pilotovi oznámila, že nemá povolení k přistání. „V tu chvíli letounu zbývalo palivo na deset minut ve vzduchu,“ upozorňuje magasín Special Operations.

Pilot neměl na výběr. „Najednou nám oznámil, že budeme muset nouzově přistát, protože bychom se mohli  zřítit. Na letištní plochu mezitím jemenské úřady postavily tanky, aby nám v přistání zabránily. A tak jsme museli přistát vedle plochy. Celé letadlo se třáslo a pak najednou zastavilo. Za okny jsme neviděli nic, jen červenou barvu. Vyděsili jsme se, že hoří. Ale ukázalo se, že je to zvířený prach, protože místní hlína byla červená,“ popsal hrozné chvíle cestující Emanuel Katsikaki.

close Letoun, který měl letět z Malorky do Frankfurtu, po únosu postupně přistával v Římě, na Kypru, či v Dubaji. Anabázi ukončil až zásah komanda GSG-9 v somálském Mogadišu. info Zdroj: Wikimedia Commons, Devilm25, CC BY 3.0 zoom_in Letoun, který měl letět z Malorky do Frankfurtu, po únosu postupně přistával v Římě, na Kypru, či v Dubaji. Anabázi ukončil až zásah komanda GSG-9 v somálském Mogadišu

Tvrdé přistání vyvolalo obavy, že je letadlo poškozené. A tak dostal pilot Schumann povolení jít udělat obhlídku stroje zvenčí. Nevracel se celé hodiny. Co přesně dělal, je dosud neznámé, podle některých zdrojů ale čas využil ke komunikaci s personálem letiště, který prosil, aby zabránili letounu opět vzlétnout.

Pilotova nepřítomnost únosce rozzuřila. Začali znovu vyhrožovat, že budou střílet cestující, načež se Schumann vrátil. Jeho odvaha ho nakonec stála život. „Únosce Mahmud ho donutil kleknout si na zem a křičel na něj. Pilot se začal třást a byl zjevně vyděšený. Nervozita eskalovala. Mahmud se ptal, proč byl tak dlouho pryč, a řval, že ho zradil. Schumann křičel taky a říkal, že chtěl jen pomoct. A pak únosce střelil pilota rovnou do hlavy,“ uvedl Katsikaki, který vše viděl na vlastní oči.

Zvuk výstřelu a pádu bezvládného těla popraveného pilota se ztichlým letounem rozléhal. 

Pětiminutová přestřelka

Brzy ráno 17. října letoun, teď už pilotovaný Vietorem, opět vzlétl. Zamířil do somálského města Mogadišo. Na rozdíl od Adenu zde přistál hladce. Únosce následně dokonce nabídl Vietorovi, že může stroj opustit. Pilot ale odmítl.

Únos pokračoval už čtvrtým dnem a únosci byli rozhodnuti, že jejich požadavky musí být splněny. Úřadům oznámili, že pilot Schumann byl zastřelen a dovolili, aby byla z letounu odvezena jeho mrtvola. A zároveň upozornili, že do čtvrté hodiny odpoledne musí být jejich požadavky splněny, jinak vyhodí letoun do povětří. Později deadline posunuli na druhou hodinu ranní pondělí 18. října.

Když na letiště v Mogadišu dopadla tma, přistál na něm se zhasnutými světly letoun, ve kterém seděli němečtí policisté z komanda GSG-9. I oni byli rozhodnuti, že se v Mogadišu musí vše vyřešit a není přístupné, aby cesta uneseného letounu pokračovala dál.

Speciálně vycvičení policisté strávili předchozí dny tréninkem vpádu do letounu a krátce před vypršením ultimáta konečně dostali povolení zaútočit. „Po přistání jsme vše ještě procvičili. Přistavení žebříků k letadlu, otevření dveří, vpád dovnitř,“ nastínil tehdejší člen komanda GSG-9 Werner Heimann.

Komandu pomáhali i dva členové podobné britské jednotky SAS, kteří měli s takovým vpádem do letadla zkušenost. A poskytli policistům i speciální zábleskové granáty. „Když jsme se připravovali a byli jsme na pozicích, na obloze se objevila padající hvězda. Byla asi největší, jakou jsem kdy viděl. Vůbec nejsem pověrčivý, ale v tu chvíli jsem poklepal na rameno kamaráda před sebou a říkám mu: ‚Tohle zvládneme!,‘ “ vzpomínal člen komanda Dieter Fox.

Krátce po druhé hodině ráno mohla operace s krycím názvem Feuerzauber začít. „Somálští vojáci před letounem založili malý požár, aby upoutali pozornost únosců. Dva z nich šli do kokpitu, a v tu chvíli začala věž prostřednictvím rádia opět vyjednávat,“ nastiňuje magazín Special Operations.

Policisté z GSG-9 mezitím pracovali přesně jako hodinky. Nesměli udělat chybu, aby si jich únosci nevšimli. „Přesně ve dvě hodiny a sedm minut ráno byly najednou odpáleny dveře nouzových východů z letadla nacházejících se nad křídly, kam policisté vyšplhali pomocí žebříků. Po otevření východů členové jednotky hodili do letounu zábleskové granáty,“ popisuje magazín Special Operations.

Letounem se šířil křik. Muži z GSG-9 křičeli na cestující, aby si lehli na zem a rychle začali střílet na únosce. Celé to netrvalo více než pět minut. Tři únosci byli zastřeleni, jeden postřelený. Cestující i policisté byli v pořádku, pouze tři z pasažérů utrpěli zranění, když se připletli do cesty policejním kulkám.

Návrat hrdinů

Byl to nevídaný úspěch. V historii komanda je dosud považován za vůbec nejúspěšnější a proslavil tuto policejní jednotku po celém světě. Cestující mohli postupně opustit letadlo a krátce poté přesedli společně se svými zachránci do jiného. V Německu na ně čekala horda novinářů a nadšené davy. „Když jsme přistávali, viděli jsme, že letištní plocha je plná lidí. Vůbec nás nenapadlo, že by tam ti lidé mohli být kvůli nám,“ zavzpomínal na návrat do vlasti policista Fox.

Nával radosti přehlušil vše ostatní. Komando GSG-9 stouplo v očích politiků i obyčejných lidí do nebeských výšin. A co víc, protiúder proti teroristům v konečném důsledku ukončil takzvaný Německý podzim. Jedinou kaňkou byla smrt pilota Schumanna, po kterém zůstala manželka a dvě děti. Postupně se ukázala i další černá kaňka - mnozí z cestujících ještě po dlouhá léta bojovali s psychickými problémy.

close Návrat hrdinů. Policisty z komanda GSG-9, kteří osvobodili rukojmí v Mogadišu (na snímku) vítaly při jejich příjezdu do Německa davy novinářů i obyčejných lidí. info Zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, B 145 Bild-F051866-0010 / Wegmann, Ludwig / CC-BY-SA 3.0 zoom_in Návrat hrdinů. Policisty z komanda GSG-9, kteří osvobodili rukojmí v Mogadišu (na snímku) vítaly při jejich příjezdu do Německa davy novinářů i obyčejných lidí

Příběhy některých ovšem měly i šťastný konec - třeba třiadvacetiletá letuška Gabriele Dillmannová, jež si za to, jak trpělivě utěšovala vystrašené cestující, vysloužila přezdívku Anděl z Mogadiša, se časem provdala za pilota Rüdegera von Lutzau, muže, který řídil stroj, jenž do Mogadišu přivezl policejní komando GSG-9. Později se stala slavnou sochařkou.

Letoun Landshut se po pár týdnech vrátil do služby. „Lufthansa stroj prodala v roce 1985 a nakonec až do roku 2008 sloužil brazilskému dopravci TAF,“ uvádí server DW. Před pěti lety Německo chátrající stroj odkoupilo. Nyní se nachází v muzeu Friedrichshafen a o jeho dalším osudu se stále jedná.